„Ahoj, jak se máte?“ pozdravila nás mile redaktorka z Brava, a my jsme si spolu s ní posedali na gauč ve studiu.
„Ahoj, jo jde to.“ věnoval jsem jí jeden ze svých úsměvů a Bill po mě hodil nasupený pohled.
„Můžeme začít? První otázka – jak dlouho jste pracovali na vašem novém albu „Zimmer 483″?“ zapnula diktafon a předala nám mikrofon.
„To se nedá přesně určit. Mezi koncerty a vystoupeními jsme vždycky byli ve studiu. Před Vánoci jsme intenzivně pracovali a album dokončili. Trvá dost dlouho, než je náš song hotový. Jsme velký tým a každý z nás má vlastní představy.“ přivlastnil si mikrofon Bill a odpovídal.
„Ta práce se děsně táhne… Než je song připravený na nahrání, trvá to věčnost. A než se nahraje a zmixuje, trvá to ještě dýl.“ doplnil jsem ho.
„Ok. A jak jste žili během nahrávání ve studiu?“ vyrukovala s další otázkou a Bill se pustil do vyprávění.
„Bydleli jsme vedle studia. Bylo to tam vždycky děsně špinavé, ale za to jsme si mohli sami,“ zašklebil se a pokračoval. „Žádný luxusní byt, jenom 3 pokoje se 4 postelemi. Střídali jsme se, kde kdo spal. To, že jsme měli pouze jednu koupelnu, to byl obrovský problém, protože jsme se stále hádali, kdy a kdo ji může použít. Měli jsme tam obývák s televizí a gaučem. Tam se pořád válely plechovky a krabice od pizzy. Jednou za měsíc jsme to všechno uklidili. Celý rok bych tam žít nemohl,“ hodil znechucený pohled a zase promluvil.
„Teď máme dva byty, v jednom jsem já s Tomem a ve druhém Gustav s Georgem, a tak je to rozhodně lepší. Mám víc času na koupenu.“ rozesmál se Bill spolu s ostatními. A takhle to šlo dál. Bill měl pořád co říct a bylo vidět, že je šťastný. A když je šťastný on, jsem šťastný i já.
Nakonec jsme udělali ještě jeden shooting, rozloučili se s ní i s fotografem a nechali si objednat pizzu na oběd.
„Bože, ty otázky se pořád omílají dokola, že je to baví.“ zkroutil Gustav hlavou a nechápavě se ušklíbl. „Bille, ty si vážně někdy zpíval nahý?“ potutelně se na něj usmíval a Bill svraštil obočí.
„Ne!“ prohlásil rázně a hypnotizoval poslední kousek pizzy v krabici. „Georg si ze mě prostě musí utahovat, víš?“ načepýřeně přidal.
„Promiň, promiň, promiň, nechtěl jsem tě urazit,“ omlouval se překvapeně Georg a vrhl na mě tázavý pohled. Já jsem jen pokrčil rameny na znamení, že to nechápu, a obrátil jsem se na Davida.
„Co je v plánu teď?“
„Bill bude zkoušet anglické písně, vy je budete hrát až zítra, takže máte víceméně volno.“ kývl na nás tři a na Billa se povzbudivě usmál. „A ještě před natáčením Spring Nicht, na tom se ještě domluvíme,“ dodal, když viděl, že se chystám něco říct, bychom měli natočit klip na Scream. Nebude se to přetáčet celé, ale velká část ano, pak se to celé sestříhá. To dnešní nakupování se odkládá na neurčito, teď musíme zkoušet.“ dokončil Jost svůj monolog.
„A jak si ten klip ke Spring Nicht teda představujete?“ zeptal jsem se nadmíru zvědavě.
„Jak jsem říkal, místo na natáčení by bylo – v Berlíně, na jednom parkovišti, o té pauze jsme to tam byli okouknout. A námět?“ usmál se a posadil se ke Gustavovi na gauč.
„Říkali jsme si, že by to bylo nějak takhle – Bill by hrál dva lidi – jednoho, který je smutný, a chce skočit, a druhého, takového zachránce. A nevím jaký, byste chtěli konec – jestli nakonec skočí nebo ne, to je na vás. Co říkáte?“ nadšeně pozoroval s ostatními naše reakce.
„Vypadá to zajímavě, já bych to tak bral.“ přitakal jsem s ostatními z kapely.
„Ok, ještě se dohodneme, teď se běžte nějak zabavit, my se vrhneme na ty anglické songy,“ vyháněl nás a odešel do zkušebny.
„Já si jen pro něco zajdu!“ křikl za ním Bill a mrkl na mě. Vydal se do našeho bytu a já jsem šel se slovy, že se jdu dívat na televizi s ním.
„Ten rozhovor byl únavný.“ povzdechl si, když za námi zacvakly dveře.
„Jo, to byl, chceš povzbudit?“ provokativně jsem se k němu připlížil.
„Hádej lásko.“ zamrkal svými dlouhými řasami a políbil mě na nos.
„Takže ano.“ chytnul jsem ho pod zadečkem a s odrazem jsem s ním v náručí skočil na gauč. Dobýval jsem se mu pod triko a lehce masíroval bradavky. Bill mi vzdychal u ucha a nevědomky pohupoval pánví do rytmu.
„Tome, já musím jít, David bude mít zase kecy. Miluju tě, pak přijdu.“ vytrhl se mi jemně, naposledy mě políbil a seběhl dolů do studia.
Posadil jsem se na sedačce a po chvilce slovního fotbalu v mé mysli, jsem se rozhodl místo sezení u televize, pro procházku městem. Zachumlal jsem se do mikiny, zamával lidem do studia a vyšel do jarního počasí. Sice je teprve konec února, ale venku to vypadá minimálně na duben, říkal jsem si.
Proplétal jsem se hamburskými ulicemi, prošel pár obchodů, na které jsem narazil, na chvilku jsem se dokonce zasekl v Tazumě a našel jsem pro Billa parádní kabát, takový, jako už dlouho shání. Po dvou hodinách únavného a bezúčelného chození po Hamburku jsem zakotvil v mé oblíbené kavárně, v jedné zapadlé uličce, moc lidí to tu neznalo. Objednal jsem si horké Latté a zašel si na záchod.
„Ahoj.“ pozdravil mě kdosi neznámý.
„Ehm, my se známe?“ zkoumal jsem tvář toho kluka, který si mě prohlížel rentgenovým pohledem a zastavil se v místě mého rozkroku.
„Ne, ale to nevadí,“ ušklíbl se a přitiskl mě na stěnu. „Poznáš.“ zasyčel mi u ucha a tvrdě mě políbil.
autor: Kajess
