Tak… Myslel jsem, že na tom teď budu totálně špatně, když se na mně vykašlal Bill i Yvonne, ale s hrůzou zjišťuju, že Bill je na tom hůř…
Jeho psychika zřejmě opravdu utrpěla…
Já nechápu, proč se ke mně nechce vrátit, vždyť beze mě je přece úplně na dně! I když… Začínám si spíš uvědomovat, že je tak na dně spíš ZE mě…
Nejradši bych si nafackoval… Ale doopravdy by mi pomohlo, kdyby mne uhodil Bill… Jenže on se teď bojí být se mnou v jedné místnosti, natož aby se mě dotýkal…
Ničí mě vidět tu paniku v jeho očích, kdykoliv se objevím v jeho zorném poli, a tu úplnou hysterii, jakmile na něj promluvím… Vyhýbá se mi, jak to jen jde, ale to ještě není všechno! On se chová..ehm..“divně“, i když je sám! Nebo spíš – když si myslí, že je sám…
Ležel na své posteli, rozcapené nohy i ruce a zíral do stropu… Měl na sobě jen boxerky a zpod kůže mu jasně vystupovaly kosti… Taky už poslední dobou skoro nejí, jen se jak tělo bez duše plouží po Loitsche – do školy a zase domů, a pak zaleze do svého pokoje a je tam až do dalšího rána, kdy se zase jako stín doplouží do školy, kde je beztak úplně zbytečný, protože je věčně duchem mimo…
Zkrátka – leží na té posteli, oči široce rozevřené, zírá do stropu a po tvářích se mu linou černé slzy. Nepláče, jen mu tiše stékají slzy…
Mám štěstí, že je tak mimo, že se dokonce zapomněl zamknout… Normálně se všude pečlivě zavírá… Koupelna bývá zablokovaná víc jak šest hodin denně… A do jeho pokoje není už vůbec možné se dostat…
Pokud nezapomene – jako dnes. Od té doby, co se stala ta…“nehoda“, uběhly už dva týdny a za tu dobu je to teprve potřetí, kdy ho můžu nerušeně pozorovat… I za silnou vrstvou make-upu byly zřetelně znát vrásky starostí a tmavé kruhy pod očima…
Je mi ho tak líto… Ale vážně nevím, co s tím teď mám dělat, protože on ode mě utěšit ani nechce. Nechce mě vůbec vidět… A minulost už zpátky nevrátím… Stejně za to všechno může ta sázka… Třeba bychom dodnes byli jen bratři… A já bych nikdy nepoznal jeho krásu a jemnost jeho doteků… Ale to by byla zase škoda… Ale stejně – kdyby nebylo té sázky, nepřemýšlel bych nad tím, jak jiné by to bylo s Yvonne, nebyl bych v takové depce a nemusel bych si pomáhat tím, že bych… přefiknul vlastní dvojče…
Ach jo… Nejhorší je, že se mi po něm šíleně stýská… Ráno po tom, co se „to“ stalo, jsem vstal, chtěl jsem se k němu rozběhnout a obejmout ho – trvalo mi několik okamžiků, než jsem si uvědomil, že teď nesmím… On si to však vyložil jinak a začal vyděšeně odstupovat. Bál se mě. Vlastního bratra…
To zabolelo…
Pomalu jsem k němu vykročil a opatrně natahoval ruku, abych se ho dotknul, jako bych přistupoval k plachému zvířeti… A Bill se tak i zachoval – po několika krocích dozadu narazil na dveře svého pokoje, urychleně se otočil, zmizel za nimi a hystericky je přibouchl.
Jen jsem zklamaně hleděl na desku dveří a přál si, aby se včerejší noc vůbec nikdy nestala…
Teď jsem tak stál u dveří a tiše ho pozoroval…
Musím už něco udělat – tohle ničí jeho i mě!
Tiše a zhluboka jsem se nadechl a zaklepal se skloněnou hlavou na dveře.
„Bille?“ řekl jsem měkce.
Trhl sebou. Vyděšeně se podíval ke dveřím a s hrůzou zjistil, že nemá zamčeno…
Jeho bušící srdce snad bylo slyšet až ke mně, nebo se mi to aspoň zdálo…
Otevřel jsem dveře úplně a vešel dovnitř.
Jeho zorničky se rozšířily strachem. Zastavil jsem se.
„Bille, neboj se mě! Copak si vážně myslíš, že bych byl schopný ti vědomě ublížit?“ zeptal jsem se.
„Nemyslím. Ty jsi mě o tom přesvědčil,“ řekl se záští a hlas se mu třásl.
„Bille! Chci ti to aspoň vysvětlit, musíš mě vyslechnout!“ trval jsem na svém.
„Už dva týdny nemám bratra a nemám ani žádný vztah. A už mít pěkně dlouho nebudu, o to ses skvěle postaral! Teď prostě nebudu důvěřovat nikomu…“ jeho slova mě zasáhla, jako ostré střípky ledu… Mluvil tak chladně; z jeho hlasu úplně vymizely všechny city, kterých byl obvykle plný.
„Bille, je to naopak – máme si hodně co říct… Především já tobě musím říct hodně věcí… Co bys měl slyšet. Ale jestli nechceš…“ sázel jsem na jeho zvědavost, byl jsem si jistý že neodolá… Ale zřejmě jsem se zmýlil:
„Přesně tak! Nechci nic slyšet. Nechci, aby ses mi NIKDY víckrát pletl do života. Jakmile budu moct, seženu si vlastní byt a možná zkusím raději sólovou dráhu. S tebou ve studiu, nebo dokonce na pódiu už totiž NIKDY stát nebudu. A už vůbec NIKDY nedovolím, abychom spolu někde byli sami, takže laskavě VYPADNI Z MÉHO POKOJE!“ rozkřikl se a i když se celý třásl, rozzuřeně ukázal ke dveřím.
„Ne,“ řekl jsem a ani se nehnul. Prostě jsem stál s rukama složenýma na prsou a koukal se na něj…
„Cože?“ Billa se zmocňovala panika.
„Říkám ne. Prostě tady zůstanu a ty si poslechneš, co chci, abys věděl. Nemáš kam utýct. Prostě mě budeš muset vyslechnout,“ řekl jsem mu klidně.
„Budu křičet,“ oznámil výhružně po chvilce, co si mě měřil pohledem.
„Nechovej se jako ženská! Tak sakra, jsme přece jenom ještě bratři, to už nezměníš… Kdo by ti věřil, kdybys řekl, že tě znásilnilo vlastní dvojče? Navíc bys taky musel říct, že jsi souhlasil, takže to vlastně nebylo znásilnění…“ chtěl jsem ho setřít, ale vzápětí jsem si uvědomil, že tohle jsem nechtěl. Vylekal jsem ho… Já jsem idiot – musím a CHCI na něj být něžný a pomalý, když on to pořád tak blbě komplikuje…
Bill ublíženě zavzlykal. Jakoby doufal, že mě to obměkčí a nechám ho být. Ale já se odradit nechat nemohl, to byla jedinečná šance, co už by se nemusela opakovat…
„Řeknu to v tisku…“ fňuknul.
„A ty to jen tak samo sebou nenechaj…“ dodal výhrůžně.
„Bille, neblbni! Copak bys mohl veřejně přiznat, že spolu spíme? Prosím tě, to bys neudělal…“ přesvědčoval jsem jeho, i sám sebe.
„Tak to řeknu Davidovi, ten to pochopí… A on tě vyrazí, že se -„
„Bille, prosím tě přestaň! Neříkej mi tady, komu všemu bys to řekl, když oba dobře víme, že tohle nikdy nikomu říct nemůžeme! Incest je nezákonnej, to by nás David vyrazil oba a v životě by sis už nezazpíval…“ kroutil jsem hlavou a přistoupil k jeho posteli.
Bill vyděšeně vydechl, asi nečekal, že bych se k tomu fakt odvážil… Zvedl své tělo na rukou a přitiskl se ke stěně, co nejdál ode mně.
Dosedl jsem na kraj postele a povzdechl jsem si.
„Bille? Mohl bys mě, prosím, vyslechnout?“ podíval jsem se na něj prosebně.
Bill se ošívavě zavrtěl a bylo vidět, že se mu doopravdy nechce.
„Tome, prosím, nedělej mi to…!“ zakňučel.
„Já tobě? Chci se ti jenom omluvit..“ řekl jsem měkce.
„Jenomže já… To nezvládnu…“ upřeně sledoval svoje ruce.
„Já teď nevím, jak to myslíš, ale to je jedno… Já… Chci ti jen říct, že… Vážně nedokážu pochopit, jak jsem ti mohl ublížit.. Když se na tebe podívám, vypadáš tak… bezbranně…“ už jsem nevěděl, co mluvím, prostě co na srdci, to na jazyku…
Bill se hořce zasmál.
„To jo… Bezbrannej, to jsem byl…“ odfrkl si.
„A věř mi, že už to v životě neudělám, protože když vidím, jak těžce to neseš – prostě nedokážu ani přijít na vhodnej trest, to bych se musel jít zabít, ale nemám ani tu odvahu to udělat… Ale ten trest, který na mně používáš ty, to prostě nemůžu vydržet, nedokážu teď už žít bez tvých doteků a něžných slov, teď, když vím, jak sladce chutnají tvé rty, znám tvou krásu, prostě už s tebou nemůžu žít, jako s bratrem… Ani nevíš, jak krutý to je… Tak strašně toužím udělat něco, abys mi odpustil, ale ty mě nechceš ani vyslechnout… Prosím tě aspoň o jedno – vraž mi facku. Pořádnou… Prosím. Rozbij mi hubu, já řeknu, že to třeba byl nějakej anti-fanoušek, ale aspoň nějak mi ubliž…“ prosil jsem… Potřeboval jsem to…
„Já-já, ne – to po mně nechtěj! Nedokážu ti ublížit…“ přesvědčoval mě vyplašeně z mého netradičního požadavku.
„Ale jo, udělej to… Já to přežiju..“ naklonil jsem hlavu.
„Tak, tak.. Do-dobře…“ zvednul váhavě ruku.
Bojácně si mně s tou napřaženou rukou prohlížel…
„Tak pojď, udělej to – když mě tak nenávidíš!“ přivřel jsem oči, jak jsem očekával ránu.
Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak ke mně vystřelila jeho ruka. Mé srdce bilo nehorázným způsobem…
Ovšem, stalo se něco, co jsem neočekával – jeho dlaň se vyhnula mé tváři, ale naopak se mi obtočila kolem krku a on si mě prudce přitáhl k sobě.
Hladově mě políbil, jako když žíznivý polyká vodu…
„Jenže já tě miluju…“ vydechl a znovu mě políbil.. „Tak..“ odtrhl se náhle udýchaně a podíval se se strachem na mě. Jeho srdce bilo snad tak zběsile jako to moje…
„Tak a teď jsi… Už nikdy nic takového nedovolím, příště už se budu ovládat, už to vydržím… Jdi. Vypadni!“ ukázal ke dveřím.
Seděl jsem na jeho posteli, oči vytřeštěné…
Co tohle mělo znamenat?
Jeho psychika zřejmě opravdu utrpěla…
Já nechápu, proč se ke mně nechce vrátit, vždyť beze mě je přece úplně na dně! I když… Začínám si spíš uvědomovat, že je tak na dně spíš ZE mě…
Nejradši bych si nafackoval… Ale doopravdy by mi pomohlo, kdyby mne uhodil Bill… Jenže on se teď bojí být se mnou v jedné místnosti, natož aby se mě dotýkal…
Ničí mě vidět tu paniku v jeho očích, kdykoliv se objevím v jeho zorném poli, a tu úplnou hysterii, jakmile na něj promluvím… Vyhýbá se mi, jak to jen jde, ale to ještě není všechno! On se chová..ehm..“divně“, i když je sám! Nebo spíš – když si myslí, že je sám…
Ležel na své posteli, rozcapené nohy i ruce a zíral do stropu… Měl na sobě jen boxerky a zpod kůže mu jasně vystupovaly kosti… Taky už poslední dobou skoro nejí, jen se jak tělo bez duše plouží po Loitsche – do školy a zase domů, a pak zaleze do svého pokoje a je tam až do dalšího rána, kdy se zase jako stín doplouží do školy, kde je beztak úplně zbytečný, protože je věčně duchem mimo…
Zkrátka – leží na té posteli, oči široce rozevřené, zírá do stropu a po tvářích se mu linou černé slzy. Nepláče, jen mu tiše stékají slzy…
Mám štěstí, že je tak mimo, že se dokonce zapomněl zamknout… Normálně se všude pečlivě zavírá… Koupelna bývá zablokovaná víc jak šest hodin denně… A do jeho pokoje není už vůbec možné se dostat…
Pokud nezapomene – jako dnes. Od té doby, co se stala ta…“nehoda“, uběhly už dva týdny a za tu dobu je to teprve potřetí, kdy ho můžu nerušeně pozorovat… I za silnou vrstvou make-upu byly zřetelně znát vrásky starostí a tmavé kruhy pod očima…
Je mi ho tak líto… Ale vážně nevím, co s tím teď mám dělat, protože on ode mě utěšit ani nechce. Nechce mě vůbec vidět… A minulost už zpátky nevrátím… Stejně za to všechno může ta sázka… Třeba bychom dodnes byli jen bratři… A já bych nikdy nepoznal jeho krásu a jemnost jeho doteků… Ale to by byla zase škoda… Ale stejně – kdyby nebylo té sázky, nepřemýšlel bych nad tím, jak jiné by to bylo s Yvonne, nebyl bych v takové depce a nemusel bych si pomáhat tím, že bych… přefiknul vlastní dvojče…
Ach jo… Nejhorší je, že se mi po něm šíleně stýská… Ráno po tom, co se „to“ stalo, jsem vstal, chtěl jsem se k němu rozběhnout a obejmout ho – trvalo mi několik okamžiků, než jsem si uvědomil, že teď nesmím… On si to však vyložil jinak a začal vyděšeně odstupovat. Bál se mě. Vlastního bratra…
To zabolelo…
Pomalu jsem k němu vykročil a opatrně natahoval ruku, abych se ho dotknul, jako bych přistupoval k plachému zvířeti… A Bill se tak i zachoval – po několika krocích dozadu narazil na dveře svého pokoje, urychleně se otočil, zmizel za nimi a hystericky je přibouchl.
Jen jsem zklamaně hleděl na desku dveří a přál si, aby se včerejší noc vůbec nikdy nestala…
Teď jsem tak stál u dveří a tiše ho pozoroval…
Musím už něco udělat – tohle ničí jeho i mě!
Tiše a zhluboka jsem se nadechl a zaklepal se skloněnou hlavou na dveře.
„Bille?“ řekl jsem měkce.
Trhl sebou. Vyděšeně se podíval ke dveřím a s hrůzou zjistil, že nemá zamčeno…
Jeho bušící srdce snad bylo slyšet až ke mně, nebo se mi to aspoň zdálo…
Otevřel jsem dveře úplně a vešel dovnitř.
Jeho zorničky se rozšířily strachem. Zastavil jsem se.
„Bille, neboj se mě! Copak si vážně myslíš, že bych byl schopný ti vědomě ublížit?“ zeptal jsem se.
„Nemyslím. Ty jsi mě o tom přesvědčil,“ řekl se záští a hlas se mu třásl.
„Bille! Chci ti to aspoň vysvětlit, musíš mě vyslechnout!“ trval jsem na svém.
„Už dva týdny nemám bratra a nemám ani žádný vztah. A už mít pěkně dlouho nebudu, o to ses skvěle postaral! Teď prostě nebudu důvěřovat nikomu…“ jeho slova mě zasáhla, jako ostré střípky ledu… Mluvil tak chladně; z jeho hlasu úplně vymizely všechny city, kterých byl obvykle plný.
„Bille, je to naopak – máme si hodně co říct… Především já tobě musím říct hodně věcí… Co bys měl slyšet. Ale jestli nechceš…“ sázel jsem na jeho zvědavost, byl jsem si jistý že neodolá… Ale zřejmě jsem se zmýlil:
„Přesně tak! Nechci nic slyšet. Nechci, aby ses mi NIKDY víckrát pletl do života. Jakmile budu moct, seženu si vlastní byt a možná zkusím raději sólovou dráhu. S tebou ve studiu, nebo dokonce na pódiu už totiž NIKDY stát nebudu. A už vůbec NIKDY nedovolím, abychom spolu někde byli sami, takže laskavě VYPADNI Z MÉHO POKOJE!“ rozkřikl se a i když se celý třásl, rozzuřeně ukázal ke dveřím.
„Ne,“ řekl jsem a ani se nehnul. Prostě jsem stál s rukama složenýma na prsou a koukal se na něj…
„Cože?“ Billa se zmocňovala panika.
„Říkám ne. Prostě tady zůstanu a ty si poslechneš, co chci, abys věděl. Nemáš kam utýct. Prostě mě budeš muset vyslechnout,“ řekl jsem mu klidně.
„Budu křičet,“ oznámil výhružně po chvilce, co si mě měřil pohledem.
„Nechovej se jako ženská! Tak sakra, jsme přece jenom ještě bratři, to už nezměníš… Kdo by ti věřil, kdybys řekl, že tě znásilnilo vlastní dvojče? Navíc bys taky musel říct, že jsi souhlasil, takže to vlastně nebylo znásilnění…“ chtěl jsem ho setřít, ale vzápětí jsem si uvědomil, že tohle jsem nechtěl. Vylekal jsem ho… Já jsem idiot – musím a CHCI na něj být něžný a pomalý, když on to pořád tak blbě komplikuje…
Bill ublíženě zavzlykal. Jakoby doufal, že mě to obměkčí a nechám ho být. Ale já se odradit nechat nemohl, to byla jedinečná šance, co už by se nemusela opakovat…
„Řeknu to v tisku…“ fňuknul.
„A ty to jen tak samo sebou nenechaj…“ dodal výhrůžně.
„Bille, neblbni! Copak bys mohl veřejně přiznat, že spolu spíme? Prosím tě, to bys neudělal…“ přesvědčoval jsem jeho, i sám sebe.
„Tak to řeknu Davidovi, ten to pochopí… A on tě vyrazí, že se -„
„Bille, prosím tě přestaň! Neříkej mi tady, komu všemu bys to řekl, když oba dobře víme, že tohle nikdy nikomu říct nemůžeme! Incest je nezákonnej, to by nás David vyrazil oba a v životě by sis už nezazpíval…“ kroutil jsem hlavou a přistoupil k jeho posteli.
Bill vyděšeně vydechl, asi nečekal, že bych se k tomu fakt odvážil… Zvedl své tělo na rukou a přitiskl se ke stěně, co nejdál ode mně.
Dosedl jsem na kraj postele a povzdechl jsem si.
„Bille? Mohl bys mě, prosím, vyslechnout?“ podíval jsem se na něj prosebně.
Bill se ošívavě zavrtěl a bylo vidět, že se mu doopravdy nechce.
„Tome, prosím, nedělej mi to…!“ zakňučel.
„Já tobě? Chci se ti jenom omluvit..“ řekl jsem měkce.
„Jenomže já… To nezvládnu…“ upřeně sledoval svoje ruce.
„Já teď nevím, jak to myslíš, ale to je jedno… Já… Chci ti jen říct, že… Vážně nedokážu pochopit, jak jsem ti mohl ublížit.. Když se na tebe podívám, vypadáš tak… bezbranně…“ už jsem nevěděl, co mluvím, prostě co na srdci, to na jazyku…
Bill se hořce zasmál.
„To jo… Bezbrannej, to jsem byl…“ odfrkl si.
„A věř mi, že už to v životě neudělám, protože když vidím, jak těžce to neseš – prostě nedokážu ani přijít na vhodnej trest, to bych se musel jít zabít, ale nemám ani tu odvahu to udělat… Ale ten trest, který na mně používáš ty, to prostě nemůžu vydržet, nedokážu teď už žít bez tvých doteků a něžných slov, teď, když vím, jak sladce chutnají tvé rty, znám tvou krásu, prostě už s tebou nemůžu žít, jako s bratrem… Ani nevíš, jak krutý to je… Tak strašně toužím udělat něco, abys mi odpustil, ale ty mě nechceš ani vyslechnout… Prosím tě aspoň o jedno – vraž mi facku. Pořádnou… Prosím. Rozbij mi hubu, já řeknu, že to třeba byl nějakej anti-fanoušek, ale aspoň nějak mi ubliž…“ prosil jsem… Potřeboval jsem to…
„Já-já, ne – to po mně nechtěj! Nedokážu ti ublížit…“ přesvědčoval mě vyplašeně z mého netradičního požadavku.
„Ale jo, udělej to… Já to přežiju..“ naklonil jsem hlavu.
„Tak, tak.. Do-dobře…“ zvednul váhavě ruku.
Bojácně si mně s tou napřaženou rukou prohlížel…
„Tak pojď, udělej to – když mě tak nenávidíš!“ přivřel jsem oči, jak jsem očekával ránu.
Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak ke mně vystřelila jeho ruka. Mé srdce bilo nehorázným způsobem…
Ovšem, stalo se něco, co jsem neočekával – jeho dlaň se vyhnula mé tváři, ale naopak se mi obtočila kolem krku a on si mě prudce přitáhl k sobě.
Hladově mě políbil, jako když žíznivý polyká vodu…
„Jenže já tě miluju…“ vydechl a znovu mě políbil.. „Tak..“ odtrhl se náhle udýchaně a podíval se se strachem na mě. Jeho srdce bilo snad tak zběsile jako to moje…
„Tak a teď jsi… Už nikdy nic takového nedovolím, příště už se budu ovládat, už to vydržím… Jdi. Vypadni!“ ukázal ke dveřím.
Seděl jsem na jeho posteli, oči vytřeštěné…
Co tohle mělo znamenat?
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
