Tom se ráno probudil brzy, což bylo více než nezvyklé. Opatrně se vyplazil z pod Billa, který se na něm rozvaloval a nijak ho nezajímalo, že se Tom dusí. Proč taky, že. On spí a tečka.
Tom na sebe navlékl triko, které po včerejšku skončilo kdesi na skříni, ze které vytáhl čisté trenky a taky si je oblékl. Chuchvalec Kazimírových chlupů na podlaze ho dopálil – připomněl mu jeho včerejší akci. Ačkoli normálně mozek zapínal až kolem oběda, teď se mu však zdálo, že se mu samým přemýšlením zapálí.
Použití kýble a studené vody zavrhl. To už Billovi jednou udělal, on ho potom sice skoro zabil, ale nechtěl se opakovat. Jak se říká : opakovaný vtip přestává být vtipný. Navíc – kdo by to zase uklízel? Po očku sledoval siluetu bratrova nahého těla pod peřinou a přemýšlel. Dneska měl smůlu, nic použitelného ho nenapadalo. Že by Billa i s postelí přestěhoval na balkón taky zavrhl – kdo by se s tím tahal. Nakonec zaběhl stejně jako Bill večer do kuchyně. Tom ale zvolil led. Vzal z mražáku tři plastové tácky s ledem a pomalu se s úsměvem vracel do pokoje.
Odkryl z Billa peřinu na kterou následovně vyklepal všechen led. Rozprostřel ho po celé pokrývce kolem Billa a co nejrychleji ho do ní zamotal tak, aby se nemohl ani hnout. Sotva jeho bratr ucítil, jak mu po těle klouže několik desítek kostek ledu, začal se zmítat a zkoušel se vymotat z peřiny. Neúspěšně, samozřejmě.
„Ááá! Ježkovy zraky, co to jé?! Tome, okamžitě to ze mě sundej! To studí!“ mrskal s sebou Bill a nebezpečně se sunul ke kraji postele. Tom ale nebyl schopný pohnout se z místa. Křečovitě se ohýbal v pase a smál se na celé kolo. „Já si tě snad vyfotím!“ hýkal.
To Billa ještě víc rozzuřilo a začal s sebou házet ještě víc. Pokrývka už byla celá mokrá, neboť kostky ledu pod horkostí Billova těla rychle tály.
„Rozvaž mě.“
Tom se na Billa pohrdavě podíval a ušklíbl se.
„Tome, varuju tě, rozvaž mě.“
„Varuješ? Před čím prosím tě?“ rozesmál se hoper.
„Tome, rozvaž mě!“
„Cheche!“
„Tomí, prosím.“
„Tak dobře.“ Neodolal Tom Billovu štěněcímu pohledu a odmotal z něj přikrývku.
♥♥♥
„Jdu k Andymu.“
„Cože?!“
„Bille, já mu to slíbil. Pojď se mnou, uděláš mu radost.“
´To určitě udělám´ pomyslel si kysele Bill.
„Něco od něj chytím!“
„Ale nechytíš. A kdyby jo, já tě vyléčím, souhlasíš?“
„Já tam….“
„Bez protestů, jdeme!“
♥♥♥
Počasí se od včerejšího dne podstatně změnilo. Ráno začalo jemně sněžit a ač se to nezdálo, v poledne byla venku skoro třiceticentimetrová pokrývka sněhu. Dvojčata se chystala za Andreasem a oblékala si na chodbě poslední vrstvy oblečení. Mínus 15 je hold -15, a i Bill uznal, že je blbost brát si do takového počasí koženou bundičku do pasu. Strčil džíny do vysokých koní a Tomových poznámek, že to vypadá strašně, si nevšímal. Nechtěl mít mokré nohavice, a tohle bylo jediné řešení. Tedy, bylo tu ještě jedno – navrhl Tomovi, aby ho k Andymu odnesl. Ale to Tom radši zavřel ústa a mlčel.
Bylo krátce po druhé hodině odpoledne, když se kluci konečně vyhrabali z domu. Sněžilo ještě víc než předtím a tak si Bill přitáhl límec kabátu blíž ke krku, čepici narazil ještě víc do čela a koukal do země, aby mu vítr nefoukal do toho zbytku obličeje, který neměl zakrytý. Tom také sklopil hlavu a zachumlal se do velké péřovky. Obloha se zatáhla černými mraky, jakoby četla Billovy myšlenky. Počasí teď dokonale odráželo jeho náladu, což ho deprimovalo ještě víc.
„Chtěl… Chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Podíval se Tom na svého zamyšleného bratra.
„C-co? Jo, klidně se ptej…“ rozhlédl se zmateně Bill. Tomův hlas měl nepřirozený přízvuk, bál se na to Billa zeptat. Bál se, že jej naštve, že s ním Bill nebude chtít mluvit.
„Ty… Já… Víš, chtěl bych vědět… Co máš s Davidem?“
Říká se, že neznalost neomlouvá. Ale nevědět, neznát a ani netušit je někdy mnohem lepší. Protože realita je k některým lidem krutá… (Kajess)
autor: Kajess
betaread: Veek
