„Vážně nemám jít s tebou?“ ptal jsem se starostlivě, když jsme s Billem stáli před ředitelnou.
„Vážně ne. Tohle zvládnu sám. Nechci, abys byl u toho, až se bude řešit, jakej jsem idiot…. Holt jsem to s tou matikou zvoral a ponesu za to následky, vím, že kdybys tam šel se mnou, tak by ses to pokoušel uhádat a to by pak vedlo akorát tak k tomu, že bychom se ze školy nehnuli ani jeden. Věř mi – znám tě…“ usmál se na mě smutně.
„A já tebe. Vím, že ty se nedáš…“ oplatil jsem mu úsměv.
„Tak hodně štěstí. Zvládneš to,“ sevřel jsem jeho rameno.
„Snad… děkuju,“ zhluboka se nadechl, otočil se ke mně zády a zaklepal na dveře ředitelny.
Během několika sekund byl bratr rázně vtáhnut dovnitř a já tak osaměl…
Zvláštní – jen na chvíli je pryč a já už se cítím tak… prázdný…? Ne, to nebude tím… To už je delší dobu… Něco mi chybí a já nevím co… Vždyť mám Billa, jsme spolu šťastní a on je všechno, co potřebuju, tak proč mám, sakra, pocit, že mi něco schází?
Jak říkám – zvláštní…
Zahloubán do této nejasné myšlenky, sešel jsem do přízemí a zamířil automatům na pití; s colou se vždycky líp přemýšlí…
Docela jsem se vyděsil, když zpoza druhého automatu vystoupila vysoká postava s kelímkem silné kávy v ruce.
„Yv-Yvonne?“ vykoktal jsem a sehnul se k zemi, abych sesbíral drobné mince, jenž mi v tom vylekání popadaly z rukou.
„Vida – Kaulitz. Lamač bratrova srdce…“ uchechtla se.
„No tak, nech toho… Vždyť přece, přece…“ nevěděl jsem, co říct, „přece… to dělám celou dobu jenom kvůli tobě, vždyť to víš!“ plácnul jsem narychlo.
„Ano, vím. A zrovna se to hodí… Sázku jsi splnil, už ti věřím, že opravdu sbalíš kohokoliv a teď už splním svou část sázky já,“ přistoupila ke mně a já jen vytřeštil oči.
„Ale, ale já…“ koktal jsem.
„Copak, oddáváš se radši milostným hrátkám se svým bratříčkem?“ změřila si mě pohrdavým pohledem.
„Ne, to ne, já jen… Je to moc narychlo, já…“ vážně jsem nevěděl, jak z toho vycouvat.
„Není to tak dlouho, co jsi žadonil, abych se tě jen dotkla…“ připomenula a přišla ke mně tak blízko, že mi mluvila téměř do ucha.
Ano! Cvaklo mi to. Díky Yvonne. Mám chuť jí za to políbit – konečně vím, co to se mnou je. Musím Billa prosit, aby se mně vůbec dotknul – chybí mi doteky, chybí mi jeho blízkost, chybí mi – nerad to říkám, ale – asi mi chybí sex.
To je ono.
Jsem pořádně zvrhlej. Jsem jako tělo bez duše, jen kvůli sexu? No to je odporný…
Dobrá, ale Bill mi nic nedovolí. Má smrtelné šoky, jakmile se jen dotknu jeho pásku… S tímhle mi nepomůže.
Ale co teď?
„Yvonne?“
„No hurá, už jsem myslela, že jsi duchem mimo,“ zasmála se.
„Ne ne ne, jsem stále tady. A nejenom duchem,“ ušklíbl jsem se.
„Vida, takže sis to rozmyslel?“ Yvonne byla viditelně potěšena.
„Ne tak docela… Totiž… Odložíme to..na někdy jindy, ano?“ Ne. Na poslední chvíli jsem musel vycouvat.
Vždyť od začátku jsem to nemyslel vážně, vždyť… To nejde! Mám přeci Billa.
„Ale já to chci teď!“ ztratila Yvonne trpělivost.
„To já taky, ale nejde to!“
„Teda…“ zarazil jsem se.
„Nejde to?“ pozdvihla obočí.
„Nejde, Yvonne, nejde,“ přikývl jsem.
Ano, byla moc hezká, velmi přitažlivá a opravdu rád bych si s ní trochu užil, ale nikdy se to nestane.
Nikdy.
Nejsem přece takový prase.
Abych Billa podvedl jen kvůli nedostatku fyzickýho kontaktu – ne, tak špatně na tom ještě nejsem.
Můžu si za to sám.
Jednou jsem si užil, a to pořádně, a to mi musí stačit. Je zřejmé, že nebude vyhledávat styk…
I když, dneska se zdál být celkem svolný…
Nabízel se.
Ne – nenabízel. Zatraceně – on mě zná!
Nabízel se jenom proto, že ví, že asi budu mít trochu absťák, a že první, za kým bych mohl jít, když se teď rozešla, je Yvonne. On je vypočítavý…
„Jak myslíš…“ zašeptala a zřejmě to nakonec vzdala.
„Kdyby sis to rozmyslel, moje číslo máš,“ řekla ještě, pak v ruce zmačkala kelímek od kávy, kterou během našeho rozhovoru dopila, a při cestě kolem mně ho efektivně odhodila do odpadkového koše u automatů.
Když se vzdalovala, sledoval jsem její boky – myslím, že si dávala hodně záležet, aby vypadala co nejvíc sexy, jako by snad doufala, že ji doběhnu a dotáhnu do postele.
Ne.
Mám přeci svého Billa a ten mi bohatě stačí.
Na colu jsem se vykašlal a po několika desítkách minut sezení u skříněk a čekání na Billa, jsem to vzdal a rozhodl se, že tentokrát se vydám domů sám.
„Vážně ne. Tohle zvládnu sám. Nechci, abys byl u toho, až se bude řešit, jakej jsem idiot…. Holt jsem to s tou matikou zvoral a ponesu za to následky, vím, že kdybys tam šel se mnou, tak by ses to pokoušel uhádat a to by pak vedlo akorát tak k tomu, že bychom se ze školy nehnuli ani jeden. Věř mi – znám tě…“ usmál se na mě smutně.
„A já tebe. Vím, že ty se nedáš…“ oplatil jsem mu úsměv.
„Tak hodně štěstí. Zvládneš to,“ sevřel jsem jeho rameno.
„Snad… děkuju,“ zhluboka se nadechl, otočil se ke mně zády a zaklepal na dveře ředitelny.
Během několika sekund byl bratr rázně vtáhnut dovnitř a já tak osaměl…
Zvláštní – jen na chvíli je pryč a já už se cítím tak… prázdný…? Ne, to nebude tím… To už je delší dobu… Něco mi chybí a já nevím co… Vždyť mám Billa, jsme spolu šťastní a on je všechno, co potřebuju, tak proč mám, sakra, pocit, že mi něco schází?
Jak říkám – zvláštní…
Zahloubán do této nejasné myšlenky, sešel jsem do přízemí a zamířil automatům na pití; s colou se vždycky líp přemýšlí…
Docela jsem se vyděsil, když zpoza druhého automatu vystoupila vysoká postava s kelímkem silné kávy v ruce.
„Yv-Yvonne?“ vykoktal jsem a sehnul se k zemi, abych sesbíral drobné mince, jenž mi v tom vylekání popadaly z rukou.
„Vida – Kaulitz. Lamač bratrova srdce…“ uchechtla se.
„No tak, nech toho… Vždyť přece, přece…“ nevěděl jsem, co říct, „přece… to dělám celou dobu jenom kvůli tobě, vždyť to víš!“ plácnul jsem narychlo.
„Ano, vím. A zrovna se to hodí… Sázku jsi splnil, už ti věřím, že opravdu sbalíš kohokoliv a teď už splním svou část sázky já,“ přistoupila ke mně a já jen vytřeštil oči.
„Ale, ale já…“ koktal jsem.
„Copak, oddáváš se radši milostným hrátkám se svým bratříčkem?“ změřila si mě pohrdavým pohledem.
„Ne, to ne, já jen… Je to moc narychlo, já…“ vážně jsem nevěděl, jak z toho vycouvat.
„Není to tak dlouho, co jsi žadonil, abych se tě jen dotkla…“ připomenula a přišla ke mně tak blízko, že mi mluvila téměř do ucha.
Ano! Cvaklo mi to. Díky Yvonne. Mám chuť jí za to políbit – konečně vím, co to se mnou je. Musím Billa prosit, aby se mně vůbec dotknul – chybí mi doteky, chybí mi jeho blízkost, chybí mi – nerad to říkám, ale – asi mi chybí sex.
To je ono.
Jsem pořádně zvrhlej. Jsem jako tělo bez duše, jen kvůli sexu? No to je odporný…
Dobrá, ale Bill mi nic nedovolí. Má smrtelné šoky, jakmile se jen dotknu jeho pásku… S tímhle mi nepomůže.
Ale co teď?
„Yvonne?“
„No hurá, už jsem myslela, že jsi duchem mimo,“ zasmála se.
„Ne ne ne, jsem stále tady. A nejenom duchem,“ ušklíbl jsem se.
„Vida, takže sis to rozmyslel?“ Yvonne byla viditelně potěšena.
„Ne tak docela… Totiž… Odložíme to..na někdy jindy, ano?“ Ne. Na poslední chvíli jsem musel vycouvat.
Vždyť od začátku jsem to nemyslel vážně, vždyť… To nejde! Mám přeci Billa.
„Ale já to chci teď!“ ztratila Yvonne trpělivost.
„To já taky, ale nejde to!“
„Teda…“ zarazil jsem se.
„Nejde to?“ pozdvihla obočí.
„Nejde, Yvonne, nejde,“ přikývl jsem.
Ano, byla moc hezká, velmi přitažlivá a opravdu rád bych si s ní trochu užil, ale nikdy se to nestane.
Nikdy.
Nejsem přece takový prase.
Abych Billa podvedl jen kvůli nedostatku fyzickýho kontaktu – ne, tak špatně na tom ještě nejsem.
Můžu si za to sám.
Jednou jsem si užil, a to pořádně, a to mi musí stačit. Je zřejmé, že nebude vyhledávat styk…
I když, dneska se zdál být celkem svolný…
Nabízel se.
Ne – nenabízel. Zatraceně – on mě zná!
Nabízel se jenom proto, že ví, že asi budu mít trochu absťák, a že první, za kým bych mohl jít, když se teď rozešla, je Yvonne. On je vypočítavý…
„Jak myslíš…“ zašeptala a zřejmě to nakonec vzdala.
„Kdyby sis to rozmyslel, moje číslo máš,“ řekla ještě, pak v ruce zmačkala kelímek od kávy, kterou během našeho rozhovoru dopila, a při cestě kolem mně ho efektivně odhodila do odpadkového koše u automatů.
Když se vzdalovala, sledoval jsem její boky – myslím, že si dávala hodně záležet, aby vypadala co nejvíc sexy, jako by snad doufala, že ji doběhnu a dotáhnu do postele.
Ne.
Mám přeci svého Billa a ten mi bohatě stačí.
Na colu jsem se vykašlal a po několika desítkách minut sezení u skříněk a čekání na Billa, jsem to vzdal a rozhodl se, že tentokrát se vydám domů sám.
Celé odpoledne probíhalo ve znamení nudy a hip-hopu. V přehrávači rotovalo jedno CD za druhým a já byl ve svém živlu – Oh yeah…
Nicméně po dlouhé době jsem se tak nějak odvázal a bylo mi jedno, že pokud mě někdo vidí, musí si o mně myslet, že patřím na psychinu.
Vlastně jsem původně psal Billovi úkoly z matiky, abych mu udělal radost – měl na doma nějaký speciální cvičení a kdykoliv si k tomu sedl, tak s tím ani nehnul, a tak ty papíry ležely na dně jeho šuplíku s básnickými pokusy.
Ty jsem mu nečetl, vím, že si zakládá na jejich tajnosti.
Nicméně jsem šel k přehrávači přehodit CD a když jsem se za hlasité hip-hopové hudby vracel ke stolu, nějak mě to chytlo…
Poskakoval jsem po pokoji jako šílenec a nějak zapomněl na čas.
Bylo už pozdní odpoledne, když jsem si s hrůzou uvědomil jednu základní věc – kde je Bill?
V domě nebyl, to bylo jasné. Vykoukl jsem i oknem ven, ale jak jsem očekával – nic.
Zkontroloval jsem mobil, jestli se třeba neozval, že se někde zdrží, nebo tak, ale… Zkrátka nic.
Horečně jsem vytáčel jedno jediné číslo.
Za tu chvilku se mě zmocnila opravdová panika.
Na displeji neustále svítilo:
„Vytáčím – zlatíčko Bill“ ale k ničemu to nevedlo.
Po třetím pokusu to začalo hlásit, že volaný-účastník-je-dočasně-nedostupný (aah, bože, zabiju tu babu, co namlouvala tu zprávu, jestli tu hubu do čtvrt sekundy nezavře a nedá mi Billa!) a já byl na pokraji psychického zhroucení.
Šel jen na okamžik do ředitelny, aby se vyjasnilo, jestli ho budou uvolňovat ze školy nebo ne a je to už asi přes čtyři hodiny, co za ním zaklaply ty nechutný, květovaný ředitelský dveře a on pořád nikde!
Začal jsem nervózně stepovat po pokoji. Jo, já jsem ten pohodář Tom, kterýho nikdy nic nerozhodí…
Ano, je to tak, dokud se nejedná o mého bratra! Jsem schopný zabít, kvůli němu! Je možné, že se třeba jen někde zakecal s Michelle nebo tak, ale – já mám o něj prostě strach!
Rozklepaně jsem vzal opět do ruky mobil. Zlatíčko Billa už jsem nevytáčel, nechtěl jsem si ještě víc ničit nervy, ale našel jsem kdesi v paměti telefonu číslo do školy – do ředitelny.
„Litujeme, ale škola je teď zavřená. Pravděpodobně voláte pozdě nebo jsou prázdniny. Přejeme příjemný den a zkuste to jindy,“ vychrlil na mně záznamník.
Příjemný den? PŘÍJEMNÝ DEN? Zabiju je, jestli mi nedali dostatečný pozor na Billa!
Krucinál, bráško! Kde jsi? Ozvi se! Copak nemáme telepatické propojení? Víme, co se s tím druhým děje!
Ale… Já to teď nevím…
Už jsem na mobilu vymačkával číslo německé policie, když se dole v baráku ozval zvuk klíčů.
Vystartoval jsem z postele a nadzvukovou rychlostí se přemístil dolu. Vypadalo to, že se dotyčnému nedaří dveře otevřít, a já ani na vteřinu neváhal a dveře rozrazil.
Pohled, jenž se mi naskytl, mě naprosto šokoval.
„Bille? Lásko, co ti to udělali?“ vyrazil jsem ze sebe nepřirozeně vysokým a úzkostlivým hlasem a ihned se k němu vrhnul. Vtáhl jsem ho dovnitř, zabouchl za ním dveře a konečně ho sevřel v náručí.
„Au,“ pípl Bill. Pokud já měl vysoký hlas, on by mohl zpívat první hlas v opeře…
„Neboj se, už je to dobrý… Jsem u tebe, nic se ti nestane…“
Nicméně po dlouhé době jsem se tak nějak odvázal a bylo mi jedno, že pokud mě někdo vidí, musí si o mně myslet, že patřím na psychinu.
Vlastně jsem původně psal Billovi úkoly z matiky, abych mu udělal radost – měl na doma nějaký speciální cvičení a kdykoliv si k tomu sedl, tak s tím ani nehnul, a tak ty papíry ležely na dně jeho šuplíku s básnickými pokusy.
Ty jsem mu nečetl, vím, že si zakládá na jejich tajnosti.
Nicméně jsem šel k přehrávači přehodit CD a když jsem se za hlasité hip-hopové hudby vracel ke stolu, nějak mě to chytlo…
Poskakoval jsem po pokoji jako šílenec a nějak zapomněl na čas.
Bylo už pozdní odpoledne, když jsem si s hrůzou uvědomil jednu základní věc – kde je Bill?
V domě nebyl, to bylo jasné. Vykoukl jsem i oknem ven, ale jak jsem očekával – nic.
Zkontroloval jsem mobil, jestli se třeba neozval, že se někde zdrží, nebo tak, ale… Zkrátka nic.
Horečně jsem vytáčel jedno jediné číslo.
Za tu chvilku se mě zmocnila opravdová panika.
Na displeji neustále svítilo:
„Vytáčím – zlatíčko Bill“ ale k ničemu to nevedlo.
Po třetím pokusu to začalo hlásit, že volaný-účastník-je-dočasně-nedostupný (aah, bože, zabiju tu babu, co namlouvala tu zprávu, jestli tu hubu do čtvrt sekundy nezavře a nedá mi Billa!) a já byl na pokraji psychického zhroucení.
Šel jen na okamžik do ředitelny, aby se vyjasnilo, jestli ho budou uvolňovat ze školy nebo ne a je to už asi přes čtyři hodiny, co za ním zaklaply ty nechutný, květovaný ředitelský dveře a on pořád nikde!
Začal jsem nervózně stepovat po pokoji. Jo, já jsem ten pohodář Tom, kterýho nikdy nic nerozhodí…
Ano, je to tak, dokud se nejedná o mého bratra! Jsem schopný zabít, kvůli němu! Je možné, že se třeba jen někde zakecal s Michelle nebo tak, ale – já mám o něj prostě strach!
Rozklepaně jsem vzal opět do ruky mobil. Zlatíčko Billa už jsem nevytáčel, nechtěl jsem si ještě víc ničit nervy, ale našel jsem kdesi v paměti telefonu číslo do školy – do ředitelny.
„Litujeme, ale škola je teď zavřená. Pravděpodobně voláte pozdě nebo jsou prázdniny. Přejeme příjemný den a zkuste to jindy,“ vychrlil na mně záznamník.
Příjemný den? PŘÍJEMNÝ DEN? Zabiju je, jestli mi nedali dostatečný pozor na Billa!
Krucinál, bráško! Kde jsi? Ozvi se! Copak nemáme telepatické propojení? Víme, co se s tím druhým děje!
Ale… Já to teď nevím…
Už jsem na mobilu vymačkával číslo německé policie, když se dole v baráku ozval zvuk klíčů.
Vystartoval jsem z postele a nadzvukovou rychlostí se přemístil dolu. Vypadalo to, že se dotyčnému nedaří dveře otevřít, a já ani na vteřinu neváhal a dveře rozrazil.
Pohled, jenž se mi naskytl, mě naprosto šokoval.
„Bille? Lásko, co ti to udělali?“ vyrazil jsem ze sebe nepřirozeně vysokým a úzkostlivým hlasem a ihned se k němu vrhnul. Vtáhl jsem ho dovnitř, zabouchl za ním dveře a konečně ho sevřel v náručí.
„Au,“ pípl Bill. Pokud já měl vysoký hlas, on by mohl zpívat první hlas v opeře…
„Neboj se, už je to dobrý… Jsem u tebe, nic se ti nestane…“
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
