„Konec! Jděte na oběd, pak se půjde nakupovat… Ten klip jsem vám už vysvětlil, zítra jedeme do Berlína… Ale to už jsem vlastně taky říkal. Takže… Já už všechno řekl, zatím.“ rozloučil se s námi David. Je nějaký roztěkaný, pomyslel jsem si a padl únavou na sedačku.
„Co si dáme? Pizzu?“ rozhlížel se Georg po místnosti.
Gustav k němu vzhlédl. „Už zase?“ protáhl obličej a za jeho zády předstíral, že zvrací. Colu, kterou jsem pil, jsem vyprskl na koberec a začal se otřásat smíchy. Georg nechápal, proč se směju a zaťukal si na hlavu na znamení, že asi nejsem normální.
„Já tu nechci bydlet, já chci mezi normální lidi!“ sepjal teatrálně ruce ke stropu a zničeně dosedl na sedačku. Poplácal jsem ho po rameni a dál jsem se s Gustou smál.
„Ty bys nás opustil? To myslíš vážně?“ popotáhl jsem hraně. Georg zakroutil hlavou a začal přecházet po pokoji.
„Můžeš toho nechat? Znervózňuje mě to.“ okřikl jsem ho a on si polekaně sednul. Gustav do sebe zase začal mlátit a já jsem se jen shovívavě usmál.
„Jdu za Billem.“ oznámil jsem všem přítomným a pomalu vystupoval schody k bytu. Ponořen ve svých myšlenkách jsem si asi nevšiml, že za mnou někdo stojí. Poznal jsem to až tehdy, když ten mi ten „někdo“ dal ruku přes pusu, a i přes moje protesty mě odtáhl do skladu.
„Pšššš, když sebou nebudeš házet a neutečeš, pustím tě,“ šeptal mi u ucha a já jsem se zhnuseně otřásl. Poznal jsem v tom člověku Lucase a snažil jsem se mu nějak vyvléknout.
„To ti mám věřit?“ zašeptal jsem naštvaně, když mi dal ruku z pusy.
„Nic jiného ti nezbývá,“ ušklíbnul se poťouchle a sledoval moje pokusy utéct mu. Naštvaně jsem prskal jako kočka, ale moc platné mi to nebylo. Vypadal, že mě jen tak nehodlá pustit, tak jsem sebou přestal házet a upřel jsem na něj odhodlaný pohled.
„Co ode mě chceš?“
„Ty víš…“ i přes mé protesty se přiblížil k mému krku, lehce mi na něm skousl kůži a jazykem vykreslil neidentifikovatelný tvar. Zhnuseně jsem si odfrkl a přemýšlel, jak se z toho vyvleču.
„Pusť mě.“
„Ne, nechci.“
„Pusť mě!“ zvýšil jsem hlas a začal sebou cukat. Přitiskl mě k sobě tak, že mezi námi nebyla ani malá mezírka, a vzrušeně mi vydechl u ucha.
„Tome! Panebože kde seš?“ uslyšel jsem volání Billa a chystal jsem se zakřičet. Lucas to poznal a dal mi znovu ruku přes pusu.
„Mlč. Pustím tě, ale stejně mi neutečeš.“ zlověstně se usmál a stále mi zacpával pusu. „Opovaž se něco někomu říct. Stejně by ti to nikdo nevěřil. Mysli na mě.“ násilně mi vtiskl polibek na rty a pustil mě. Otřel jsem si ústa a urychleně vypadl ze skladu.
„No konečně, co jsi tam dělal?“ vpálil mi Bill do obličeje hned, když jsem za sebou zavřel dveře skladu.
„Ale, jen jsem… něco jsem hledal, ale stejně to tam není.“ vymyslel jsem si důvod mého pobytu ve skladu, a jakoby se nic nedělo, sešel jsem zpátky do studia. Lucas měl pravdu, kdo by mi věřil, že mě chtěl znásilnit?!
„Chyběl si mi, lásko.“ zašeptal mi Bill u ucha a přidal ještě, co hodlá dělat, až přijdeme z nákupů. Nadrženě jsem hltal každé jeho slovo a pomalu jsem se nemohl dočkat večera.
„… Co říkáš?“ dopověděl. Já jsem jen omámeně přikývl.
„Bille! Tome! Pojďte už,“ zavolal na nás od vchodu David. „Auto je u vchodu, Bille, ehm, jak to teda uděláme?“ váhavě se na něj Jost podíval, a hned na to se dal na hypnotizování svých bot.
„Tome, já půjdu nakupovat s Davidem, on má představu o tom oblečení, my jsme se včera domlouvali. Půjdeš s Gustou a Georgem, že jo? Bude to rychlejší, abyste v těch obchodech kvůli mně nemuseli trčet do večera, tak to uděláme takhle, jo?“ usmál se na mě roztomile a moje počáteční naštvání, že nebudeme nakupovat spolu hned zmizelo.
„Jo, to bude super. Takže my jedem, zatím.“ mrkl jsem na něj spiklenecky a se svěšenými rameny jsem odešel do auta za Géčkama.
♥♥♥
„Kam půjdeme?“ otřel se Bill kolenem Davidovi o rozkrok.
„Nevím, kam chceš.“ pokrčil David rameny a nahlas polknul.
„První do bytu, nákup počkají.“ svůdně se kolem něj Bill otočil a pomalu vycházel nahoru s Davidem v zádech. Nedovolil si odporovat mu, na to ho měl až moc rád, a naví,c bál se následků – Bill byl nevyzpytatelný.
♥♥♥
„Už jsme tady!“ zavolal Tom na celé studio, a když se nikdo neozýval, vydal se nahoru do bytu.
„Bille?!“ vyzpíval jeho jméno rozjásaným hlasem a proletěl byt, jestli tam není. Když ucítil z koupelny vůni vanilkové vonné tyčinky, okamžitě zamířil tam…
autor: Kajess
