Rette Mich 3.

Bill pomalu usínal na vedlejší posteli a nevnímal bratrovy věty, které vylétaly jedna za druhou, ale ani jediná nedávala sebemenší smysl.

„Dobrou noc bráško.“ Možná, kdyby se víc snažil naslouchat, konečně by pochopil.

Toma probudilo bodavé, ostré slunce, které jej nekompromisně vyhnalo ven z postele. Byly dvě hodiny odpoledne, tak dlouho spal. Vešel do sprchy a dlouho, snad až příliš dlouho, se nechal bičovat horkými prameny, které z jeho těla smývaly včerejší zážitky. Ty se stejně budou stále vracet spolu s jizvou, která bíle svítila a jako by volala, že není poslední. Oblékl se pohodlně, tak aby ho nikde nic netlačilo, protože jeho žaludek ještě nebyl 100% v pořádku. Na oči si narazil kouřové brýle. Vypadal hrozně a cítil se tak nejen fyzicky, ale především psychicky, všechno ho uvnitř svíralo …

Bill se nepřítomně šťoural v jídle a zvukovou kulisu mu dělalo nadšené klábosení dvou zbylých členů kapely. Ti si nemuseli lámat hlavu nad tím, co se včera stalo. Bill jim to neřekl. Nechtěl, aby Toma odsoudili za jedno zakopnutí, i když … poslední dobou jich bylo víc a víc. Pomalu už Toma ani nepoznával. Viděl jen vyhublou loutku, která se automaticky sesunula na židli naproti němu. Chtěl vyčíst na co právě myslí, ale polovinu obličeje mu zakrývaly muší brýle, které si půjčil z jeho výbavy. Snad je to náznak toho, že na něj úplně nezanevřel? „Dobré ráno, brácho. Najez se, je to skvělý.“

Tom jen nepřítomně přikývl a vidličkou se snažil napíchnout miniaturní, scvrklý hrášek, který mu utíkal po talíři. Takhle nějak teď vypadala jeho chuť k jídlu. Myslel na to, o čem přemítal celou dobu, když se sprchoval. Prostě s tím bude bojovat. Musí vrátit zpátky ty doby, kdy ho žádná sukně nenechala chladným, musí v sobě najít toho starého dobrého Toma. Přece nechce, aby ho vystavovali jako nějakého exota v zoo. Možná to byl jen nějaký momentální, pomatený výplod, který se mu objevil v hlavě, protože prostě chtěl. A možná taky, že kdyby mělo jít do tuhého, nedokázal by se Billa dotknout … možná?

„Hrozně se těším na koncert v Praze, co vy?“ Pokusil se Georg o přerušení toho nepříjemného ticha, které bylo všude kolem.

„No, jo vždyť je to úplně poslední koncert našeho turné, to si musíme užít.“ Přidal se s nadějí v hlase Gustav. Dvojčata jen znuděně přikývla, a tak se ani o další konverzaci nepokoušeli ….

Hala byla narvaná k prasknutí a Bill cítil to co pokaždé. Obavy, strach z té masy fanynek pod pódiem. Kdykoliv mohly protlačit zátarasy a umačkat je zaživa. Měl své fanoušky rád, ale tohle mu nahánělo hrůzu. Ta odevzdanost v jejich očích, ta fanatičnost. Na tohle nebyl připravený, když jako nezkušený kluk nazpíval první hitovku. Ale sláva mu už rozdala tolik krutých ran, že je přijímal bez odporu … Naposledy si upravil neposedné prameny, které mu ustavičně padaly do očí. Vyšli na scénu a on měl pocit, že ohluchne, tak hlasitě mu bušilo srdce …. TOKIO HOTEL!!!!

Bill se po koncertě spokojeně odličoval v zákulisí, když do šatny vrazil Tom v doprovodu dvou fanynek. Tak tohle už neudělal hodně dlouho. Že by si taky přál, aby se všechno vrátilo do starých kolejí? Slušně pozdravil, ale na víc neměl náladu. Včerejšek ho přesvědčil o tom, že tyhle holky na jednu noc ho prostě přestávají bavit. Možná stárne, možná konečně dospěl. Zjistil, že už mu to nepřináší ani sebemenší potěšení. A tak se zvedl, popadl rozečtenou knihu a požádal řidiče, aby ho zavezl na hotel. Už se tolik těšil domů. Při odchodu zachytil Tomův nechápavý pohled.

Tak to je už vážně v hajzlu. Je tak blbej nebo vážně nepochopil, proč jsem ty baby dotáhnul dvě? Jak se jich teď mám zbavit? To si vyžereš, kreténe! Slíbil, že se bude ovládat, ale neuvěřitelně s ním zacloumal vztek. Možná mohl být příjemnější, když ty dvě nány vyhazoval z šatny ven. Už to vidí v novinách: Nevděčný Kaulitz nemá rád své fanynky … bla bla. Pište si co chcete, kašlu na vás. Pomalu došel ke svému a Billovu pokoji a tiše vešel. Bratr ležel na pohovce a zamyšleně četl nějakou knížku.

„Díky vole, že jsi mě tam s nima nechal, co sis myslel? Že si to rozdáme ve třech?“

Bill s úšklebkem vzhlédl od knížky.

„Potřeboval ses v tom vymáchat, doufám, že Tě moc neunavily. Ale jinak, brácho, jsem rád, že se pomalu dostáváš do staré formy, tohle by pro Tebe přece neměl být problém.“

V Tomovi to nepředstavitelně vřelo. Jak mu měl vysvětlil, že se změnil?

„Nemám náladu se o tomhle bavit… Hele brácho co to vlastně čteš? Musíš být za každou cenu intelektuální viď?“

Bill tiše odpověděl: „William Seward Burroughs – Teplouš.“

Tom to nevydržel a nahlas se rozesmál. Tohle mi ještě chybělo …

autor: Gia
betaread: Janule