Vsadíš se? 16.

Stojím dole v hale, tisknu k sobě bratrovo chvějící se tělo a pořád tomu ještě nemůžu uvěřit.
Vždyť to je Bill – můj Bill!
Co mi s ním udělali?
„Bille, lásko, no tak, neboj se… Jsem tu u tebe a nikomu tě už nedám, rozumíš? Už tě nikdy nepustím…“ šeptal jsem mu do slzami slepených havraních vlasů a snažil se potlačit pláč, který se mi chtě nechtě hnal do hrdla.
Bill stále ještě nebyl schopen kloudného slova.
Kromě: „Au.“ a „Tome!“ ze sebe nevydal ani hlásku, když ovšem nepočítám zadržované vzlyky, které zněly o to žalostněji, když se je snažil zakrývat.
Má to zapotřebí? ptal jsem se sám sebe…
Má to zapotřebí, aby mu všichni pořád ubližovali? Tak čistá a nevinná bytost… Už nikdy – nikdy mu neublížím a nikomu na světě nedovolím, aby zraňoval jeho nádhernou, křehkou duši.
Nebo dokonce fyzické ohrožování – nikdy nedopustím, aby se mu něco stalo. Bill je výjimečná osobnost a ta se musí chránit a hýčkat… Učinil můj život šťastným, jako nikdy předtím a teď mu to musím oplatit.
Kdo si dovolí na něj vztáhnout ruku – zabiju ho!
Nikdo se nebude dotýkat mého Billa – ať už v dobrém nebo špatném úmyslu…
Je to můj bratr a já ho nikomu nedám.
Tiskl jsem ho pevně na svoji hruď a jaksi si neuvědomoval, že to je právě to, co bych neměl.
„Au, au, Tome, au…“ kňučel mi do ucha a já teprve teď pochopil, že mu tu bolest působím vlastně sám, svým pevným stiskem…
Se slovy: „Promiň, nechtěl jsem…“ jsem sevření povolil.
Vzal jsem ho do náruče, jako se berou holky a přenesl ho do obýváku. Položil jsem ho na pohovku a starostlivě si ho prohlížel. Vypadal strašně.
Jeho ruce „zdobily“ táhlé zarudlé čáry a taktéž poškrábaný měl i obličej. Obzvlášť jeden šrám pod okem vypadal vážně děsivě…
Spodní ret roztržený a na krku jakousi rudou skvrnu. Celkově působil pohmožděně a jeho dech byl děsivě chrčivý, což bohužel opravdu nevěstilo nic dobrého…
„Billí?“
„Hmmm…?“ zakňučel nešťastně.
„Co se to stalo?“ ptal jsem se zoufale.
Stál jsem nad ním a pozoroval, jak je zubožený rozvalený na pohovce, kde jsme toho tolik zažili…
Tenkrát, když se mi zdálo, že přišel na to, že jsem se vsadil, a pak mě tu našel a já ho objímal…
Nebo potom, když už jsme si spolu něco začali, jak jsme tu leželi a slízávali ze sebe čokoládovou polevu…
A teď, teď tu leží pochroumaný, se slzami v očích a já mám blbý pocit, že to nebylo jenom tak…
Bill jen zavrtěl hlavou, že mi to neřekne, a chtěl se převalit na bok, ale jen bolestně zkřivil obličej a s obtížemi se vrátil do původní polohy.
„Počkej, přinesu ti něco k pití!“ vyhrkl jsem první, co mě napadlo, že bych pro něj mohl udělat.
Postavil jsem před něj hrnek s horkým čajem a odněkud splašil tlustou deku, kterou jsem přes něj přehodil; vypadal prochladle…
Už už se chtěl natáhnout pro čaj, ale opět mu v tom asi něco zabránilo…
„Počkej, já ti to podám…“ nabídl jsem se a v několika sekundách už jsem klečel u jeho pohovky a u úst mu přidržoval hrnek s vroucí tekutinou.
„Díky…“ zasípal a nahnul se pro další lok.
Levou rukou jsem mu přidržoval hlavu ve zpřímené poloze a tou druhou svíral hrnek. Měl jsem o něj takový strach…
Když dopil, zadíval se na mně opravdu zvláštním pohledem… Takhle se na mně ještě nikdy nedíval… Docela mě tím děsil.
„Tome?“ promluvil konečně
„Ano lásko?“ vydechl jsem okamžitě.
„Pojď sem ještě jednou ke mně, prosím… Jsem tu tak nesnesitelně sám, a… Je mi zima – prosím, lehni si sem ke mně!“ prosil naléhavě.
„To víš, že si k tobě lehnu…“ přikývl jsem, nadzvedl jeho deku a nasoukal se vedle něj… Vlastně jsem ho musel nadzvednout a částečně ho položit na sebe, abychom se tam vešli.
Objal mě jako plyšovou hračku a držel se mně jako klíště. Sevřel jsem jeho chvějící se tělo také, hladil do po zádech a po vlasech a do ucha mu šeptal konejšivá slova útěchy…

Po chvíli, co jsme takhle spolu leželi, já ho líbal do vlasů a on se ke mně důvěřivě tisknul, ve mně stoupla zvědavost a hlavně touha po pomstě.
„Bille?“ jemně jsem se od něj odtrhl.
Upřel na mně vyplašený pohled a čekal, co řeknu.
„Vím, že o tom nechceš mluvit, ale věř mi, že je to důležité – musím vědět, co ti to udělali!“
„Ne, ne, Tome, to – to nemůžu…“ mumlal zmateně.
„Nemůžeš? Nemůžeš svému bratrovi, dvojčeti, a ty víš, že i mnohem víc než to, kdo tě pro Krista pána takhle zřídil?“ vyprskl jsem a vymrštil se do sedu. Nevím proč, ale naprosto mě rozčiluje, když mi to odmítá říct a ještě to takhle blbě argumentuje… Jednou jsem jeho brácha a mám právo to vědět!
„Ne, to je… moc, moc…“ Bill zkřivil obličej.
„Moc co?“ vyhrkl jsem.
„Moc… ponižující,“ vypravil ze sebe, sklopil hlavu a zarytě zíral na v záhybech zvlněnou deku, jež přibližně kopírovala obrysy našich těl.
„Ponižující?!“ to už jsem se opravdu vytočil.
„Nekřič!“ požádal plačtivě.
„Dobrá… Co je na tom tak ponižujícího? Prostě si na tebe někde počkali, a pak tě… zmlátili… a ty ses zkrátka nedokázal bránit, no… Ale to přece není ponižující, s tvojí stavbou těla tě mohli zabít, nedokážu pochopit, jak si můžou dovolit vztáhnout ruku na něco tak křehkého, tak…“ rozhořčeně jsem kroutil hlavou a ani si neuvědomoval, že plácám hovadiny, lépe řečeno říkám přesně to, nad čím přemýšlím…
„Zas tak křehkej, abych nepřepral holku bych být nemusel…“ zamumlal Bill spíš sám pro sebe, ale já se toho chytil.
„Holku? Chceš mi říct, že tě takhle zřídila nějaká holka?“ počítám, že můj obličej už musel ladit s červenou dekou, jak jsem byl rudý vzteky.
„Ne, to ne… Měla s sebou asi tři kluky…“ Bill přivřel oči v očekávání dalšího mého záchvatu vzteku…
„Bože můj, a kdo? Znals‘ je?“

„N-ne… Jenom jí,“ odpověděl roztřeseně.
„No?“ vyhrkl jsem s očekáváním.
„Ale…Ty…“ koktal Bill a s ustrašeným pohledem pozoroval mou tvář.
„Sakra, řekni to!“ rozčílil jsem se.
„Yvonne,“ kníkl slabě.
„Cože??“ zvedl jsem se z pohovky.
„Povídej! Celý, jak to bylo,“ přikázal jsem a snažil se uklidnit, ovšem to za dané situace moc možné nebylo.
„Šel jsem ze školy a měl jsem blbou náladu, tak jsem šel pomalu, se sklopenou hlavou a nevšímal si nikoho okolo. No a najednou mě prostě někdo chytil a zatáhnul mě za roh. Nejdřív jsem ji nemohl poznat, ale když pak řekla něco jako – bráška ti nevyprávěl? tak jsem pochopil… A potom… Začala mě líbat na krku a otírala se o mně, ale já jí od sebe odstrčil a ona… ona…“ rozbrečel se.
„Co? Bille, no tak, neplač, co udělala?“ byl jsem zvědavý.
„Ona o tom ví,“ řekl a oči měl rozšířené strachem.
„Ví o nás… O nás dvou a o tom, co spolu děláme… Tome, ona ví úplně všechno! Když jsem jí řekl, že má pravdu, že tě nechci podvádět, tak… Po mně vyjela znova a přitom mě škrábla, sem pod oko… A když jsem se chtěl bránit, tak zavolala ty kluky… Dostal jsem pár ran do obličeje, kopali do mě, až mě srazili na zem. Jeden mě kopnul do žeber a já chvíli nemohl dýchat… A potom tam přišla zase ona, taky si do mně párkrát kopla a pak… Pak… Mluvila o nás dvou, o tom, jak… Jak jsi mě…“ Bill nasucho polkl.
„A prý, jestli věřím, že to neuděláš znova a pak, jestli vím, proč jsi to udělal a proč se se mnou vlastně vůbec zahazuješ…“ Billovi stékaly po tvářích slzy.
„Ležel jsem tam zřízený do krve a ona kolem mě chodila, občas si do mně kopla a vykládala o tom, jak jsem naivní, důvěřivý…“ polykal slzy.
„Bille!“ sehnul jsem se k němu a musel ho obejmout – bylo mi ho tak líto…
Ale on se ode mně mírně odsunul.
„Tome…?“ podíval se na mně vážně.
„Nevěřím tomu, opravdu ne, ale ona… říkala, že… ty jsi se vsadil, že mě…sbalíš?“
V tu chvíli, jako by se pro mně zastavil svět.
Topil jsem se v těch čokoládových očích, plných zklamání, výčitek, ale přesto i víry, že to tak třeba není, a nevěděl – naprosto vůbec nevěděl, co mu na to říct…

autor: Ketty
betaread: Michelle M.