Liebe tötet nicht (oder ja?) 17. (konec)

Bill zůstal stát s nohou napřaženou na další krok, a svět jakoby se zastavil. Díval se kdesi do dáli a nevěděl co říct. Nemohl couvnout, nemohl lhát. A nechtěl Tomovi ublížit. Nikdy si nepřipouštěl, že by tahle situace mohla nastat, nikdy nepřemýšlel, co by bráškovi řekl.

„Tak…?“ přešlápl nervózně Tom, čekající na Billovu odpověď. Ticho panující mezi nimi dodávalo zimní krajině ještě studenější vzhled.

Nejistota podlamovala Tomovi kolena. Bill zarytě mlčel a sledoval, jak vítr po cestě roznáší milióny sněhových vloček, z nichž je každá jiná. Každá je originál.

Když byl malý, vždy v zimě sedával za oknem s hrnkem teplého ovocného čaje, oslazeného medem, a studoval jejich vzhled. Zjišťoval, že každá má jinou stavbu. Některé jsou si podobné, ale žádná není úplně stejná. Touhle zábavou strávil i několik hodin. Pak se společně s Tomem zachumlal do velké deky a sledovali v televizi pohádky. Je to tak dávno.

Bill si smutně povzdechl. Tolik si přál, aby se ty časy vrátily. Život v bezstarostnosti mu chyběl. Někdo by mohl říct, jak si může stěžovat, že mu chybí bezstarostnost, když má všechno. Ale teď je to jiné. Ta „bezstarostnost“, kterou má stojí peníze, čas i úsilí. Není to jako v dětství… Tehdy jej trápilo, když mu bratr ukradl (Tom říkával vypůjčil) autíčko. Teď jej trápí něco mnohokrát většího, něco nehmatatelného. Jak bratrovi vysvětlil a přijatelně podat pravdu…

„Tome… Na začátku chci, abys věděl, že jsem tě miloval, miluji a vždy budu. Nezmění to nic, protože moje láska k tobě je ta pravá. Nikoho jsem tak nemiloval a zároveň jsem nikomu nezlomil srdce tak, jako ho tím, co ti řeknu asi zlomím já. Omlouvám se, je mi to líto. Vím, že si myslíš, že tohle jsou jenom plané řeči, jako se říkají vždycky, ale snaž se mi to uvěřit. Vážně je mi to líto, lituji toho jako ničeho jiného ve svém životě. Modlím se, ačkoli to neumím, abych tě neztratil, protože pak by můj život ztratil smysl.

Před čtvrt rokem, když jsi mi řekl, že mě miluješ, nedokázal jsem uvěřit, že mě potkalo takové štěstí. Nevěřil jsem, že jsi na tom stejně. Byl to blesk z čistého nebe, něco neskutečného. Už před tím na mě David něco zkoušel. Snažil jsem se nevšímat si ho, ale občas to nešlo, byl pro mě v té době dostupnější než ty. Tak se to stalo. Po tvém vyznání jsem to chtěl hned ukončit. Podařilo se mi to, ale po měsíci se do mě David znovu navážel a obletoval mě, neodolal jsem. Naplňovalo mě to takovým zvláštním pocitem, bylo to z čistého sobectví, na tebe jsem nemyslel. Skálopevně jsem tvrdil, že se to nedozvíš, že to bude jenom taková aférka a u tebe mám, jak se říká, jistotu.“

Tom polykal slzy a kopal špičkou boty do kupky sněhu, která se rozletovala do všech stran. Na jednu stranu byl rád, že se Bill rozhodl mu to říct, na druhou ho ničilo, když slyšel tyhle věci z jeho úst.

„Po dvou měsících našeho vztahu jsem si tě přestával vážit. Nevím čím to bylo, ale vyhledával jsem Davidovu přítomnost častěji, nechtěl jsem být s tebou. S přibývajícími dny s Jostem v zádech jsem zase znovu zjišťoval, že mi nesnesitelně chybíš. David kul nějaké plány s Lucasem, věděl jsem to, párkrát jsem je slyšel aniž by o mě věděli. Chtěli nás rozeštvat. A víš co ten hajzl David slíbil Lucasovi za to, že tě sbalí? Ten…namyšlenec si myslí, že jsem nějaká děvka nebo co. On mu slíbil… Slíbil mu noc se mnou!“ Poslední slova se ztrácela v Billově štkaní. Tom přemohl nutkání ho obejmout a raději od něj odvrátil obličej. Kdyby jej objal, už by se nic nedozvěděl a on chtěl slyšet všechno od začátku až do… teď.

„A když si mě před pár dny pozval do kuchyně, on mi normálně navrhl, jestli s ním nechci na těch pár volných dní odjet na Maledivy. Jenže… Já už měl jasno, že chci tebe a nikoho jiného. Doufal jsem, že stále nic nevíš, ale mýlil jsem se. Promiň Tome, promiň za to, že jsem tě podváděl, promiň za to, že jsem se k tobě choval tak hnusně, promiň za to, že tě miluju. Zasloužíš si někoho lepšího, kdo si tě bude od začátku víc vážit. Třeba Andrease…“ zašeptal nakonec.

Napětí povolilo, otázka byla zodpověděna. Tom přemýšlel, jestli bylo dobré, ptát se na Josta. Jestli by mu nebylo lépe, kdyby dál žil ve „sladké“ nevědomosti. V sladké nevědomosti a neustálém podezřívání. Znovu v sobě sváděl hádku těžší, než kdykoli před tím.

Ne, je dobře, že to ví.

„Jenže já miluji Tebe, Bille…“ špitl neslyšně bratrovi do ucha a obmotal si ruce kolem jeho boků. Gesto, které v tu chvíli řeklo všechno. Z Billa opadl strach, že jej bratr opustí. Šťastně se o něj opřel a políbil Toma na čelo.

„Jsi přespříliš trpělivý a hodný. Děkuju.“

Ne a ne, aby mu na jazyk přišla ta správná slova díků, kterými by Tomovi vyjádřil svoji vděčnost.

„Miluji tě takového jaký jsi, i když mi občas ničíš život. Na druhou stranu jsi jediný, kdo mě dokáže přesvědčit, že stojí za to žít.“

Stáli ve vánici na chodníku a svět kolem nich běžel dál. V počasí, že by psa ven nevyhnal (Bill to zkoušel se Scottym – nepovedlo se) museli vypadat jako dva blázni, ale jim to ani v nejmenším nevadilo, oni si užívali té vzácné chvíle.

„Andy se určitě nemůže dočkat.“

„Tak jdeme, ať nečeká ještě déle…“
A/N : Děkuju všem, kteří to četli. Kajess xD

konec
autor: Kajess
betaread: Helushka