písničku ke které je tenhle songfic psaný najdete zde:
****************************************
Černá silueta hubeného chlapce stojí v pokoji u okna. Hledí nepřítomně ven a utápí se ve svých myšlenkách. Je noc…měsíc v úplňku a hvězdy září na obloze. Cítí se prázdný a přitom aby zaplnil tu prázdnotu stačí udělat pár kroků a říct pár slov. Bojí se…bojí se reakce. Raději se nechává pomalu zabíjet tou bolestí a prázdnotou, než aby ztratil člověka, na kterém mu tolik záleží. Je tu ovšem jedna otázka, na kterou se dozví odpověď pouze tehdy, když udělá těch pár kroků a vysloví několik slovíček. Jenže strach je silnější a on nemá tolik odvahy, aby šel…obloha venku černá čím dál víc. Schyluje se k dešti. Až doteď stál u okna nehybně a díval se ven, nyní se dal jeho stín do pohybu. Vyšel ze svého pokoje a chystá se jít do kuchyně pro něco k pití. Zastavil se u dveří pokoje jeho bratra. Osoby, do které se bláznivě zamiloval. Dveře jsou pootevřené, tak se odvážil nahlédnout dovnitř. Jeho bratr leží na posteli, v uších sluchátka a poslouchá muziku. Ani si nevšiml, že ve dveřích stojí zlomený člověk. Chvíli svého bratra pozoroval, ale když pohlédl ke dveřím, rychle se otočil a běžel ze schodů dolů. Vzal si bundu, obul si boty a vyběhl z domu. Hned na jeho tvář začaly dopadat chladivé kapky deště. Nevnímá ani blesky, které se honí po obloze. Chce být sám…daleko od něj. Od člověka, kterého miluje a nemůže ho mít. Nedívá se na cestu a vráží do lidí, kteří se snaží co nejrychleji dostat z deště. Došel do parku, kde potkal zamilovaný pár lidí. Usmívali se na něj a šli ruku v ruce. Bodlo ho u srdce, když to viděl. Přešel park a jde dál. Nezastavuje a nesnaží se schovat před deštěm. Vystavuje mu svoji tvář. Došel na odlehlé místo. Na místo, kde tráví většinu svého času. Sedl si na lavičku a zahleděl se k obloze, nyní zatažené černými mraky. Jsou jako já…jako moje duše… pomyslel si a sleduje černá mračna převalující se na obloze. Nemůžu mu to říct…nemůžu mu říct, že ho..že ho miluju…ztratil bych ho a to nemůžu dopustit…
Šeptáš tajemství do deště (poslouchej, poslouchej)
Hlavou mu výří plno myšlenek. Každou chvíli mu pukne srdce bolestí a zoufalstvím. Zaposlouchal se do šumění deště. Jako by mu chtěl snad něco říct. Něco naznačit…
Šílený hledání nikoho k poslechu
ten příběh je víc než to schovaný
Všechny kapky šly dlouho?
Nemůžeme chvíli zůstat?
to je jen srdce co říká sbohem
naslouchej dešti
Sedí zde už pěkně dlouhou chvíli a je promočený na kost. Odhrnul si z čela černý pramen vlasů a zastrčil si ho za ucho. Chce se mu křičet.
„Co děláš na tom dešti? Už dlouho tě hledám!“ ozval se za ním hlas jeho bratra. Jen bolestně zavřel oči. Jeho bratr k němu přišel a stoupl si nad něj. Zakryl ho deštníkem, aby na něj nedopadaly kapky ledového deště.
„Řekneš mi, proč jsi utekl?“ zeptal se ho.
„To nejde…“ zakroutil protestantsky hlavou. Jeho bratr ho vzal za bradu a donutil ho, aby se mu podíval do očí.
„Mě můžeš říct všechno…“ řekl mu vážným hlasem. „Bille…“ zašeptal skoro neslyšně.
„Tobě to nemůžu říct…“ hlesl potichu a sklopil oči. Nedokázal snést jeho pohled. Tom složil deštník a nechal na sebe spadat kapky deště. Klekl si před bratra. Dělá mu starosti. „Odsoudíš mě…“ vzlykl Bill. Tom jen zakroutil hlavou.
Poslouchej déšť
Pláče
„Jsem tvůj bratr…“ pousmál se. Bill si povzdechl. No právě…právě že si můj bratr… pomyslel si. „Tak řekni mi to!“ naléhá na něj.
„Poslouchej déšť…“ zašeptal jen Bill. Tom to nepochopil, ale sedl si vedle něj na lavičku a zavřel oči. Naslouchá šumění listů stromů a dopadajících kapiček deště. Jako by se jim něco snažily říct. Tom Billa nechápe. Naslouchej dešti? Co to znamená? Bill se beze slova zvedne a jde pryč. Jde domů. Po tvářích už mu nestéká jen déšť, ale i slzy…
autor: Desperation
betaread: Sajuš
Doufám že to Tomovi řekne.