Umbrella (1/2)

Silnice za okny jakoby vůbec neubíhala. Stále ten stejný monotónní zvuk předení tichého motoru, stále ten samý pohled z mírně zamlženého okna. Ani když přitisknul svou tvář téměř na sklo, neviděl toho o mnoho více. Širokou dálnici lemovala pouze světla u krajnice, nebylo možno dohlédnout dále než na vůz jedoucí před nimi, jelikož vládla těžká mlha a vzduch byl dusivě zatuchlý. Stahující se mračna na potrhané obloze skrývala clona mléčného povlaku, ale zvedající se vítr napovídal o blížícím se dešti. Černovlasý chlapec s ostře řezanými rysy ve tváři seděl nehybně na koženém zadním sedadle černého elegantního vozu, jenž měl na první pohled upoutat pozornost a obdiv a tím tak dát jasně najevo, že osoba sedící za neproniknutelně černými skly je dostatečně výjimečná. V pohublé ruce jemně svíral aktuální výtisk jednoho populárního magazínu, který se prodával s jeho podobiznou na obálce téměř sám. S jeho tváří. Ničí jinou. Pohlédnul na neonovou reklamu probleskující tmou. Jeho čokoládové oči zamžikaly. Jak už je to dlouho, co se dívá na každém rohu pouze na svůj vlastní obličej? Tváře těch ostatních nejsou tolik žádoucí jako ta jeho, bledá a ostrá, něžná až dívčí, s dlouhými řasami a porcelánovou pletí. Proč zaměstnávat více lidí, když jen jediný je ten, koho skutečně chtějí?

Poznal světla města i mnohem užší silnici. Podvědomě se zabořil hlouběji do sedačky a sevřel dlaň v pěst. Probodnul štiplavým pohledem řidiče, který s ním za několikahodinovou jízdu prohodil sotva pár slov, včetně pozdravu. Zaryl nehty do přepychové kůže a bylo mu úplně jedno, že po jeho prstech zůstávají nevzhledné rýhy. Všem kolem, těm bylo přece také naprosto lhostejné to, jak se cítí on. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit, nikdo se jej neodvážil oslovit, jak strašně dlouho už nevedl nějaký úplně obyčejný hovor o úplně obyčejných věcech? Ani jednoho z těch majitelů závistivých pohledů nenapadlo, jak se cítí on. Jak moc by dal za skutky, které jsou pro všechny tak normální, tak automatické. Svůj hlas znal jen ze záznamů v televizi a rádiu. Neměl nikoho, s kým by mohl v soukromí rozprávět, s kým by se podělil o to všechno, co se v něm odehrává, o to jak se trhá na kusy! Něžné objetí nebo dotek na tváři, ani jedno z toho už si nedovedl vybavit. Už to prostě neznal. Na samotu si lze zvyknout, ale nejde se s ní smířit.

Dívčí křik se mu vryl do uší a on musel opustit své myšlenky. Vrátil se zpět do svého světa. Automaticky si přetáhnul kapuci přes hladké lesklé vlasy, ale jen těžko se přemáhal nasadit úsměv. Šlo to tak těžce, hodinu po půlnoci, unavený a zničený, osamělý a plný výčitek. Dveře po jeho pravé ruce se otevřely a silná paže mu pomohla vystoupit. Blesky fotoaparátů jej okamžitě oslepily, proto demonstrativně sklonil hlavu a hodlal se za pomoci dvou statných mužů prodrat křičícím davem ke vchodu. Vnímal, jak se nad jeho hlavou rozevřel deštník, takže dopadání kapek na jeho tělo okamžitě ustalo. Hřmění všude kolem jen dodávalo na hustotě dnešní atmosféry. Chtělo se mu křičet, jak se na něj pokoušely dosáhnout dychtivé ruce, ale on dnes prostě neměl sílu být vstřícný!

Jen jedinkrát zvednul oči od země. Všechno kolem jakoby se zachvělo. Najednou ztratil dech. Ztratil hlas, přicházel o vzduch, nemohl se pohnout, jen lačně zírat na ten jediný bod v jeho zorném úhlu. Je to on. Bože. On. Je tady. Jak je to jen možné? Vždyť… To všechno, co se mezi nimi stalo. Ale on tady stojí, stojí na prudkém dešti a teplé kapky stékají po jeho tváři. Po tváři, která je vlastně i Billova. Stojí s davem, dělí je od sebe kovové zábrany, vždyť to není jeho místo, má stát na této straně!

Nevěděl, co jej to popadlo, jakoby v jeho hlavě začal znít alarm. Bezmyšlenkovitě se rozběhl k překvapenému davu, který rozhodně nečekal tento manévr. Využil všudypřítomného ohromení, protáhl své úzké tělo zábranami a bez jediného slova jej prudce chytil za ruku. Nevšímal si křiku za svými zády, neposlouchal rozběsněné hlasy svých strážců, kteří jej následovali.

Stanuli v zaprášené boční uličce hotelu. Teprve teď se Bill odvážil ohlédnout, jestli skutečně šel za ním. Je tady. Tomův pohled jej srazil na kolena a připravil během vteřiny o veškerou sebedůvěru. Musí s ním být sám. Musí s ním mluvit, o všem, teď hned, nenechá jej po tak dlouhé době znovu zmizet. Vytrhnul z rukou deštník jednomu ze zaražených strážců a poslal je pryč. Jediné nebezpečí, které mu teď hrozilo, bylo srdce rozbité na kusy.

Rozevřel deštník nad svou hlavou a poprvé za tu dobu navázal s bratrem oční kontakt.

„Pojď pod můj deštník.“

„Ne.“

„Co tady děláš?“ špitnul skomírajícím hlasem.

„Nemohl jsem si nechat ujít tvůj příjezd. Stejně jako celé město.Všichni tě chceme zahlédnout hvězdo,“ na poslední slovo kladl ještě větší dávku ironie a hořkosti než na zbytek věty. „Nemluv tak…“

„Ne? A proč ne? Není to snad pravda? Pletu se snad v něčem? Takhle jsi to vždycky chtěl Bille, vždyť sis všechno splnil tak proč jsi teď nešťastný?“

„Nerozumíš tomu!“

„Čemu mám rozumět? Vzdal ses toho, co jsme od dětství budovali, odešel jsi bez rozloučení, protože jsme stínili tvému třpytu? Záříš teď jasněji, Bille? Když jsi jediná hvězda na nebi? Tak proč teď pláčeš? Proč jsi mě sem vodil, chytil mě za ruku? Snad se ti nestýská? Po bratrovi. Po dvojčeti. Po lásce. Po všem. Peníze v noci nehřejou?“

„Už mlč!“ vykřikl štkavě Bill. Jakoby mu každým dalším bratrovým slovem sypali do rány sůl. Všechno to byla pravda, do poslední hlásky, četl mu myšlenky. „Není to tak snadné, Tome, věci nejsou jen černé a bílé, musíme dělat kompromisy a já jej udělal, protože jsem nechtěl ke dnu. To ale neznamená, že tě nepotřebuju!“

„Dva roky jsi mě nepotřeboval!“

Už nezadržoval slzy. Ani jeden z nich nezadržoval slzy. Byl to příliš silný okamžik.

„Proč jsi to sliboval Bille?“

„Cože?“

„Že úspěch a peníze nikdy nevstoupí mezi nás, že nás nic nemůže rozdělit, že jsme silní jen spolu. Navždy! Proč jsi říkal navždy, když jsi to tak nemyslel?!“ Na jeho rtech nečekaně spočinuly hebké polštářky těch druhých. Elektrizující šok, který otřásl oběma chvějícími se těly. Bill zmrazil jeho prvotní impuls odtáhnout se, a to svými pažemi kolem jeho pasu. Vnímal každý milimetr jeho vlhké tváře, jeho zrychlený nejistý dech a bojácné ruce, které jej tak křečovitě držely. Cítil z Billa, že je zoufalý. Sůl se mísila s vodou a on se poddal okamžiku. Tomu, o čem se mu zdálo každou noc, o tom, co chtěl tak toužebně vrátit. Vnímal, jak Billův jazyk narazil na bariéru jeho prokrvených rtů. Zaváhal. Ne na dlouho. Sevřel silně bratrova stehna, na něž se lepila látka promočených džínů, aby si jej nadzvedl a opřel o kamennou zeď po levé straně. Bratrovy nohy obtočené kolem jeho boků jej natolik vyburcovaly, že s přivřenými víčky natočil hlavu a s pootevřenými ústy vyšel bratrovy vstříc. Okamžitě do nich proniknul jazykem, které se teď vzájemně proplétaly a vycházely proti sobě, což bylo způsobeno příliš dlouhým odloučením. Nemohli se jeden druhého nabažit.

V dešti nebo slunci, uprostřed války nebo až na konci světa, nic z toho je teď nemohlo zastavit, nic je nemohlo rozdělit. Polibky byly bolestivé. Drásající a lačné, vyčítavé a horké, spalující a nekonečné.

Bill jej objal a se zakloněnou hlavou nechal bratra, aby mu teplými ústy laskal krk. Tom jej kousal. Silně jej kousal, stisknul kůži mezi zuby a skousnul tak prudce, až se Billovi z té bolesti zatočila hlava. Jeho bělostný krk zdobily tři fialovo-rudé podlitiny. Byl si vědom, za co jsou. Tom jej najednou pustil na zem a odtáhnul se. V tom okamžiku na Billovu tvář dopadla facka, tak prudká, až se zapotácel. Nevydal však jedinou hlásku. Tomovi hořelo v očích. „Co teď uděláš?“

„Budu se s tebou milovat.“

Tom se ušklíbnul. „Dnes v noci? Nebo možná i zítra? Do konce tvého trvání tady?“

„Nikam nepojedu.“

„Nevzdáš se kariéry.“

„Zůstávám.“

„Proč?“

„Neumím si bez tebe představit už ani den. Miluji tě.“

„Jak dlouho chceš se mnou zůstat, Bille? A rozmysli si, co teď odpovíš.“

„Navždycky.“

„Neber to slovo do úst jen tak, Bille. Je závazné a ty už jsi je jednou zradil. Takže znovu. Jak dlouho chceš zůstat po mém boku?“

„Navždycky,“ řekl neoblomným hlasem. „A teď pojď konečně pod můj deštník.“

Vnímal jak Tomovo tělo zaujalo místo po jeho pravici.