Vsadíš se? 11.

„Bille?“ klepal jsem na jeho dveře.
Bylo to už asi dvacet minut od chvíle, kdy za sebou zabouchl dveře, ale až teď jsem se vzpamatoval natolik, že jsem se sebral a šel za ním.
Ještě stále jsem slyšel jen neutuchající, srdceryvný pláč.
„Bille!“ řekl jsem trochu hlasitěji; nebyl jsem si jistý, jestli mě přes hlasité vzlyky slyšel…
Nic.
„Bille, lásko, prosím otevři!“ klepal jsem naléhavě.
Billův pláč sice neustal, ale trochu se zmírnil.
„Bille, prosím! Nechceš přece, abych se ti omlouval takhle! Chci se ti omluvit z očí do očí!“ zkusil jsem to znovu.
Billův pláč ustal. Hystericky se nadechl, vydechl a pak jen znovu zalapal po dechu a znovu se rozbrečel – pravděpodobně nemohl přestat.
„Dobrá… Jak chceš…“ svěsil jsem hlavu.
„Chci se ti omluvit – ale nemůžu se ti sakra omlouvat, když mě ani neposloucháš!“ zvýšil jsem hlas.
Bill se rozeštkal ještě víc.
„Promiň.. Nechtěl jsem na tebe křičet… Odpusť mi to, prosím!“ byl jsem zoufalý sám ze sebe – jak jsem mohl tohle dopustit?
„Bille, mluv se mnou! Prosím, aspoň řekni, že mě posloucháš, prosím! Něco řekni!“ žadonil jsem.
„Co chceš slyšet, když jsi mě právě skoro znásilnil?“ ozval se konečně mezi vzlyky. Zřejmě ten pláč vážně nemohl zarazit.
„Bille, já -“ nevěděl jsem jak dál…
„Co ty? Proč tu vlastně jsi? Šlo ti přece od začátku jenom o to… Zneužít mě… Myslíš, že nevím, jak se tajně scházíš s tou Yvonne? A že se spolu bavíte i o mně? Že s ní si užiješ přes den, a když doma nemáš co dělat – přijdeš za ochotným bráchou? Kterej ti dovolí, co si řekneš? Všechno, co si chceš vyzkoušet? Myslíš, že jsem tak naivní? Ale já jsem! Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že s ní to je třeba jenom tak, a že ke mně… něco cítíš… Jak jsem mohl věřit, že to se mnou myslíš vážně? A jak se ty opovažuješ mi vůbec ještě přijít na oči, když jsi mi tak ublížil? Ublížil, jako nikdo jiný… Ubližuješ mi od začátku psychicky a dneska ještě fyzicky! Jak se ještě opovažuješ po mně chtít, abych ti odpustil?“ zařval zoufale.
„Ale Bille, já… ani nevíš, jak strašně si připadám, já… Nechápu, co to do mně vjelo, byl jsem jako posedlej, vážně nemůžu uvěřit, že bych toho byl schopnej…“ už i mně se leskly oči…
„Taky jsem tomu nevěřil! Než si to do mně… napral, jak do laciný děvky!“ štěkl hystericky. Ale tohle říkat nebude, tohle ne!
„Sám jsi řekl, že můžu!“ zařval jsem o mnoho hlasitěji, než bylo třeba.
„A co by se stalo, kdybych řekl, že nechci? Ty bys toho snad nechal? Řekl bys: Ale, Bille, bráško, to nevadí, necháme to na jindy, až budeš připravenej… ? Ne! Strčil bys to do mě úplně stejným způsobem! Možná ještě hruběji, když se ti tak… líbilo, když jsem měl strach.. Ale vysvětli mi, kdo by ho, kurva, neměl, kdyby z lítosti přišel za bratrem, s úmyslem, že se ho pokusí rozptýlit, aby chudák neměl tak špatnou náladu, a on by ho během dvaceti minut násilím přefiknul…?!“ rozbrečel se znovu a naplno…
„Otevři ty dveře, kurva!“ praštil jsem do nich znovu.
Musel jsem ho aspoň obejmout, setřít mu slzy a říct mu, že to bude dobrý, aby se nebál a omluvit se mu, ale on nechtěl otevřít ty dveře…
Bill se vyděšeně zalknul. Chvilku jen vyděšeně oddechoval, ale když jsem do těch dveří fláknul znova, s úmyslem, že je snad budu muset vyrazit, zaslechl jsem od něj z pokoje zvuky, jak přes něj rychle přecházel.
Až asi po pěti minutách intenzivního mlácení do dveří mě napadla spásná myšlenka – klíče od Billova a mého pokoje jsou přeci stejné !
Vyrval jsem klíč, ze svého zámku a s nadějí jsem ho zarazil do dveří Billova pokoje… Hurá ! Zámek cvakl.
Vletěl jsem dovnitř. Chvilku trvalo, než jsem se zorientoval, ale pak jsem ho spatřil – tiskl se v koutě ke stěně, kolena přitáhnuté k bradě a zoufale se třásl. Vystrašeně ke mě zvedl hlavu…
„Už ne..ne..prosím…“ křečovitě se klepal.
Černá líčidla měl rozpitá po bledé pokožce obličeje… Vypadal tak krásně… Nevinně, a přesto… Bodlo mě u srdce – znehodnoceně.
„Neboj se mě! To jsem přece já – Tom! Neublížil bych ti!“ klekl jsem si na zem, asi dva metry od něj…
„Ne? Co bylo to před chvílí?“ tvář měl bolestně zkřivenou…
„Bille, já se ti strašně moc omlouvám, prosím – odpusť mi to! Nechci, aby to mezi námi skončilo!“ přemlouval jsem ho.
„Taky jsem nechtěl, aby jsi mi udělal něco takového… A taky jsi mi nevyhověl…“ odtušil Bill ledově.
„Co můžu udělat, abys -“ nenechal mě však domluvit.
„Běž pryč, Tome! To udělej – nechoď mi už nikdy na oči, ublížil jsi mi dost! Nepotřebuju ublížit ještě víc tím, že mě budeš přesvědčovat, jak moc jsi to nechtěl! Teď už je jedno, jestli jsi chtěl nebo nechtěl! Už jsi to udělal! Tak mi aspoň prokaž tu laskavost a nech mě být!“ ukázal prstem ke dveřím.
Přisunul jsem se k němu a rukou jsem mu hrábl o vlasů.
„Jdi! Tome, vypadni!“ ukazoval dál bezmocně ke dveřím.
„Opravdu mě tady nechceš?“ pohladil jsem ho něžně po tváři.
Bill se rozechvěl po celém těle.
„Ne, nevím, já…Jdi pryč, prosím!“ zaskučel zoufale.
„Jak chceš…“ povzdechl jsem si a zvedl se ze země.
„Omlouvám se…“ zašeptal jsem u dveří a potichu jsem je a sebou zavřel.

°°°°

Po několika minutách, kdy jsem ležel na své posteli, a se slzami v očích jsem vdechoval Billovu jemnou vůni ze svého polštáře, kde ještě stále zůstávaly stopy po Billových slzách, jsem zaslechl vrznutí Billových dveří. S nadějí jsem napřímil hlavu – že by si to rozmyslel?
Radost pohasla tak rychle, jak přišla.
Přešel po chodbě, ještě popotahoval a pak se ozval zvuk otevírajících se dveří od koupelny.
Povzdechl jsem si. Přišel jsem o bratra. Nevím, jestli mi někdy bude schopný odpustit to, co jsem mu udělal… Ani neví, jak moc toho teď lituju… Jak rád bych vzal všechno zpátky a zase ho něžně sevřel v náručí a hladil bych ho řasami po tváři, jako on mně… Čistě, něžně, nevinně…
Bill pustil vodu.
Koupelna je hned vedle mého pokoje a tak jsem jen ležel na posteli a tiše poslouchal… Po chvilce se zase rozvzlykal… Čišelo z toho zoufalství…
Když se to asi dvacet minut neměnilo, zvedl jsem se z postele.
Vyšel jsem na chodbu a srdce mi poskočilo – dveře do koupelny byly pootevřené. Tiše jsem se k nim přikradl a nakoukl dovnitř.
Bill měl zatáhnutou clonu sprchového koutu, ale i tak jsem měl dobrý výhled. Seděl na dně a podle výparů nad koutem na sebe pouštěl vařící vodu. Tiše pofňukával a k tomu jemně prozpěvoval:
„Do you really want to hurt me, do you really want to make me cry?“
Po koupelně se linula kokosová vůně jeho sprchového gelu a podle pohybů, které tam prováděl, si ho už pěkně dlouho roztíral po těle…
Připadalo, jako by ze sebe chtěl smýt mé doteky a i všechnu tu bolest, co jsem mu způsobil… Sem tam ještě sykl bolestí, když se na dně zavrtěl nebo převážil dopředu… Bylo mi ho tak líto…
Ne, nemohl jsem se na tohle dívat… Nechtěl jsem ho už mít na očích… Vždyť on mě nechce vidět, já se mu přece nemůžu pořád vnucovat!

°°°°

„Tak co jsi chtěl?“ konečně… Dohodl jsem si schůzku s Yvonne – naši nejsou doma a Bill mě nechce vidět – musel jsem vypadnout… A Yvonne bych moc rád viděl…
„Chtěl jsem tě vidět…“ usmál jsem se nervózně… Sice jsem tu byl s ní, ale v duchu jsem pořád musel myslet na Billa…
„Tak co bratříček? Jak to jde?“ odfrkla si posměšně.
„Musíme se pořád bavit jen o něm? Dneska nemám náladu řešit mýho bratra!“ to bylo přesně to, co jsem nechtěl… Potřeboval jsem, aby se moje myšlenky stočily úplně opačným směrem, než tím Billovým! Položil jsem ruku na její bok.
„Takže neuspěl?“ zeptala se pobaveně.
„Ne..“ přiznal jsem neochotně se sklopenou hlavou.
„V tom případě s ničím takovým nepočítej…“ sundala rázně mou dlaň ze svého těla.
„No tak! Vím, že mě chceš! Jinak bys s tou sázkou v životě nesouhlasila!“ přitáhl jsem ji k sobě znovu.
„Ale ano… Až svedeš Billa, pak splním já svou část sázky… A jsem ochotná dát ti i víc… Ale nejdřív splň, co jsi slíbil!“ při posledních slovech se mi prudce vyškubla.

°°°°

Vrátil jsem se domů. Horší náladu jsem dlouho neměl… Myslím, že snad ještě nikdy… Bill ležel v obýváku na pohovce, zabalený v dece a snažil se vyškrábnout z velké sklenice poslední zbytky nutely. Dnes ráno ještě byla plná… Když si mě všimnul, začal ho hned náramně zajímat romantický film, co běžel v televizi. Všiml jsem si, že má úplně rudé oči.
Přešel jsem to bez poznámek, zamířil jsem k sobě do pokoje a svalil se na postel. Horší den jsem v životě nezažil…

autor: Ketty
betaread: Michelle M.