Vsadíš se? 14.

„Neříkej mi, že jdeme zase pozdě!“ hysterčil Bill, když jsme se nebezpečně přibližovali k budově zvané škola.
„Neplaš, zlato, buď tak hodný…“ ušklíbl jsem se a po řádném rozhlédnutí, jsem se k němu naklonil a políbil ho do vlasů.
Bill se zapýřil a se slovy: „Radši už pojď…“ mě odvlekl ke škole.
Je to už asi měsíc, co spolu znovu udržujeme trochu jiný vztah, než bratrský… V podstatě je všechno, jak má být, jen… Má to své hranice. Bill mi prostě nedovolí všechno. S trochu vášnivějším líbáním už má problém a ošívá se, když ho jen zahlédnu bez trička. Natož abych si dovolil něco víc – například mu to tričko sundat…
Jeden pokus mi stačil a už to nikdy víckrát zkoušet nebudu.
Jo, docela mi ty doteky chybí, štve mě, že nemám právo na něj celého, ale vím, že si za to můžu sám a že můžu být rád, že mi vůbec odpustil…
Bylo to tenkrát docela těžké, ale za tu chvilku intenzivního líbání mi to stálo. Taky to byl prozatím vrchol našeho obnoveného vztahu, protože nic víc už mi pak nikdy nedovolil…
„Bille, Bille, už jsi to slyšel?“ rozběhla se k bráchovi nadšená Michelle, hned jak jsme vkročili do třídy.
„Ne a co?“ naklonil se k ní vzrušeně Bill, aby mu tu novinu pošeptala.
„Bože, ty vaše drby…“ ušklíbl jsem se a hodil si na lavici učebnice.
Bill byl vždycky na tohle holčičí drbání… Je schopnej prosedět s nima na kafi celé odpoledne a probírat všechno možné – od nových párů, přes koncerty Neny až po úžasné, rychleschnoucí laky na nehty…
Tedy, tak to bývalo dřív… Ještě než jsme spolu začali udržovat vztah, protože teď bych se asi zalknul žárlivostí… Ale takhle vím, že mezi Billem a Michelle, nebo těmi ostatními ze třídy, nic není… Alespoň z jeho strany ne… A tak je to dobře.
„Yvonne? Né!“ Bill kroutil hlavou, jak nemohl uvěřit té Michellině zprávě.
Ta jen opáčila: „Ale jo, rozešli se!“
Upřel oči k podlaze a nakrčil obočí – naprosto přesně jsem poznal, co se děje – neměl tušení, která to ta Yvonne je, ale byl si jistý, že mu to jméno něco říkalo…
„Yvonne?“ vytřeštil najednou oči.
„Ta – Yvonne?“ hodil po mně významný pohled.
„Na škole je jenom jedna Yvonne, Bille. A já už musím jít, támhle je Ann, ta to ještě neslyšela… Měj se, Bille! A ty taky!“ mávla na mě Michelle a odběhla k Ann.
„Co ti říkala?“ naklonil jsem se zvědavě k Billovi.
Třída byla ještě skoro prázdná a většina těch, co dneska přišli (a těch moc nebylo, bylo nějaké chřipkové období, či co…), byla někde na chodbě a zřejmě řešili Michellino tajemství… Naše lavice byla úplně vzadu, u okna a my se tak stávali nejmíň nápadně umístěnými žáky, ovšem, to bylo z naší nenápadnosti asi tak všechno.
S Billovými divoce rozcuchanými vlasy a černými linkami kolem očí a mým volným oblečením a značkovými kšiltovkami, jsme vzbuzovali pozornosti až přespříliš…
„Nic,“ odsekl Bill a sklonil hlavu do tašky vedle lavice pro knížky. Zůstával přitom sedět dolní polovinou těla na židli a tak se mi naskytl báječný výhled na jeho pozadí. Nejenom že měl kalhoty bůhvíkde u stehen, ale jemu sjížděly i červené boxerky tak, že je měl až na půl žerdi… Což mi tedy vůbec nevadilo, dokud jsem měl být tím jediným „konzumentem“ tohoto panoramata.
Mlsně jsem se olízl a snažil se, aby to vpadalo, že mu koukám „jen“ přes rameno.
„Jaký nic? Řekni mi to,“ začal jsem do něj rýt, hned jak se vedle mně v lavici znovu napřímil.
„Jednou jsem řekl nic,“ začal se tváří přibližovat nebezpečně blízko k té mé, až to se mnou začalo dělat neuvěřitelné věci. Ten jeho pohled je nejlepší afrodiziakum, bože…
„A tak i podruhé říkám -“ zastavil se úplně těsně u mého obličeje. Stěží jsem dýchal a on se mi ještě zadíval do očí.
„Nic,“ sykl a rázně se ode mně odtáhl.
Prudce jsem vydechl.

„Uvědomuješ si,“ otřel jsem si pot z čela, „že jsi mohl přijít o bratra?“ vyrazil jsem ze sebe.
Bill na mně vykulil své velké nevinné oči.
„Ještě jednou se pokus o něco takového a selže mi srdce. Dostanu infarkt,“ řekl jsem vážně a zamrkal.
Bill se spokojeně ušklíbl a vypadalo to, že má ze sebe radost.
„A co teda ti říkala ta Michelle?“ jeho radost byla ta tam.
Protáhl se mu obličej a on zamumlal pár neslušných slov.
„Yvonne se prý rozešla s nějakým tím svým Richardem…“ oznámil neochotně.
„Ona chodila s Richardem?“ vytřeštil jsem oči.
„Už to tak vypadá…“ odtušil bratr ledově.
„Ani nevím, kterej to je…“ dodal a bylo vidět, že mu to ani v nejmenším není líto.
„Takej ten kretének z Céčka. Dělá ze sebe těžkýho rapera a přitom zná maximálně Eminema a tím to hasne. Prostě originál debil,“ vysvětlil jsem.
„Jak s tím mohla Yvonne…“ začal jsem, ale Bill si otráveně odfrkl a otočil se ke mně zády.
„Co je zas?“ položil jsem mu ruku na rameno.
„Nic,“ zopakoval svoje aktuálně nejoblíbenější slovo.
„Bille..!“ oslovil jsem ho dotčeně a pravou ruku mu zezadu ovinul kolem pasu.
Čekal jsem vlnu nadávek a upozornění, že ve třídě nejsme sami, ale i přesto jsem to udělal.
Netušil jsem však, že se ke mně ochotně otočí a smyslně se mi zadívá do očí. Špičkou jazyka si přejel rty a já jen děkoval Bohu, že jsme v tuto chvíli ve třídě sami.
„Copak? Už jsi dostal absťák?“ povytáhl jsem obočí a vševědoucně se usmíval.
Bill obrátil oči v sloup, ale vzápětí se zas začal tvářit přívětivě a hlavně dost svůdně.
„No jasně…“ zašeptal.
„Vážně?“ vytřeštil jsem oči v naději.
„Počkej si na večer…“ řekl a ještě jednou přejel jazykem své poddajné rty.
Zůstal jsem na něj zírat, což se mu zřejmě ale nelíbilo, protože se zase otočil zády ke mně.
Něco tam nehrálo, bylo to fakt krajně podezřelý, že by takhle z ničeho nic změnil názor… A choval se prostě divně, nemůžu si pomoct…
No, večer se to zjistí – alespoň v to doufám…

°°°°

„Pane Kaulitzi, u vás to bude těžší…“ Bill vedle mně nasucho polkl. Učitelka na matiku nám právě sdělovala známky a Bill velice dobře věděl, co to pro něj znamená… Dneska se mu zase povedl pěknej kousek… Nejen že jsem do něj musel strčit, aby si uvědomil, že na něj mluví učitelka, ale on tu úlohu potom ani nevypočítal… Prostě stál u tabule, ruce v kapsách a zoufalým pohledem přelétával z příkladu na učitelku. Nakonec se nad ním slitovala a poradila mu vzorec příkladu, jenže Bill neměl tušení, jak to má spočítat…
Nakonec obdržel velmi nelichotivou známku a se svěšenou hlavou si šel sednout. Ještě k tomu jeho cestu k lavici doprovázel smích tak poloviny třídy, což mu na náladě zrovna nepřidalo.
„Jsem kretén…“ fňuknul, když dosedl na místo vedle mně.
„Ale prosím tě… To se občas stane každýmu…“ nenápadně pod lavicí jsem ho pohladil po stehně.
Cukl sebou a odšoupl se ode mně.
„Hmmm… občas, jenže mně se to stává každý den…“ zabručel a dlaní si podepřel hlavu.
Povzdechl jsem si a nechal to být, ale teď, když učitelka říkala známky, bylo mi ho líto tisíckrát víc.
„Tak jak to vidíte, pane Kaulitzi?“ měl jsem pocit, že jí to snad baví… V Billově klasifikačním listu byste na stránce s matematikou totiž nenašli jedinou jedničku – vrcholem jeho matematické kariéry byly tři dvojky z těch nejlehčích věcí… Většinou dostával lehké příklady a i ty mu dělaly problémy. Na počty zkrátka neměl talent…
„Nóó… Já – já nevím…“ zakoktal Bill nervózně, pod stolem si poklepával nohou a na prst si natáčel pramínek havraních vlasů.
„Tak, tak… Asi – za tři?“ podíval se na ní prosebně.
„Ehm, ehm…“ jeden z těch týpků, co nás, a hlavně Billa, nenávidí, si významně odkašlal a vzápětí se začal pobaveně smát, jako by Bill dal joke století.
Přidal se k němu zbytek třídy a barva Billova obličeje se začínala blížit mému nachovému tričku.
„Je mi líto Bille, ale vážně se rozmýšlím, jestli bych ti vůbec dávala čtyřku… Vždyť víš, co tam máš za známky, to je…katastrofa…“ učitelka vypadala, jako by jí bylo upřímně jedno, co bude mít za následky Billova špatná známka… Existovala totiž domluva, že pokud budeme Bill nebo já v něčem propadat, máme utrum s koncertováním, protože už nebude možné nás uvolňovat ze školní docházky.
A čtyřka sama o sobě by měla stejný účinek…
Bill tiše zakňučel a vymlouvavě se vedle mě kroutil.
„Dnes po vyučování se zastavte v ředitelně, Bille, dohodnete se s paní ředitelkou, jak to tedy bude s tím vaším uvolňováním, víte, co to znamená, ne?“
Bill zoufale přikývl a zíral na desku lavice.
Případ „Pan Kaulitz mladší“ byl tedy uzavřen a Billovo vnímání zrovna tak. Naprosto nedával pozor a skoro ani nezaznamenal, že zazvonilo.

autor: Ketty
betaread: Michelle M.