Rette Mich 4.

Bill se vyčerpaně posadil na svou postel. Jak dlouho je tomu od doby, co byl naposledy doma? Jak je to dlouho, co se mohl cítit tak bezpečně? Po nekonečně dlouhé době mohl dýchat o něco svobodněji bez pocitu, že je pro druhé pouhou loutkou, kterou mohou ovládat pomocí malých otrhaných tkaniček. Chtěl udělat něco bláznivého, aby se mohl cítit jako dřív, ale nešlo to. Ať se snažil sebe víc, neuměl si vybavit ten bezstarostný pocit, který ho naplňoval, když byl malý kluk. Neskutečně ho to vyděsilo …

Tom dělal čistky ve svém emailu, který byl přeplněný úpěnlivými prosbami, neutrálními dotazy až po nechutné výhružky a urážky. Nemohl předstírat, že se ho to nedotýká. Zrovna dnes, z čisté zvědavosti, jeden takový email otevřel. A stejně rychle jej se stáhnutým hrdlem zavřel. Proč byl někdo schopný vytvářet odporné fotomontáže, na kterých byl jeho bratr znetvořený a mrtvý? Billovi o podobných věcech neříkal, hrozně by ho to vzalo. Chtěl, aby bratr byl i na dále stále tak bezstarostný, aby mu nikdo nikdy nemohl ublížit. Dveře pokoje se tiše otevřely. Stál v nich Bill v teplákové soupravě, kterou na něm Tom viděl naposledy snad před dvěma roky. Byl tím nejobyčejnějším klukem a přesto ho miloval celý svět. A dokonce i jeho vlastní bratr se neubránil jeho kouzlu. Tom internetové okno pohotově minimalizoval, takže si Bill ničeho nevšiml.

„Potřebuješ zhubnout, viď?“ Nadhodil se smíchem Tom.

„Ne, ne jen si jdu protáhnout tělo do parku, nějak se necítím dobře. Ale do hodinky jsem zpátky, dobře?“ Pomalu za sebou zaklapl dveře a Tom urychleně smazal email, který ho tolik vystrašil.

Bill vyběhl do šera mírným tempem a zamířil k nedalekému parku. Po chvíli ho ochromil nepříjemný pocit, který jasně signalizoval, že ho někdo sleduje. Uměl si už domyslet, že jsou to buď to nenechavé kamery reportérů, nebo fotoaparáty nějakých fanynek.

„Nechci.“ Zašeptal téměř neslyšně. Slyšel za sebou nadšený křik, který ho zaháněl do úzkých. „Už nechci.“ Ostře zabočil a vběhl do lesa, který od parku odděloval jen malinký potůček. Tušil, že běží za ním, cítil jejich přítomnost všude kolem. Začal se jako smyslů zbavený prodírat lesním porostem. Chtěl být alespoň pro dnešek z jejich dosahu. Chtěl být sám. Větve ho nemilosrdně šlehaly do tváře, ale on bolest jakoby nevnímal. Dvakrát upadl, kolena ho štípala, ale utíkal dál a ani nevěděl za jak dlouho se vlastně zastavil …

Tom netrpělivě pozoroval nástěnné hodiny, které mu neomylně potvrdily, že Bill se nevrací už přes tři hodiny. Svižně přešel k oknu a rozhrnul záclonu. Ulici obklopovala tma, ale Tom si přece všiml malé skrčené postavičky, která se blížila k jejich domu. Bill vypadal jako hadrová panenka na hraní. Tak zranitelný. Přešel ke dveřím a s úsměvem otevřel. Polilo ho horko. Bratr měl po celé tváři krvavé šrámy, rozbité koleno. Více ho děsil nepřítomný výraz v jeho tváři. V očích mu viděl něco, co ho u Billa ohromně překvapilo. Čistou nenávist. Tiše ho vzal za ruku a zavedl ho do koupelny. Posadil ho na malou stoličku a co nejjemněji to šlo, začal vatovými tampóny stírat makeup, který se do šrámů nemilosrdně vpíjel a musel Billa štípat. Když zvedl oči všiml si, že po bratrově tváři tečou slzy.

Bill se zarazil. Ucítil na svém koleni bratrovy ústa. Tázavě vzhlédl. Ale místo otázky prosebně zaškemral: „Prosím Tě, odejdi, chci být sám…“

Tom vstal, chytil Billův obličej do dlaní a se vší láskou, která v něm byla, ho něžně políbil na slané popraskané rty. Pak odešel.

Bill se naplno rozplakal ….

autor: Gia
betaread: Janule