„Bille?! Mohl bys mi prosím tě podat ten ručník, co mám v pokoji na posteli?“ zařvu na celý barák, abych si byl jistý, že slyšel minimálně svoje jméno, a tím pádem se přiběhne zeptat, co chci. Za chvíli se ve dveřích objeví jeho hlava a s otráveným výrazem se na mě koukne.
„Chtěl si něco?“
„Jo, mohl bys mi z mého pokoje přinést ručník? Mám ho na posteli.“ usměju se, Bill se otočí a šouravým krokem mi pro něj dojde.
„Tady,“ podá mi ho mezi dveřmi sprchového koutu. „A nemáš zač.“
„Děkuju,“ pošlu mu vzdušný polibek, a když za sebou zavře dveře, vylezu ze sprchy. Rychlostí blesku se obleču, svážu dredy do culíku, aby mi nepřekážely a vydám se za Billem. Před dveřmi jeho pokoje se zaseknu a zase vycouvám. Jsem prostě srab. A začíná mě to štvát.
Sakra, když jsem dokázal sbalit kdejakou buchtu, proč mi dělá problém říct vlastnímu bratrovi, že už není „jen“ bratr?!?
„Zlato, vstávej, jedeme do Hamburku!“ zatřást se mnou lehce Bill a sklonil se ke mně, aby mě políbil.
„Billí, kolik je, proboha?“ protřel jsem si oči a vrátil mu polibek.
„No, vážně ti to mám říct? Já jen, že nevím, jak to přežiješ,“ pousmál se. „Jsou čtyři ráno,“ řekl potichoučku a rychle se ode mě odlepil.
„Cože?! Vy mě budíte… Ty mě budíš ve čtyři ráno? Vy jste se dočista pomátli, ne?“ rozkřikl jsem se šokovaně.
„Hele, David mi včera volal, že v pět odjíždíme, já vstával před dvěmi hodinami, věci jsem ti sbalil, tak si nestěžuj.“ zamračil se na mě naoko uraženě.
„Ale no tak, Bille, pojď za mnou. Já to tak nemyslel.“ natáhl jsem k němu ruce, a i přes jeho protesty jsem ho objal. „Miluju tě.“ pošeptal jsem mu do vlasů a on se spokojeně uculil.
„Co se ti zdálo? Před chvíli jsi tu ještě nadával jak dlaždič.“
„Já? Ehm… No, ono se mi to nezdálo, to byla spíš vzpomínka… Před dvěma měsíci to bylo, myslím. No, neřešil bych to. A co jsem říkal?“ zajímal jsem se, já o ničem nevím.
„Nadával jsi na sebe, že prý jsi vůl a srab, že někoho miluješ, pak jsi zase říkal, že by sis nejradši pleštil. Bylo to docela zábavný,“ mrkl na mě. „Nechat tě spát ještě chvíli, bych se mohl dozvědět nějaké zajímavé informace, ne?“
„Ty! Ty! Ty!“
„Co já?“ usmíval se jak měsíček na hnoji a pomalu couval ke stěně. Tedy, on šel směrem ke dveřím, ale ty byly tak o metr dál.
„Opovaž se mi smát!“ křikl jsem a přimáčkl ho na stěnu. „Nebo se neudržím,“ přitiskl jsem lehce svůj klín na jeho a on potichu vzdychl.
„N – n – nech toho, musíme jít, za chvíli je tu Saki. Jdu do kuchyně, Sim nám dělala snídani.“
podklouzl mi pod pažemi a odešel z pokoje. Oblíkl jsem si první kalhoty, co mi padly pod ruku, nějaké tričko, dredy svázal do culíku a provlíkl kšiltovkou, a šel za Billem do kuchyně.
Stál u dřezu, chystal si čaj a pohupoval boky lehce ze strany na stranu. Potichu jsem k němu přišel a prudce ho objal. Bill nahlas zavýskl a já jsem ho umlčel polibkem. Vysadil jsem jej na linku a lehce jsem ho líbal na ústa.
Když jsme slyšeli něčí kroky na schodech, nacvičeně jsme od sebe odskočili a začali projevovat přehnaný zájem šálkům s čajem. Mamka jen nechápavě zakroutila hlavou a podala nám talíře s vaflemi, které oba dva doslova milujeme.
„Jé, dsíky mami, to ši kvůli ťchomu vštávala tchak blzo?“ zvedl jsem hlavu od talíře a s plnou pusou vaflí jsem se jí zeptal. Chvíli luštila, co jsem se jí snažil říct, a když přišla na význam mým toho čehosi, co jsem řekl, s pobaveným výrazem odpověděla.
„No, co bych pro vás neudělala? A navíc, když vás zase hodnou chvíli neuvidím.“ usmála se a douklízela kuchyni. „Já si půjdu ještě lehnout, mějte se tam hezky hoši, a nezapomeňte mi volat.“ obešla nás, každému dala pusu a zmizela do ložnice za spícím Gordonem.
Vstal jsem, zamířil k Billovi, ale v půlce cesty jsem se zaseknul. Saki už byl asi tady, neboť začal hlasitě vyzvánět domovní zvonek. Otočil jsem se tedy směrem ke dveřím a rychlostí blesku mu otevřel.
„Dobrý ráno kluci, jste připravení?“ pousmál se a mohutně zívl.
„Jo, kurfy jsou v… Bille, kde jsou ty kufry?“ zavolal jsem na bratra do kuchyně a ten mi oplatil stejnou měrou – doslova a do písmene na mne zaječel, že jsou u něj v pokoji.
„Aha…. Takže jsou u Billa v pokoji Saki, mám pro ně skočit?“ nabídnul jsem se ne zrovna nadšeně. Ty kufry budou narvané k prasknutí, a kdo se s tím má tahat?
„Ne, to je dobrý, ještě by sis ublížil, s tou tvojí postavou.“ usmál se jízlivě a zamířil nahoru.
„Hele, už ses nacpal?“ mrkl jsem na své dvojče. Ten se na mě vražedně podíval a s kamennou tváří pozoroval svůj prázdný talíř.
„Mám jen jednu připomínku Tome, a totiž – já se NIKDY necpu.“ řekl a vrhnul se na mě. Svíjel jsem se pod ním smíchy, jsem totiž ohromě lechtivý, ale jelikož on je na tom stejně, za chvíli se stejně ocitl pode mnou.
„Pusť mě Tome.“
„Měl bych snad?“ ušklíbl jsem se na něj.
„Varuju tě, jestli mě nepustíš, tak máš se mnou utrum!“ nasadil ublížený výraz a odhodlaně se mi podíval do očí. „Tak pustíš?“
„Hmm… Máš štěstí, že už jde Saki, nevím, co by tomu řekl.“ pustil jsem mu ruce a sesedl z něj. On se ihned naštvaně zvedl, oprášil se celý od hlavy až k patě a zamířil na chodbu. Halasně se pozdravil se Sakim a nasednul venku do nastartovaného a vyhřátého auta. Vyšel jsem za ním a plácnul s sebou vedle něj na sedačku.
„Bille?“
„Hmm?“
„Ty si na mě naštvaný?“
„Já? Ne!“ odsekl, nasadil si sluchátka a zabodl pohled do černé kožené sedačky. Očividně se se mnou už nehodlal bavit. Posmutněl jsem a odvrátil jsem od něj pohled. Co to s ním najednou je? Udělal jsem mu snad něco?
autor: Kajess
Copak Billovi přelítlo přes nos.