Liebe tötet nicht (oder ja?) 8.

… okamžitě zamířil tam. Našel jsem Billa spícího v obrovské vaně, až po okraj plné vody a po meruňkách vonící pěny, kolem ní plno svíček a jiných cerepetiček. Lehce vydechoval a vypadal náramně roztomile.

Pousmál jsem se a sedl jsem si na kraj vany. Pohladil jsem ho po tváři a prstem přejel po rtech. Než jsem se nadál, stáhl mě Bill k sobě do vany a já byl mokrý jako jeho pes Scotty, když při dešti pohrdne nabízeným úkrytem doma a „radši“ zůstane venku.

„Bille?!“ zavrčel jsem naštvaně a skočil po něm. On se samozřejmě nechtěl nechat zamáčknout, takže uhnul, a já jsem doskočil na druhou stranu vany. On se jen andílkovsky uculil a tlačil se na stěnu vany, jako by tam chtěl vytlačit nějaký úkryt, kde by se přede mnou schoval. (Ale vysvětlujte mu, že to nepůjde… )

„Promiň, já jsem nechtěl.“ poslal mi vzdušný polibek a začal se smát.

„Víme.“ neodpustil jsem si ironicky a políbil jsem ho. Jeho pevně sevřené rty okamžitě povolily a pustily můj jazyk dovnitř. Jeho ruce ze mě stahovaly mokré věci, takže jsem na tom byl po chvilce stejně jako on.

„Chci tě. Teď.“ zašeptal mi do ucha a posel mou hruď drobnými polibky. Obkroužil jazykem mou bradavku a druhou lehce zmáčknul prsty. Své doteky přesunul na můj podbřišek a stehna. Po chvíli už nemohl vydržet a obrátil mě k sobě zády.

„Můžu?“ zeptal se naléhavě a já jen slabě přikývnul. Chytil mě za boky a vniknul do mě. Neodpustil jsem si tiché bolestné syknutí, ale zanedlouho jsem se přizpůsobil Billovým pohybům. Bráška mi zarýval nehty do prsou, drtil mezi prsty mé bradavky a občas mi zajel do klína. Oba jsme se prohýbali slastí a naše vzdechy se rozléhaly celou koupelnou. Bill začal zrychlovat, jeho přírazy byly rychlejší a prudší, a pak se mým tělem rozlilo příjemné teplo. Otočil jsem se k udýchanému Billovi a políbil ho. Vzal mě do náručí a posadil se do vany.

„Díky, Tome.“ procítěně mne políbil a znovu se opřel. Zavřel oči a lehce přejížděl po mém těle. Napadl mě ďábelský nápad. Odsedl jsem si od něj a chvíli jsem ho pozoroval. Vzhledem k tomu, že je Bill nehorázně lechtivý mi bylo jasné, co mu provedu. Když otevřel oči, že se podívá, co se mnou je, vrhnul jsem se na něj a začal ho lechtat.

„Tomééé! Nech… Neche… Nechej toho! To lechtá!! Tome! Tak nech toho!! Pro.. Pros… Prosííím!“ svíjel se pod mýma rukama smíchy a prskal kolem sebe vodu.

„Ne, to máš za to, že si mě sem strčil, zlato.“ uličnicky a zlomyslně jsem se ušklíbl, a dál pokračoval v lechtání.

Bill se mě snažil přeprat, nebo mě občas taky polechtat, ale jeho úmysly byly tak viditelné, že jsem mu to hned zatrhl, načež jsem byl odměněn naštvaným pohledem.

„Nemáš mě tahat do vany,“ poslal jsem mu vzdušný polibek, přičemž jsem ho dloubl mezi žebra a sledoval jej, jak se kácí smíchy do vody. „Minimálně ne v oblečení…“ sykl jsem a přitáhl si ho k sobě a začal ho líbat na krku.

„Mně je zima,“ pípl Bill a na důkaz se otřepal zimou. Bill byl v té vaně asi už dlouho, neboť měl úplně rozmočenou kůži. Teda, celkově vypadal po našem zápasu zajímavě…

„Tak pojď, ať se mi nerozpustíš.“ pohladil jsem ho po vlasech a vylezl jsem s ním v zádech z vany. Zamotal jsem se do obrovské bílé osušky, jednu jsem hodil klepajícímu se Billovi.

Když jsem otevřel dveře, z koupelny se vyvalila mračna páry a putovala otevřeným oknem v kuchyni ven.

„Dáš si kakao?“ zavolal jsem na brášku, který ještě zůstal v koupelce.

„Jo, hodně sladký,“ zavolal na oplátku a já jsem dal vařit mlíko.

Mezitím, co se vařilo, jsem sledoval noční Hamburg a přemýšlel, co se za ty dva měsíce změnilo.

Ano, už nejsme jen bratři, to se změnilo. Navenek tak působíme, ale jen my víme, co je mezi námi za skutečné pouto, kromě toho sourozeneckého. Jsme stejní, ale zároveň tak rozdílní.

Já jsem se změnil. Za ty dva měsíce až neuvěřitelně moc. Nejvíc, jak to jen jde. Zamiloval jsem se, to je hlavní příčina. Konečně jsem poznal ten cit, o kterém Bill neustále básnil, o kterém snil, že ho jednou pozná, a navěky to tak zůstane.

Teď zažívám přesně to, co popisoval, jenže ještě stotisíckrát silněji. Nesnesl bych, kdybych se o něj s někým dělil, nesnesl bych pohled na něj v cizím náručí, nesnesl bych, kdybych ho nemohl mít… Nesnesl bych to, nemohl bych dál žít, nemohl… Ale on také vždycky tvrdil, že láska nezabíjí. Nebo snad ano? Záleží asi na tom, jak je silná. Ta má je silná, a je ještě utužena sourozeneckým bratrským poutem. Ta má zabíjí.

autor: Kajess