Stars

Pohlédnul směrem vzhůru k sametově temné obloze, na níž neprosvítaly ani ty nejmenší jiskřičky hvězd. Vyjadřovaly tím smutek a soucit k jeho vlastnímu citovému rozpoložení, svým způsobem nepřímo signalizovaly ten okamžik, tu fázi, v níž se nacházel, která lomcovala jeho celou podstatou. Jen hrdá, důstojná čerň a temnota, žádná světla nadějí, která by představovala záchranný bod, byla by majákem, jeho nadějí na lepší zítřky. Byl jako konsternovaný. Velké, nedozírně hluboké oči té nejjemnější čokolády žhnuly přikovány k bouřícímu se nebi, které se mohutnými blesky pokoušelo projevit svůj vzdor. Kéž by také on mohl ten svůj dostat ven, chtělo se mu křičet a plakat zároveň, raději by polykal slzy a poslouchal svůj vlastní zoufalý křik, než aby jej obklopovalo děsivé ticho, plíživé stíny vzhlížející na něj ze všech zákoutích.

Přesto ze sebe nemohl dostat ani jedinou hlásku, nedokázal projevit ani tu sebemenší emoci, natolik bylo jeho srdce sevřené strachem a úzkostí. Zvedal se vítr, lomcoval větvemi stromů stojících podél silnice a jemu rozevlál uhlově černé rovné vlasy. Spadaly mu do očí a on se je ani nesnažil odhrnout. Možná je lepší nevidět to všechno kolem sebe. Všechno? Vlastně kolem sebe nenacházel vůbec nic.

Sledoval kamennou zeď po své levé ruce a namlouval si kroky přicházející z tmavé uličky naproti. Zbrkle k ní obrátil lačný pohled, ale naskytlo se mu pouze panorama zašlého chodníku a narušených stěn. Sklopil oči. Stejně jako sklopil oči před jedním celým rokem.

Pro většinu lidí nepředstavuje rok až tak významnou časovou soustavu, ale pro Billa to znamenalo těch nejtěžších a nejdelších 365 dní v jeho životě. Nikdo si neumí představit, jaké to je uléhat každou noc s výčitkami a bolestí a s nimi se také za rozbřesku probouzet. Nikdy si to neodpustí. Nikdy nemůže získat zpátky tu jedinečnou šanci, která se mu naskytla a on ji tak zbaběle promarnil. Kdyby šlo vrátit čas, kdyby tehdy viděl tak jasně jako vidí dnes.

Rok nazpět, jeho pokoj, jeho dům, jeho bratr. Obyčejný den, úplně nevinný podvečer. Seděl na své posteli, v ruce svíral tužku s otupeným hrotem a něco zaujatě čmáral na čtvrtku křídového papíru. Cítil jej. Nemusel se ani otáčet, nemusel ani zvedat hlavu aby poznal, že on stojí mezi dveřmi, že váhá, je zmatený, je zmatený kvůli němu, je do něj zblázněný, když zavře oči tak vidí jenom jeho, když dýchá, tak dýchá pro něj, když pláče, tak pláče kvůli němu. To všechno Tom prožíval a on to prostě nevěděl. Překvapil jej, šokoval a on zareagoval nejhůře jak mohl.

„Co se děje?“ pousmál se ne bratra stojícího ve dveřích s mírným třasem v těle.

Neodpověděl. Jen vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. „Už nemůžu Bille,“špitnul téměř neslyšně.

„Nemůžeš co?“

„Dýchat. Už se ani nenadechnu, aniž bych na tebe nemyslel, v každé kapénce vzduchu cítím tvoji vůni a mě to dusí, Bille! Nemůžu najít klid, je to jako v začarovaném kruhu… ne, nepřerušuj mě! Když to neřeknu teď, tak už nikdy. Pokaždé když jsem sám, tak chci zapomenout a tisíckrát si přísahám, že už na to nikdy nepomyslím, ale když tě uvidím, tak ztrácím hlavu, všechny ty sliby jsou pryč a já už nedokážu sám sobě poručit, už nevím jak to mám zastavit! Pomoz mi, Bille… prosím,“ kleknul si zoufale k nohám jeho postele a jeho hruď se nebezpečně rychle nadzvedávala. Slyšel zběsilý tlukot jeho srdce, viděl lesk slz v jeho očích. Byly tak bojácné, jakoby Tomovi vůbec nepatřily. Upínal se na Billovu tvář jako na záchrannou síť.

„O čem to mluvíš?“ hlesl Bill ochraptělým hlasem.

„Copak jsi tak slepý?!“ obořil se na něj bratr a už ani neskrýval pláč.

„Copak to všechno nevidíš? Jak klesám úplně ke dnu a to všechno kvůli tobě, já už takhle nemůžu, stojí mě to všechny síly a já už prostě nejsem dost silný. Je mi jedno co si myslíš, jen jsi to zkrátka musel vědět. Bille neraň mě, prosím tě o to, neubliž mi,“ šeptal Tom a prudce vstal. V hlavě měl úplnou tmu. Přistoupil k Billovi a třesoucíma se rukama vzal jeho hlavu do dlaní. Tak jak si to představoval před usnutím, tak jak jej to budilo z jeho snů, tak jak to viděl každou vteřinu svého života. Už nemůže čekat, už ne. Přiložil své chvějící se rty na ty jeho a se vzdechem jej políbil. Něžně a vzrušivě, byla v tom veškerá jeho něha a emotivnost, v tom polibku bylo úplně všechno co v sobě ty měsíce marně dusil a najednou to muselo ven. Odevzdal se mu, odevzdal mu své největší tajemství, odevzdal mu veškerou svou lásku, odevzdal mu sebe. Chtěl patřit jen Billovi, být jen jeho.

Líbal jeho hebká ústa a v jeho těle hořelo tisíce ohňů, které v něm bratr zapálil. Tomovo všechno teď patřilo jemu. Už mu nic nezůstalo, celá jeho osobnost, všechen jeho cit, bolest a láska zůstaly navždy uzamčeny na těch jeho neuvěřitelně dokonalých rtech. Cítil, jak se rozevírají, jak spolupracují, jak hladoví po jeho dalším doteku. Najednou zaznamenal Billovy ruce, křehké dlaně, které jej od sebe zmateně odstrkovaly. Poraženě dopadnul na chladnou zem bratrova pokoje a pokořeně přivřel víčka plná pohasnuté naděje a zlomeného snu. Bill sklopil oči. A odešel. Nechal jej tam, zničeného a nešťastného, přitom ani sám nevěděl proč. Netušil proč jej odstrčil, vždyť se jen lekl, byl jen překvapený, chtěl to, tak moc jej chtěl, ale proč mu tedy jeho rozum velel, aby už se nevrátil do jejich domu, aby bratra nechtěl takovou dobu vidět? Proč jen udělal tak strašnou chybu, tolik mu ublížil, ztratil jej! Toužil se vrátit a pokračovat, ale jeho realistické já mu bránilo něco takového udělat. Raději přerušil kontakt. Tak zbaběle a nechutně se vyhnul chvíli, kdy by se mu musel podívat do očí a říct, jak moc jej potřebuje, jak moc se unáhlil, když jej v důsledku šoku tak chvatně odmítnul.

Teď stál sám v liduprázdné ulici, uprostřed noci v opuštěné a tmavé čtvrti. Za svitu jediné pouliční lampy a občasných zvuků neznámého původu. Právě tady se s ním chtěl po celém roce skrývání a ignorování sejít. Právě číslo této ulice stálo v dopise adresovaném Tomovi. Jen datum, čas, místo a jeho podpis. Doufal, že pochopí, tělo měl v křeči strachem, že nepřijde. Toho se nejvíc za všeho bál, že prostě nepřijde. Měl by na to právo, nemohl by mu vůbec nic vyčítat. Z nebe se začaly spouštět těžké studené kapky. Déšť padal z pohaslých hvězd a tříštil se na miliony kapiček dopadem na Billovu porcelánovou tvář. Zavřel oči. Nechal déšť volně stékat po svých lících, zmáčel jeho vlasy do slepených pramínků, cítil, jak pod tím proudem vlhnou jeho šaty, lepí se mu na tělo, obepínají jeho křehkou, drobounkou siluetu a vytváří na kůži mráz. Pronikal mu do kostí a proudil krví, ta náhlá zima se jej zmocňovala důkladně a on se o to ani v nejmenším nezajímal. Pohlédnul na hodinky a kráčel pryč, v kapkách deště, v němž se ztrácely jeho tiché kroky. Nepřijde, už je příliš pozdě. Je konec nadějím, konec myšlenkám na to napravit to všechno, udělat to správně, mít tu jedinou dokonalou věc ve svém životě.

Zastavil se a srdcem mu projel záchvěv. Nedýchal. Cítil to. Bylo to jako tehdy, tak dokonale věděl, že je tady. Jeho bratr, jeho všechno. Bál se otočit, tolik se bál, aby za sebou nespatřil zase jen prázdnou ulici, aby si ten intenzivní pocit zase jen nenamlouval. Nechtěl se zklamat, bože jak moc už se nechtěl zklamat. Pomalu se obrátil a jeho tělem pronikla vlna vzrušení, když jej uviděl. Opravdu to byl on. Stál tam, jen pár metrů od něj, zmáčený od lijáku, který právě běsnil nad jejich hlavami a oni stáli jako dvě sochy. Vzduch mezi nimi se dal krájet a napětí čišelo z každého milimetru jejich těl. Kapky vody se mísily se solí na Billově tvář. Najednou to muselo ven, všechna ta bolest a výčitky musely být ventilovány stejně jako tehdy musel Tom vyřknout všechnu svoji lásku. Bylo to uvolňující, tak neskutečně uvolňující, Bill cítil, jakoby s těmi slzami odcházela z jeho těla všechna tíha. Ulevovalo se mu, něco tíživého z něj spadlo a on se cítil jako znovuzrozený. Bezmyšlenkovitě zrychlil své kroky a zrušil tu vzdálenost mezi nimi. Stáli tváří v tvář, na kůži toho druhého perlil jejich dech. Na nic nečekal, nepřemýšlel, bylo to poprvé, kdy poslechl správně – poslechl srdce. Objal bratra prudce kolem krku a vyhledal jeho ústa. Ten polibek mluvil za veškerá slova. Líbal jej s takovou razancí, láskou a jistotou, že prostě nemohlo být pochyb. Tom zajížděl prsty do jeho mokrých vlasů a druhou rukou držel pevně jeho tělo. Už jej nikdy nenechá odejít, tím si byl naprosto jistý.

Nezáleželo jim, kde právě jsou, sesunuli se na zmáčenou zem pokrytou vrstvou rozbředlé špíny ulice a nepřestávali jeden druhého zahrnovat polibky. Tom jej udýchaně objal. Položil si jeho hlavu na svou hruď a Bill uvolněně oddechoval v jeho náruči. Jako by všechno zlé, bylo najednou pryč. Vzduch se vyčistil, po zatuchlém a těžkém ozónu už nebylo ani stopy. Najednou se mnohem lépe dýchalo, i ta strašná ulice se zdála zbavená své staré oprýskané fasády. Jakoby déšť smyl všechnu bolest, smutek a strach. Začínalo něco nového, něco mnohem pronikavějšího a silnějšího, něco krásnějšího. Bill se schoulil do bratrovy náruče a on si jej k sobě přitisknul ještě silněji. Oba shodně pohlédli k nebi. Zazářily první hvězdy.

autor: Heidi
betaread: Michelle M.