The kill

Přikrývka pozvolna splývala na jeho bocích a lehce se vlnila na jeho klíně a nohou. Nervózními prsty si pohrával s jejím saténovým lemem a netečně ji žmoulal ve zpocených rukou. Tady uvnitř bylo příjemné teplo, sálalo tak mohutně, až měl pocit, že mu ta horkost úplně otupuje smysly a on se ve svých myšlenkách nadobro ztrácí. Omamovala jej teplem zdůrazněná nasládlá vůně santalového dřeva, která ulpěla na povlečení a teď se vznášela celou nevelkou místností. Za okny se rozprostírala mléčná mlha, která dokázala potlačit i černotu noční oblohy a ustávající déšť. Ani si nevšimnul, kdy drobné kapky přestaly bubnovat na sklo, byl jako ve snách. Seděl na posteli s očima upřenýma někam do prázdna a usilovně se snažil neohlédnout se za sebe na druhou polovinu lůžka. Tiché, pravidelné oddechování na něj působilo jako rána zasazovaná do jeho těla každou vteřinu. I ten jeho tlumený dech jej přiváděl k šílenství, nemohl pochopit, jak Bill může tak bezstarostně snít, zatímco on nedokáže udržet oči zavřené. Nutkání jej přemohlo a otočil hlavu. Jeho pohled udeřil na téměř kamennou tvář. Bratrova tvář působila v tlumené záři zvenčí jako socha, socha s ostře řezanými lícními kostmi a rovným nosem. Vypadal vyrovnaně, neurčitě, bez známek neklidu či nespokojenosti. Sledoval jeho štíhlé hrdlo, ledově světlý krk, který byl tak dokonale hladký a jemný, jeho kůže působila jako alabastr a jemu to přinášelo naprosto šokující myšlenky. Jeho pevné prsty obtočené kolem toho nádherného hrdla, stačilo by tak málo, jen trochu stisknout, zavřít oči, aby se nemusel dívat do těch jeho, probuzených šokem, lapajících po dechu. A najednou by se všechno vyřešilo, najednou by už nebylo o čem přemýšlet… Se zděšením od něj odtrhnul pohled a strachem ze sebe samotného složil hlavu do dlaní. Stává se z něj zrůda! Tohle všechno, co se mu děje, je to tak neskutečně silné, že z toho blázní. Už nadobro ztrácí rozum, ztrácí pro něj hlavu, nepoznává se, na co to, proboha, myslí?

Co by mu asi řekl pohled bratrových očí, kdyby se jeho ruce skutečně sevřely kolem té bělostné šíje? Dost. Šílí. Je na pokraji sil. Stalo se to znovu, stalo a nemělo, kde se v něm bere ta neustálá touha? Musel by utéct miliony mil, na opačný konec světa a… a pomohlo by to? Změnilo by to něco na tom, že už je dávno ztracený?

Stalo se to už před dlouhou dobu… i když, co je vlastně dlouho? Znamená ´dlouho´ i přestože si pamatujete každičký detail, každé slovo, každý výdech? Neuměl to vyhnat z hlavy, za celé ty tři roky se mu nepodařilo zapomenout ani na jediný okamžik, bylo to v něm zafixované, jako vypálený cejch, jen nebyl vidět na těle, ale skrýval se uvnitř.

Tiché vrznutí dveří a tlumené kroky po podlaze jeho pokoje. Přes pootevřené dveře sem z chodby nepronikal ani malinký proužek světla, celý dům tonul ve tmě a spánku. Ale přece jen někdo nespal. Tom ležel na zádech s přikrývkou shrnutou k úzkým bokům a nevnímal neslyšné zvuky kolem sebe, nevnímal, že tady není sám. Do reality jej přenesl až dotek chladné ruky na jeho nahém rameni. Trhnutím se probudil a upřel oči do pohledu, který se nad ním skláněl. Billův prst okamžitě sjel jemně k jeho ústům a na znamení ticha k nim přitisknul ukazováček.

„Můžu k tobě?“ zašeptal a Tom téměř automaticky nadzvedl přikrývku. Proč taky ne? Nebyla to první noc, kdy bratr trpěl fólií ze tmy, kdy nesnesl být ve svém pokoji sám, kdy potřeboval cítit alespoň něčí hřejivý dotek, aby si konečně nepřipadal tak osamělý. Nikdy se nad tím nepozastavoval, věděl, že je Bill přecitlivělý a lítostivý, tak proč mu nevyhovět? Často jej bral uprostřed noci k sobě do postele a nikdy v tom nehledal nic jiného než dobrý skutek pro milovaného člověka. Pokaždé se k němu přitisknul, nechal ho, aby si položil hlavu na jeho hruď a během chvilky společně usnuli. Předpokládal, že tomu tak mělo být i dnes. Byl rozespalý a hodlal se co nejdříve zase uvrhnout do říše snů.

Najednou pocítil bratrův dech nepřirozeně blízko a nahlas. Kapénky rozrušeného dechu se mu rozpouštěly na krku a způsobovaly husí kůži. Billovo tělo se na to jeho tisklo silněji než bylo vhodné, cítil, jak se svým klínem otírá o jeho bok. Jeho oči se ve tmě překvapením rozšířily. Bratr byl vzrušený. Nevěděl, jak reagovat, pořád, ještě pořád se v tom neodvážil hledat něco víc. Byli přece ve věku, kdy bylo něco takového běžné, v pouhých patnácti letech na tom nebylo nic převratného.

„Dojdu si pro vodu,“ napadla Toma spásná myšlenka, chtěl dát bratrovi v dobré víře čas na vyřešení nastalé situace. Najednou se však setkal s odporem.

„Nikam nechoď,“ zašeptal chraplavě Bill a zadržel jej.

„Přece sis mě sám vzal do postele, ne?“ dýchal nepravidelně a začal Tomův krk pokrývat vlhkým polibky. Sjel rukou na jeho nahé břicho, zatímco mu jazykem zajížděl těsně pod ucho a občas se odvážil dovnitř. Laskal jeho ušní boltec něžně mezi rty a prsty putoval po jeho hrudi. Tom chtěl rázně ukončit celou tuto absurdnost, ale jen co trochu pootevřel ústa, bratr je ihned zaplnil jazykem. Jeho jazyk byl teplý a vlhký, zajížděl hluboko a tvrdě, nedovoloval mu dýchat. Bratrovy rty působily mnohem zkušeněji než jeho vlastní, pohyboval se jazykem v jeho ústech tak precizně, až se z toho Tomovi točila hlava a on si jen těžko zachovával chladný úsudek. Teprve když ucítil cizí prsty, jak mezi sebe berou jeho bradavky, poplašeně se odtáhnul.

„Zbláznil ses?!“ vyhrkl udýchaně a snažil se vyznat jak sám v sobě, tak v bratrovi.

„Mlč,“ pronesl Bill, jakoby jeho slova vůbec nebral v úvahu a znovu se k němu naklonil.

„Tak dost, slyšíš?!“ vykřiknul Tom téměř hystericky a jeho další věty zastavila bratrova dlaň na jeho ústech.

„Říkal jsem ti, abys byla zticha. Jsme jedna bytost, to co chci já, chceš i ty a neříkej, že to tak není, protože jenom já vím,co je pro tebe nejlepší,“ celou tu dobu k němu Bill promlouval neosobním hlasem nepřipouštějícím námitky, takhle ho neznal, jakoby před ním byl někde jiný a přesto všechno mu byl tak blízký. Najednou se ocitnul zády přitisknutými ke své matraci a na jeho tělo se přemístila cizí váha. Znovu jej bratr políbil tím samým žádostivým způsobem jako poprvé, ale tentokrát vzal při polibku jeho dlaň a pomalu ji zasouval pod svrchní lem svého spodního prádla. Nedovolil Tomovi ruku vyprostit, nedovolil mu, aby ucuknul, jen jej nutil, aby se jej dotýkal. Bylo to tak… jiné. Z Tomovy strany vyděšené a neohrabané, věděl, že je to špatné, nemorální, ale na druhou stranu přece nemůže ublížit vlastnímu bratrovi!

Slet událostí nebyl dlouhý. Vlastně to všechno proběhlo až nečekaně rychle, o to více však bolestně. Pokoušel se o neúčinné domluvy, vysvětlení, pokoušel se vzepřít. Billovi se však nechtělo mluvit. Nechtěl nic slyšet, přišel s jasným cílem, s jasnou myšlenkou a nic jej jednoduše nedovedlo zviklat. Byl přesvědčený o tom, že to, co dělá, je správné, v hlavě mu svítilo rudé světlo a jeho nestálá povaha jej nenechávala na pochybách. Nějakým způsobem se v něm zrodila myšlenka, že jestli jej má bratr skutečně rád, tak mu to dovolí, tak to pro něj udělá, vždyť jsou si přece tak blízcí, proč by si nemohli být ještě bližší? Bill netušil proč, ale nedokázal si vzpomenout na to, že jeho bratr křičel. Prostě se mu to úplně vytěsnilo z hlavy, odsunulo někam do pozadí a on zapomněl na to, jak moc mu tehdy poškrábal ruce, když se snažil bránit, že jej udeřil hřbetem ruky do tváře, když nechtěl přestat prosit. Nemohl si vybavit, jak se jeho nehty zařezávaly hluboko do bratrovy kůže, že mu svou fackou roztrhnul spodní ret, z nějž se neuvěřitelnou rychlostí začala řinout krev a on si ani nepamatoval na její kovovou pachuť. Když jej chtěl zbavit jediného kusu oblečení, které jej dělilo od splnění svého rozhodnutí, jeden pramen jeho uhlových vlasů zůstal ve vyčerpané bratrově dlani. Odměnou za tuto vzpouru byla Tomovi už poslední rána, která za tuto noc ulpěla na jeho tváři. Místo začalo během několika minut povážlivě modrat a on už neměl ani tu nejmenší sílu, ani ten nejmenší kousek pudu sebezáchovy. Neuměl vyjádřit slovy bolest, která projela celou jeho bytosti, něco takového ještě nikdy nezažil, ještě nikdy mu nic nevyrazilo dech a nezastavilo srdce tímto způsobem. Proniknul to něj bez přípravy, bez použití čehokoliv, co by jeho bolest zmírnilo. Nebyl na to připravený, jak někdo na tohle může být připravený?! Počítal by s ním snad někdo? Nedostal ani vteřinu oddechu, ani okamžik uvědomit si, co se to vlastně děje s jeho tělem, že už nepatří jen jemu samotnému, že je součástí nějakého narušitele, který mu sebral veškerou intimitu. Už tak dost zubožené rty si znovu rozkousal do krve, jinak by se musel snad zbláznil. Klouby na jeho rukou bělely a nehty se zatínaly hluboko do masa v jeho dlaních. Neustupovalo to. Ta intenzita byla pořád stejná, modřiny na bocích od bratrových rukou začínaly bolet, ústa měl z části naplněna krví, stále vytékající z rozdrceného rtu. Usnul v slzách, vyčerpáním a možná také tím, že si v té chvíli ze všeho nejvíc přál umřít. Ráno se chtěl vzbudit s pocitem, že to byl jen zlý sen, noční můra, ale zaschlá krev na jeho stehnech i povlečení společně se stopami spermatu pro něj byly jasným důkazem reality.

Poznamenalo jej to, až příliš výrazným způsobem. Trvalo neskutečně dlouho, než mohl Billovi znovu pohlednout do tváře, znovu na něj promluvit, vzpamatovat se z nejhoršího a zkusit začít žít normálně. Nejhorší na tom všem bylo, že bratr vůbec nepovažoval za chybu to, čeho se na něm dopustil. Nedovedl pochopit, že mu ublížil, že překročil všechny meze. Uplynul rok, dva a z Tomových očí se pořád nevytrácela bolest, zrazenost a prohra. Nemohl se prostě zdvihnout z toho pomyslného dna, milionkrát se rozhodl, že na to zapomenou, nebudou o tom mluvit, tvářit se jakoby se nic nestalo, ale… proč to nejde? Proč pokaždé, když na Billa pohlédne, vybaví si jeho ukojený výraz a znovu jej vzpomínky zaženou do kouta? Nenávidí jej za to? To je nejvíce zarážející. Ne. To jej děsí, že i po tom všem, je pořád ochotný jej chránit, starat se o něj, stát v jeho stínu, být mu nablízku pokaždé, když jej potřebuje. Uvnitř hořel, spalovalo jej to. Za celou tu dobu nebyl schopen navázat jediný fungující vztah a pokaždé, když se chtěl milovat s některou ze svých náhodných známostí, musel svým tělem prolít dostatečné množství alkoholu, aby se jeho smysly a především mozek absolutně otupily a on mohl aspoň na chvíli zapomenout. Jenže ráno jej překvapilo nepřipraveného a jemu se zvednul žaludek z pohledu na rozválenou postel a kousky oblečení kolem ní. A celá situace se opakovala. Nikdo mu nemohl pomoct, nikdo jej nemohl zachránit, tohle se týkalo jen jej. Naprosto osobní, privátní, nemyslitelné ke svěření se komukoliv. Byl v pasti.

A teď jsou tady znovu. Současnost, dnešek, noc. A stalo se to znovu. Změnilo se něco? Ne, nejspíš ne. Najednou se jej to už nějak nedotýkalo, najednou se nebál, protože věděl, že nic horšího než tehdy před třemi lety se mu prostě přihodil nemůže, jedině se to zopakuje a v tom případě věděl, co bude cítit. Proto se nejspíš ani nebránil. Nebylo to ani násilné, ani dobrovolné, spíš smířené a uvolněné. Pozoroval Billa, spokojeně spícího, bez jediné vrásky na hladkém čele, bez jediné rýhy vzpomínek, nic jej netrápilo. Byl pořád stejný. Je vůbec možné, aby jej to nepoznamenalo?

„Proč se na mě tak díváš?“ promluvil najednou, až sebou Tom vyděšeně cuknul.

„Proč myslíš?“ opáčil bezbarvým hlasem.

„Nemohl jsem vědět, jak moc tě to vezme.“

„Jak moc mě to vezme? Co sis myslel? Cos čekal? Že ti ráno padnu do náruče a řeknu jak jsi byl skvělý? Tobě vůbec nedochází ta hloubka toho co jsi udělal.“

„Myslel jsem, že nám to otevře cestu. K něčemu většímu. Abychom si byli ještě blíž než jsme si byli tehdy. Že ty mě potřebuješ stejně jako já potřebuji tebe a že tě to nezraní, ale naopak udá směr. Vždycky jsme byli jiní než ostatní, byl jsem přesvědčený, že bys něco takového neodsoudil, že bys mě pochopil. Bývali jsme jedna duše, tak proč nebýt i jedno tělo? Vždyť se to nabízelo, připadalo mi to tak přirozené…“

„Není to přirozené,“ šeptl Tom a zadíval se do prázdna. Několikaleté deprese, noční probouzení, strach, svalování viny na sebe, neustálý neklid… to všechno by mohlo mít tak neuvěřitelně jednoduché řešení. Je to vůbec možné? Aby se všechna jeho bolest vytratila tím, že se světa zmizí jediný člověk? Jedno ví jistě, sám se té tíhy nezbaví, zkoušel se zvednout a jít dál, ale účinek se neobjevil A teď, teď se mu naskytuje šance na to, na co nikdy nepomyslel. Neměl by snad bratr zaplatit? Proč by mu to mělo projít tak hladce a jednoduše, kolikrát by potom ještě přišel uprostřed noci do jeho pokoje? Proč by měl trpět jen Tom, když je v tom celém koloběhu úplně nevinně, vždyť on to nezavinil! A Bill je teď tady. Ležící, klidný, vyrovnaný, krásný jako vždycky… bezbranný. Stejně bezbranný jako byl tehdy on. Role se mění? Přichází jeho chvíle? On přece před lety taky ležel takhle bezbranně. Jeho ruce se samovolně pozvedly….

SONG : http://www.elyrics.net/read/0-9/30-seconds-to-mars-lyrics/the-kill-lyrics.html

autor: Heidi
betaread: Michelle M.