Kdysi někdy někdo řekl – čas se mění a my s ním.
Myslím, že jsem přišel na to, proč to řekl.
Za poslední tři týdny se nejmíň pětkrát změnily všechny moje názory a postoje… Já.. mám pocit, že už to nejsem já…
Dřív jsem býval šťastnej, užíval jsem si života, užíval jsem si naší slávu, byl jsem pověstnej svými vtípky… Ale teď ne.
Všechno se změnilo a to asi pětkrát za ani ne měsíc…
Tak abych to uvedl na pravou míru – v Loitsche, kde bydlím, se momentálně vyskytují tři Tomové. Všichni jsou stejní jako já, ale každý z nich hraje úplně jinou roli! Ze mě bude schizofrenik, proboha! Co se to děje?
První Tom, udržuje utajovaný, nelegální vztah s vlastním bratrem. Nepochopím, jak se mohlo stát něco takového! Kvůli jediné sázce je celý můj život v hajzlu… Pak taky nenávidí Yvonne a stydí se za to, že tu sázku vůbec přijal…. A v neposlední řadě – miluje Billa!
Pak existuje druhý Tom. Jeho bratr mu už připadá otravný a vztah s ním nudný a dokonce nechutný. Nehorázně se těší na to, až ho přitáhne před Yvonne a ta mu konečně ukáže to, po čem tak touží…
No a třetí Tom, to je přesně ten, co tu teď sedí. Nemůže se rozhodnout, která z jeho rolí je ta správná. Jak říkám, za posledních pár týdnů se to všechno několikrát obrátilo úplně vzhůru nohama…
Nejradši jsem teď sám. Je pátek večer, všichni jsou kdesi v neznámu a můj pokoj ozařuje jen oranžové světlo pouličních lamp z ulice.
Na zem tam dopadají první letošní sněhové vločky… Příroda jde spát a já zrovna tak. Nejradši bych to všechno zaspal. Nechci už poslouchat Billova něžná slova, že mě miluje. Už proboha nechci..
Ale také ho nechci ranit… Stačilo, když jsem mu to jeho vyznání jednou lhostejně odkejval a řekl mu:
„Jo, jo, já vím…“ – vyšiloval kvůli tomu celý večer…
Prý že na sebe máme tak málo času a já si ho potom nevšímám…
Ach, Bille, kdyby jsi věděl…
Nejradši bych se rozbrečel. Rozbrečel nad tím vším – že nevím, kdo jsem, a nevím, co chci. Matné stíny míhající se mi před očima už ignoruji…
Veškeré to tajemno, ticho a křehká atmosféra přímo vybízí k zamyšlení – proč? Ale já nechci. Zoufale už nechci nad ničím přemýšlet, přemýšlel jsem už tolikrát a nikdy mi to k ničemu nepomohlo…
Mám Billa rád… Jeho doteky jsou jako doteky motýlích křídel a to nemluvím o extázi, do které se dostávám, když mě po tváři hladí svými řasami…
Ale všechna ta něha, ta přehnaná opatrnost a láska… Je to moc svazující, necítím to, čeho si cením v životě nejvíc – svobodu…
To je právě to, co by mi Yvonne mohla dát, a Bill nemůže. Nebo spíš nechce… Nemůžu mu přece říct, Bille, nemiluj mě…
Ale na druhou stranu – co je milovat? To, že se cítím nesvůj, když okolo mne jen projde? Že na jeho doteky myslím, i když sebevíc nechci? Že ať už si říkám, jak mě nehorázně štve, stejně při tom cítím teplo u srdce? Touhu ospravedlnit ho? Věřit, že za nic nemůže, že jedná správně?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, ve výsledku jsem vždycky ten nejhorší já…
„Tome?“ dveře mého pokoje se se zavrzáním pomalu rozevřely.
Ani jsem si neuvědomil, že stojím s hlavou v dlaních u okna a lokty se opírám o parapet…
Přišel ke mně ze zadu a objal mě kolem pasu. Naskočila mi okamžitě husí kůže, jakmile se mě jen letmo dotkl… Dýchl mi za krk.
„Co tě trápí?“ zeptal se smutně.
„Celý svět…“ zašeptal jsem zničeně.
„A co ti udělal?“ položil si bradu na moje rameno.
„Nedokážu přestat přemýšlet… nevím, co chci…“ a taky nevím, proč ti to říkám… dodal jsem v duchu.
„Společně zapomeneme…“ zašeptal do ticha kolem nás.
Několik vteřin, jakoby se čas zastavil. Všude bylo tak prázdno, ticho… Jen já horečně uvažoval. Toužil jsem, strašně moc jsem toužil na to všechno zapomenout… A když sám přišel a nabídl se… Ne, to nemůžu! Připadal bych si pak ještě odpornější…
Ale zase – možná by mě to s ním blíže spojilo… A pak bych už tomu mohl říkat kompletní svedení Billa… A jen bych si tím zpříjemnil čekání na Yvonne… Ne! Je to bratr – miluju ho!
Bill mi přejel rty přes krk. Ne, Bille, ne! Ty vůbec nevíš, jak je to těžké se ovládat! Když se mě dotkl jazykem – bylo bohužel rozhodnuto.
Trhnutím jsem se otočil a tvrdě ho políbil. Billovi se rozšířily zorničky; nečekal to. Hrubě jsem mu vjel prsty do vlasů.
Začal instinktivně odstupovat. To neměl dělat – svou nejistotou a zdrženlivostí mě vyburcoval do nejvyšší míry.
Čím dál odstupoval, tím rychleji jsem ho postrkoval před sebou.
Narazil jsem ho na dveře svého pokoje. Zamkl jsem a opřel se o dveře; Billovu hlavu mezi rukama.
Podíval se na mně vyděšeným pohledem, do kouta zahnané laně.
„Neboj se…“ pohladil jsem ho po tváři.
„Bojím..“ pípl Bill a snažil se proklouznout pod mojí rukou.
„To neříkej..“ sjel jsem rukou níž, takže byl opravdu v pasti.
„N-ne?“ hlesl téměř neslyšně.
„Ne, protože právě to se mi líbí…“ přiznal jsem se. Billův strach v očích se ještě prohloubil. Ničilo a zároveň vzrušovalo mě takhle ho vidět…
„Potřebuju zapomenout..“ zašeptal jsem.
„Takhle?“ Bill se přimáčkl na dveře za sebou, jakoby se ode mně chtěl dostat co nejdál.
„Copak mě nemiluješ?“ pozvedl jsem obočí. Dobrá, přiznávám, tohle byla rána pod pás… Tohle jsem neměl…
„Miluju, Tome, miluju…“ šeptal s téměř hysterickým podtónem.
„Tak mi to dovol…“ podíval jsem se na něj zoufale a prosebně.
„Až..až tak?“ Bill úzkostně zkřivil obličej.
„Potřebuju to… Bille, prosím!“ nevím, kde se to ve mně vzalo, ale přímo jsem nadpozemsky toužil dosáhnout toho, o co jsem žadonil… Musel mi to poskytnout! Prostě musel!
Díval se někam za mně a to mě vytáčelo… Tvrdě jsem se ho dotknul rty. Cítil jsem to sebezapření, ale polibek mi jemně oplatil. Snad se snažil mě dostat do klidnějšího stavu… Abych přistoupil na ty jeho obvyklé něžnosti…
Ale tentokrát jsem nechtěl… Ne, dnes jsem chtěl víc…
Líbal jsem ho na krku a hrubě mu zajížděl prsty pod tričko.
Cítil jsem, že se mi začíná pomalu podvolovat – a to bylo přesně to, co jsem chtěl… Vzal jsem ho za boky, smýkl jím a v příští vteřině jsem na něj dopadl na mou postel. Když jsem ho teď měl pod sebou, připadal jsem si jistější – dostal jsem ho přesně tam, kam jsem chtěl – neměl možnost couvnout.
Jen jedna věc mi vadila. Neslyšel jsem jeho sténání, které obvykle doprovázelo celou „akci“ ani láskyplná gesta, kterými by mi to chtěl oplatit..
Dnes byl strnulý a jen ustrašeně přijímal mé hrubé laskání.
„No tak..uvolni se!“ zašeptal jsem a přetáhl mu tričko přes hlavu. Bill snad ještě víc zatnul všechny svaly v těle a nehybně čekal na mé další počínání.
Jezdil jsem mu jazykem po břiše a hrudníku. Párkrát jen bolestně syknul, když jsem stiskl jeho bradavky mezi zuby… Začal mě jemně hladit po zádech, asi abych konečně zvolnil tempo… Zase ty jeho něžnosti.. Proč nemůže pochopit, že takhle to nechci??
Vydráždil mě natolik, že jsem mu netrpělivě rozepnul pásek a stáhl mu kalhoty – jemu se zip nikdy nemusel rozepínat, měl tak útlé boky, že mu ty kalhoty padaly skoro samy… Přejel jsem rukou přes jeho rozkrok. Výhra. Nenechalo ho to chladným…
Bill jen zoufale zakňučel a já nevěděl, jak si to vyložit…
Vyřešil jsem to tak, že jsem ho prostě vzal za pas a obrátil na břicho. Roztřásl se po celém těle neblahým očekáváním, ale nebránil se.
„Vážně je to důležité…“ zašeptal jsem naléhavě a on jen mlčky přikývl. V ruce svíral křečovitě cíp prostěradla, jako malé dítě u zubaře..
„Nechceš mi být tak blízko…? Ty nechceš?“ šeptal jsem a pomalu jsem přestával vědět co dělám… Zvítězila nade mnou má touha a přesvědčení, že mi to pomůže… Silně jsem ho hladil po zádech, aby se uvolnil…
„Dobře…Můžeš…“ jakoby se chtěl vyhnout vyjádření, že chce… Nad tím jsem ale nepřemýšlel – chtěl jsem cítit jeho tělo na svém.
Mé XXXXL triko už dávno leželo na zemi, a tak jsem ze sebe jenom stáhnul kalhoty a trenky. Nikdy jsem Billa nechtěl tolik jako teď…
Konečně jsem se odhodlal. Naposledy jsem přejel dlaněmi přes jeho hřbet a i když se klepat nepřestal, pronikl jsem do něj.
Bill sebou trhnul.
„Pssst…“ zašeptal jsem mu do ucha.
Začal jsem se pomalu pohybovat. Nevnímal jsem, že Bill se pode mnou zoufale chvěl, nevnímal jsem, že můj bílý polštář se pomalu barví do kontrastní barvy tím, že na něj stékaly bratrovy černé slzy, jak se nestačil odlíčit… Přesto jsem zrychlil. Zoufale svíral můj polštář a už neměl sílu vzdorovat.. Tiše mu tekly slzy, ale já si toho nevšímal.
Cítil jsem se sice opravdu neskutečně, ale přesto mě něco svíralo…
Odpojil jsem se od něj. Ale to, co udělal, jsem nečekal.
Vyškubl se zpode mě a s brekem posbíral své věci ze země. Bez jediného pohledu, s hlasitým vzlyknutím vyběhl z mého pokoje.
Teď, teď když všechno odeznělo – teď mi začíná všechno docházet.
Zaslechl jsem jak za sebou zabouchl dveře.
„Bille!“ zvolal jsem zoufale.
Z jeho pokoje se však ozýval jen hysterický pláč.
Co jsem mu to proboha udělal? Bille, bráško! Odpusť mi to!
Myslím, že jsem přišel na to, proč to řekl.
Za poslední tři týdny se nejmíň pětkrát změnily všechny moje názory a postoje… Já.. mám pocit, že už to nejsem já…
Dřív jsem býval šťastnej, užíval jsem si života, užíval jsem si naší slávu, byl jsem pověstnej svými vtípky… Ale teď ne.
Všechno se změnilo a to asi pětkrát za ani ne měsíc…
Tak abych to uvedl na pravou míru – v Loitsche, kde bydlím, se momentálně vyskytují tři Tomové. Všichni jsou stejní jako já, ale každý z nich hraje úplně jinou roli! Ze mě bude schizofrenik, proboha! Co se to děje?
První Tom, udržuje utajovaný, nelegální vztah s vlastním bratrem. Nepochopím, jak se mohlo stát něco takového! Kvůli jediné sázce je celý můj život v hajzlu… Pak taky nenávidí Yvonne a stydí se za to, že tu sázku vůbec přijal…. A v neposlední řadě – miluje Billa!
Pak existuje druhý Tom. Jeho bratr mu už připadá otravný a vztah s ním nudný a dokonce nechutný. Nehorázně se těší na to, až ho přitáhne před Yvonne a ta mu konečně ukáže to, po čem tak touží…
No a třetí Tom, to je přesně ten, co tu teď sedí. Nemůže se rozhodnout, která z jeho rolí je ta správná. Jak říkám, za posledních pár týdnů se to všechno několikrát obrátilo úplně vzhůru nohama…
Nejradši jsem teď sám. Je pátek večer, všichni jsou kdesi v neznámu a můj pokoj ozařuje jen oranžové světlo pouličních lamp z ulice.
Na zem tam dopadají první letošní sněhové vločky… Příroda jde spát a já zrovna tak. Nejradši bych to všechno zaspal. Nechci už poslouchat Billova něžná slova, že mě miluje. Už proboha nechci..
Ale také ho nechci ranit… Stačilo, když jsem mu to jeho vyznání jednou lhostejně odkejval a řekl mu:
„Jo, jo, já vím…“ – vyšiloval kvůli tomu celý večer…
Prý že na sebe máme tak málo času a já si ho potom nevšímám…
Ach, Bille, kdyby jsi věděl…
Nejradši bych se rozbrečel. Rozbrečel nad tím vším – že nevím, kdo jsem, a nevím, co chci. Matné stíny míhající se mi před očima už ignoruji…
Veškeré to tajemno, ticho a křehká atmosféra přímo vybízí k zamyšlení – proč? Ale já nechci. Zoufale už nechci nad ničím přemýšlet, přemýšlel jsem už tolikrát a nikdy mi to k ničemu nepomohlo…
Mám Billa rád… Jeho doteky jsou jako doteky motýlích křídel a to nemluvím o extázi, do které se dostávám, když mě po tváři hladí svými řasami…
Ale všechna ta něha, ta přehnaná opatrnost a láska… Je to moc svazující, necítím to, čeho si cením v životě nejvíc – svobodu…
To je právě to, co by mi Yvonne mohla dát, a Bill nemůže. Nebo spíš nechce… Nemůžu mu přece říct, Bille, nemiluj mě…
Ale na druhou stranu – co je milovat? To, že se cítím nesvůj, když okolo mne jen projde? Že na jeho doteky myslím, i když sebevíc nechci? Že ať už si říkám, jak mě nehorázně štve, stejně při tom cítím teplo u srdce? Touhu ospravedlnit ho? Věřit, že za nic nemůže, že jedná správně?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, ve výsledku jsem vždycky ten nejhorší já…
„Tome?“ dveře mého pokoje se se zavrzáním pomalu rozevřely.
Ani jsem si neuvědomil, že stojím s hlavou v dlaních u okna a lokty se opírám o parapet…
Přišel ke mně ze zadu a objal mě kolem pasu. Naskočila mi okamžitě husí kůže, jakmile se mě jen letmo dotkl… Dýchl mi za krk.
„Co tě trápí?“ zeptal se smutně.
„Celý svět…“ zašeptal jsem zničeně.
„A co ti udělal?“ položil si bradu na moje rameno.
„Nedokážu přestat přemýšlet… nevím, co chci…“ a taky nevím, proč ti to říkám… dodal jsem v duchu.
„Společně zapomeneme…“ zašeptal do ticha kolem nás.
Několik vteřin, jakoby se čas zastavil. Všude bylo tak prázdno, ticho… Jen já horečně uvažoval. Toužil jsem, strašně moc jsem toužil na to všechno zapomenout… A když sám přišel a nabídl se… Ne, to nemůžu! Připadal bych si pak ještě odpornější…
Ale zase – možná by mě to s ním blíže spojilo… A pak bych už tomu mohl říkat kompletní svedení Billa… A jen bych si tím zpříjemnil čekání na Yvonne… Ne! Je to bratr – miluju ho!
Bill mi přejel rty přes krk. Ne, Bille, ne! Ty vůbec nevíš, jak je to těžké se ovládat! Když se mě dotkl jazykem – bylo bohužel rozhodnuto.
Trhnutím jsem se otočil a tvrdě ho políbil. Billovi se rozšířily zorničky; nečekal to. Hrubě jsem mu vjel prsty do vlasů.
Začal instinktivně odstupovat. To neměl dělat – svou nejistotou a zdrženlivostí mě vyburcoval do nejvyšší míry.
Čím dál odstupoval, tím rychleji jsem ho postrkoval před sebou.
Narazil jsem ho na dveře svého pokoje. Zamkl jsem a opřel se o dveře; Billovu hlavu mezi rukama.
Podíval se na mně vyděšeným pohledem, do kouta zahnané laně.
„Neboj se…“ pohladil jsem ho po tváři.
„Bojím..“ pípl Bill a snažil se proklouznout pod mojí rukou.
„To neříkej..“ sjel jsem rukou níž, takže byl opravdu v pasti.
„N-ne?“ hlesl téměř neslyšně.
„Ne, protože právě to se mi líbí…“ přiznal jsem se. Billův strach v očích se ještě prohloubil. Ničilo a zároveň vzrušovalo mě takhle ho vidět…
„Potřebuju zapomenout..“ zašeptal jsem.
„Takhle?“ Bill se přimáčkl na dveře za sebou, jakoby se ode mně chtěl dostat co nejdál.
„Copak mě nemiluješ?“ pozvedl jsem obočí. Dobrá, přiznávám, tohle byla rána pod pás… Tohle jsem neměl…
„Miluju, Tome, miluju…“ šeptal s téměř hysterickým podtónem.
„Tak mi to dovol…“ podíval jsem se na něj zoufale a prosebně.
„Až..až tak?“ Bill úzkostně zkřivil obličej.
„Potřebuju to… Bille, prosím!“ nevím, kde se to ve mně vzalo, ale přímo jsem nadpozemsky toužil dosáhnout toho, o co jsem žadonil… Musel mi to poskytnout! Prostě musel!
Díval se někam za mně a to mě vytáčelo… Tvrdě jsem se ho dotknul rty. Cítil jsem to sebezapření, ale polibek mi jemně oplatil. Snad se snažil mě dostat do klidnějšího stavu… Abych přistoupil na ty jeho obvyklé něžnosti…
Ale tentokrát jsem nechtěl… Ne, dnes jsem chtěl víc…
Líbal jsem ho na krku a hrubě mu zajížděl prsty pod tričko.
Cítil jsem, že se mi začíná pomalu podvolovat – a to bylo přesně to, co jsem chtěl… Vzal jsem ho za boky, smýkl jím a v příští vteřině jsem na něj dopadl na mou postel. Když jsem ho teď měl pod sebou, připadal jsem si jistější – dostal jsem ho přesně tam, kam jsem chtěl – neměl možnost couvnout.
Jen jedna věc mi vadila. Neslyšel jsem jeho sténání, které obvykle doprovázelo celou „akci“ ani láskyplná gesta, kterými by mi to chtěl oplatit..
Dnes byl strnulý a jen ustrašeně přijímal mé hrubé laskání.
„No tak..uvolni se!“ zašeptal jsem a přetáhl mu tričko přes hlavu. Bill snad ještě víc zatnul všechny svaly v těle a nehybně čekal na mé další počínání.
Jezdil jsem mu jazykem po břiše a hrudníku. Párkrát jen bolestně syknul, když jsem stiskl jeho bradavky mezi zuby… Začal mě jemně hladit po zádech, asi abych konečně zvolnil tempo… Zase ty jeho něžnosti.. Proč nemůže pochopit, že takhle to nechci??
Vydráždil mě natolik, že jsem mu netrpělivě rozepnul pásek a stáhl mu kalhoty – jemu se zip nikdy nemusel rozepínat, měl tak útlé boky, že mu ty kalhoty padaly skoro samy… Přejel jsem rukou přes jeho rozkrok. Výhra. Nenechalo ho to chladným…
Bill jen zoufale zakňučel a já nevěděl, jak si to vyložit…
Vyřešil jsem to tak, že jsem ho prostě vzal za pas a obrátil na břicho. Roztřásl se po celém těle neblahým očekáváním, ale nebránil se.
„Vážně je to důležité…“ zašeptal jsem naléhavě a on jen mlčky přikývl. V ruce svíral křečovitě cíp prostěradla, jako malé dítě u zubaře..
„Nechceš mi být tak blízko…? Ty nechceš?“ šeptal jsem a pomalu jsem přestával vědět co dělám… Zvítězila nade mnou má touha a přesvědčení, že mi to pomůže… Silně jsem ho hladil po zádech, aby se uvolnil…
„Dobře…Můžeš…“ jakoby se chtěl vyhnout vyjádření, že chce… Nad tím jsem ale nepřemýšlel – chtěl jsem cítit jeho tělo na svém.
Mé XXXXL triko už dávno leželo na zemi, a tak jsem ze sebe jenom stáhnul kalhoty a trenky. Nikdy jsem Billa nechtěl tolik jako teď…
Konečně jsem se odhodlal. Naposledy jsem přejel dlaněmi přes jeho hřbet a i když se klepat nepřestal, pronikl jsem do něj.
Bill sebou trhnul.
„Pssst…“ zašeptal jsem mu do ucha.
Začal jsem se pomalu pohybovat. Nevnímal jsem, že Bill se pode mnou zoufale chvěl, nevnímal jsem, že můj bílý polštář se pomalu barví do kontrastní barvy tím, že na něj stékaly bratrovy černé slzy, jak se nestačil odlíčit… Přesto jsem zrychlil. Zoufale svíral můj polštář a už neměl sílu vzdorovat.. Tiše mu tekly slzy, ale já si toho nevšímal.
Cítil jsem se sice opravdu neskutečně, ale přesto mě něco svíralo…
Odpojil jsem se od něj. Ale to, co udělal, jsem nečekal.
Vyškubl se zpode mě a s brekem posbíral své věci ze země. Bez jediného pohledu, s hlasitým vzlyknutím vyběhl z mého pokoje.
Teď, teď když všechno odeznělo – teď mi začíná všechno docházet.
Zaslechl jsem jak za sebou zabouchl dveře.
„Bille!“ zvolal jsem zoufale.
Z jeho pokoje se však ozýval jen hysterický pláč.
Co jsem mu to proboha udělal? Bille, bráško! Odpusť mi to!
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
