Maliny 1.

Dneska jsem nad tím zase přemýšlel… ne, vážně to nemůžu udělat. Ublížil bych spoustě lidem, ale to by nebylo nic proti tomu, jak bych ublížil sám sobě… Představa, že už bych na něj nemohl nikdy myslet, nikdy koukat na jeho krásný tělo, oči… bože ty oči… když se na mě podívá, mám nádhernej pocit! Už jsem svejma myšlenkama došel tak daleko, že můžu s klidným svědomím přiznat sám sobě, že ho miluju… vážně miluju. Tolik, jako nikdy nikoho. Tolik, že bych za něj položil život! Není to láska jako láska k bratrovi, kterou určitě cítí on ke mně. Tohle je… to nejvíc, co můžu k jinýmu člověku cítit. A není to jen něco přechodnýho. Tohle trvá už asi dva roky. Vlastně vůbec nevím, jak to začalo… asi to tu jednoho dne prostě bylo. Náš bratrskej vztah se přeměnil v něco, v co jsem vůbec nečekal, ale bohužel jenom z mojí strany. Tom ke mně nic takovýho necítí – vím to, to už bych poznal. A proto na sobě nemůžu dát nic znát. Nemůžu absolutně nic naznačit, protože bych si zničil svou poslední naději a náš vztah (jakkoli dobrej) bych zničil. A to nechci. Lepší žít takhle, trpět, když začne s někým chodit, nemoct se ho dotknout, když je jen pár centimetrů ode mě a nemoct mu nic říct, i když bych moc chtěl, než aby mě nenáviděl nebo abych se mu hnusil.

A kvůli tady tomu všemu jsem nad tím dneska zase přemýšlel… že to skončím… mám vytipovanejch pár určitejch léků, který kdybych snědl najednou, neměl bych nejmenší šanci přežít. Ale ne, nedokážu to. To, co k němu cítím, je pro mě tak nádhernej pocit, že si to nemůžu udělat – jen tak to skončit. Nechci o to přijít. Nejspíš budu celej život doufat v zázrak…

Tohle všecko mě prostě někdy přepadne a já se cítím hrozně beznadějně. Není mi pomoci. Teď už ne. To, že jsem se nekrotil ve svejch myšlenkách hned na začátku, má za následek tohle všecko zoufalství, ale přesto ničeho, co se za ty přibližně dva roky zrodilo v mé hlavě, nelituju. Ať už to jsou přání, myšlenky nebo různý situace, který bych si moc chtěl, aby se staly. Vůbec ničeho! Jen mě moc, neuvěřitelně hrozně moc, mrzí a přímo sžírá, že osoba, které se tohle všecko týká, kvůli které má můj život opravdu smysl, se to nemůže dozvědět. Nemůžu mu to říct, nechci to ničit. I když bych moc chtěl, aby tohle všecko věděl, aby do nejmenšího detailu tušil, jak mi je a to ne ze sobeckosti, ale prostě jen, aby to věděl. Jenže to se mi nikdy nesplní… A přesně tohleto mě čím dál tím častěji přivádí do hroznejch depresí, který se pořád zhoršují. Právě teď v tenhle moment je tu další depka… je pátek odpoledne, přede mnou celej volnej víkend, nemusím nic dělat a tak mou hlavu nenapadlo nic lepšího, než si právě dneska pořádně zadepkovat.

Ležím na posteli, v uších iPoda a předstírám, že si prohlížím časopis, ale jen bezmyšlenkovitě obracím stránky a moje oči bloudí jen k Tomovi, kterej sedí u počítače a hraje nějakou hru. Je absurdní, že já sleduju každej jeho pohyb, všecko co říká a on o tom vůbec neví. Miluju pátky. V uších mi začne hrát Extraordinary Girl. Nechám otáčení stránek a položím hlavu na polštář. Kouknu na Toma… zrovna se protáhne. V očích mě pálí slzy. Otočím se na druhej bok a zavřu oči. Chci přestat brečet, jenže… to nejde. Skrz zavřený víčka mi proklouznou další slzy. Rychle se seberu a jdu pryč z pokoje. Zavřu se v koupelně a utírám slzy… tohle už není normální! Chtěl bych být sám doma. Podívám se do zrcadla… super, červený oči jsem přesně potřeboval! Vylovím ve skříňce nějaký oční kapky, rychle si nakapu a ještě si tampónkem odlíčím ne dlouho nalíčený oči, protože se mi to stejně celý rozmazalo. A takhle je to čím dál tím častěji! Stydím se za to, že se mi z mé situace, a vůbec ze všeho, chce skoro každej druhej den brečet… to je šílený! Mám strach, že to nezvládnu, že jednoho dne se to ve mně prostě všecko až moc nahromadí a nějak špatně to dopadne… Ale teď musím dávat bacha, aby na to někdo nepřišel. Ale už se mi to daří tajit celkem dlouho. Znova se namaluju a vida… žádnej rozdíl… jakoby bylo všecko ok.

Dojdu zpátky do pokoje a vidím, že Tom přestal hrát a s někým si píše. Neslyší mě, že jsem přišel do místnosti, protože má sluchátka v uších. Opatrně mu kouknu z dálky přes rameno a vidím, že si zase píše s nějakou holkou. Zase! Podle všeho ta holka nejspíš zatím neví s kým si opravdu píše… že to je opravdu ten Tom z Tokio Hotel. Až to ale zjistí… je to jasný. Má jí v hrsti. Jako vždycky… Vybírá si holky na fans stránkách. Jak ubohý. V tomhle ho nenávidím. Vadí mi, jak si tvoří svůj život jednoduchej a vychází mu to. Nezávidím mu, to fakt ne. Jen mě štve jeho bezstarostnost, se kterou se do všeho pouští. A mě připadá jako kdybych trpěl za všechno jen já. Že on je ten, kdo si žije v pohodě a já slíznu všecko špatný. Ale co nadělám… asi to tak má být. Stejně ho miluju… ať se děje co se děje, odpustil bych mu snad úplně všecko. Možná to zní naivně a slepě… a ono to tak asi i je… Vykašlu se na to. Sedět tady a zírat na něj mě jen psychicky vysiluje. Zvednu se a jdu se najíst.

„Je ti dobře zlato?“ šáhne mi máma na čelo. Ucuknu. Nemám to rád, přehnaná péče.

„Jo, je,“ odpovím a zamračenej si udělám kakao, už nemám hlad. Venku je docela příjemný počasí… dopiju to, nachystám se, do uší nacpu mp3 a jdu se projít. Jdu pryč, kamsi dozadu… cestou, kudy nikdo nechodí, nechci nikoho vidět.

Jsem asi tři kilometry od domu, když se obloha najednou úplně zatáhne a je skoro tma. No jasně… to mi mohlo být jasný, teď ještě zmoknu, super! Otočím se a razím zpátky k domovu… po půl minutě fakt začne pršet… a čím dál tím víc. Tři kilometry nejsou zas až tak velká vzdálenost, ale ono se rozpršelo fakt pořádně, takže to je celkem jedno. Když dojdu na kraj města, už se rozběhnu. Konečně se dostanu domů! Po špičkách se dopravím do koupelny a snažím se kolem sebe nakapat co nejmíň vody. Svlíknu ze sebe mokrý oblečení a uvědomím si, že suchý tu s sebou nemám, skvělý! Pověsím mokrý věci a jen v boxerkách se vypravím do pokoje. Tom pořád sedí u compu! Že ho to baví… zrovna se hrabu v šuplíku, abych našel nějaký suchý ponožky, když se najednou začne smát… upe se leknu, až se praštím rukou o šuplík!

„Cos prosimtě vyváděl? Tys byl venku?“

„Jo, byl,“ řeknu a mnu si naražený zápěstí.“

„Dyť prší!“

„Fakt? Díky… bez tebe bych byl upe ztracenej,Tome,“ s ironickým úsměvem se na něj obrátím. Jen rychle sjede mý tělo od hlavy až k patě a zase se otočí zpátky ke compu. Ach bože, proč, mi tohle dělá? Mno nic… rychle se nasoukám do suchýho oblečení a zalezu do postele.

„Bille, probuď se, slyšíš?“ někdo mi třese s ramenem. Otevřu oči… Tom… to ne:(

„Nech mě,“ otočím se na druhej bok.

„Tak sorry, ale upe si sebou házel, je ti dobře?“ zeptá se a chytne mě za čelo. Ať tohle nedělá!

„Je mi fajn,“ uhnu zase, ale když polknu, cítím, že mě šíleně bolí v krku… to je z toho jak jsem byl v tom dešti. Seberu se, projdu kolem Toma a jdu si do kuchyně dát nějakej prášek a zase spát…

Když se znova probudím, už mi je ok. Kouknu na mobil, kolik je hodin… 22:30. Tom sedí u compu… zase! Jdu se umýt, najíst a pustím si tv.

Máma už nejspíš spí. Přiznávám, že mám dneska fakt špatnou náladu. Štvu sám sebe! V tv nic moc není a tak se rozhodnu jít spát… teď už snad až do rána.

„Můžeš mi říct, co ti je?“ vyjede na mě Tom.

„Mmm, nemůžu,“ zakroutim hlavou a lehnu do postele.

„Tak proč seš na všechny tak protivnej? A na mě obzvlášť už docela dost dlouho!“ je fakt trochu naštvanej.

„Nic se neděje, všecko je ok,“ pokusím se o náznak úsměvu… snad to zabere… a zase usnu.

… Ležím v bílý posteli a všichni jsou kolem mě… celá rodina… všichni kámoši a všichni brečí… nemůžu se hnout. A najednou jako by mi začalo docházet, co se děje… mám nevyléčitelnou nemoc… kdovíjakou… a teď… prožívám svoje poslední okamžiky života. Máma mě drží za ruku… všecko… skoro všecko je ok, ale něco jako by mě tížilo v hlavě, jako kdybych nemohl umřít v klidu, dokud se to něco nevyřeší… zapřemjšlím se a dojde mi to… dyť já to Tomovi nikdy neřekl… co k němu cítím.

A nikdo jinej to neví, on se to nikdy nedozví… nikdy! Je mi jedno, že tam je tolik lidí… musí to vědět! Pokusím se otevřít pusu, ale rty mám jako sešitý k sobě… nemůžu vydat ani hlásku… nemůžu se pohnout… nemůžu nic, jen zběsile koukat kolem sebe. A nikdo nevnímá, jak horlivě koukám na Toma, chce se mi brečet, křičet, chci udělat cokoli, jenže nic nejde… všichni jen stojí a brečí… slábnu. Moje tělo jako by se propadalo někam do prázdna… a já tomu už nemůžu nijak zabránit… nejde to! Tolik mu to chci říct! Naposled kouknu do těch jeho přenádhernejch nic netušících očí a všechno se rozplývá… už mu to nikdy neřeknu… nikdy se to nedozví…

Prudce se posadím na posteli, až se mi zamotá hlava. Je mi hrozně, všechno vevnitř mám jakoby sevřený… v pokoji je už tma… Tom spí na posteli na druhý straně pokoje. Všecko to byl jen sen… díkybohu! Asi mi to otevřelo oči… měl bych mu to říct? Jo, určitě, co když se vážně něco stane… to bych si neodpustil, že to neví… on je můj život… moje všecko… a mnohem víc než brácha a on to neví!

„Tome!“ řeknu normálním hlasem. Nic… „No tak Tome!“ vstanu z postele a sednu si k němu… rozespale se přetočí ke mně.

„Co je?“ zachraptí.

„Já ti musím něco říct!“ je mi všecko jedno, jsem nervózní, ale to je vedlejší, ani nedoufám, že by to mohlo dopadnout jakkoli dobře, jen chci, aby to věděl! Chci mít klid.

„A nepočká to do rána?“ zeptá se… napůl spí, má zavřený oči.

„Ne!“ řeknu rázně… on nic. Zvednu ho za ramena, tak je nucen otevřít oči…

„No tak co je?“ řekne a promne si obličej.

autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule