Vsadíš se? 17.

Prásk. Zvuk tříštícího se porcelánu, křik, pláč, výčitky, prosby, všechno mi splývalo v jedno.
Nechtěl jsem to slyšet, už jsem zoufale nechtěl poslouchat ten naprostý průchod citů a pocitů, v němž se právě nacházel Bill.
Nemělo cenu lhát.
„Ehm, ano, vsadil jsem se… Je mi to líto…“
Nemělo cenu předstírat, že se nic neděje.
„Jak jsi mi to jen mohl udělat?!“
Nemělo cenu hrát si na nepřístupného.
„Omlouvám se ti, Bille, omlouvám!“
Nemělo cenu si nalhávat, že to ještě někdy bude jako dřív.
„Ven!“
„Ale Bille…“
„Řekl jsem ven, sakra, ven!“
Billův ublížený pláč se zarýval hluboko pod mou kůži, hlouběji… do mé mysli.
Hysterický křik, máchání slabými ručkami ke dveřím, prosby abych okamžitě opustil místnost a nikdy už mu nelezl na oči, mi přímo trhaly srdce.
„Nech si to vysvětlit, sakra, slyšíš mě?! Vysvětlím ti to!“
„Nechci nic slyšet, Tome! Od začátku je to jenom hra a důvod, proč se tady se mnou ještě vybavuješ, je jen ten, že se ti ještě nechce jít zase zpátky a přiznat si, že hra skončila!“
Bill byl zhroucený na pohovce v obýváku, přes obličej se mu táhlo několik šrámů, a on bezmocně ukazoval ke dveřím a své slzné kanálky zatěžoval oceány hořkoslaných slz.
Na dřevěné podlaze před gaučem se povalovalo na tisíc malých střípků porcelánu a několik do ruda zabarvených kapek, jak Bill v záchvatu vzteku praštil s hrníčkem se zbytkem čaje o zem.
Klekl jsem si na kolena mezi střepy a prosebně vzhlížel k jeho tváři s andělsky nevinným, leč zlomeným výrazem.
„I když jsem tě už podruhé zklamal, chci abys věděl, že mi na tobě hodně záleží, a že jsem si s tebou rozhodně nechtěl hrát. Na začátku… byl jsem hloupý, neskutečně hloupý a pak se to zvrtlo… Poznal jsem, co je ta správná cesta, jen jsem se bál a nedokázal se vzchopit a říct pravdu, říct to, co bych teď už klidně vykřičel do celého světa, a sice to, že tě miluju. Miluju tě z celého srdce,“ byl jsem zoufalý. Jak jinak vysvětlit své city, jak jinak ho přesvědčit o své lásce, jak jinak, než polibkem?
Naklonil jsem se k němu, bez rozmyslu jsem se přiblížil k jeho rtům, ale s vlídnou reakcí jsem se rozhodně nesetkal.
„Au..“ sykl jsem. Prsty s ostrými nehty mě od sebe rázně odstrčil, já zavrávoral ve vzduchu a na poslední chvíli se dlaněmi opřel o podlahu. Ostré střípky zajely do mé kůže a kapky krve z ranek vytryskly asi tak rychle, jako slzy do mých očí. Zvedl jsem pohled k Billovi.
„Pokud mě tak… miluješ…“ odfrkl si posměšně, „…tak mi splň jedno jediné a poslední přání, co po tobě budu chtít – zmiz mi z očí a už se nevracej!“
„Bille, prosím! Promluvíme si, vyřeší se to!“ žadonil jsem naléhavě.
„Vyřešit jsi to měl už tenkrát, když jsi mi sliboval, že tamto byla první a poslední chyba! To bych totiž nikdy neudělal tu pitomost a nevrátil se k tobě! Řešit s tebou už nikdy nic nebudu a teď vypadni, buď tak laskav!“
Se svěšenou hlavou jsem opustil obývací pokoj.
Věděl jsem, že jsem prohrál. Už nikdy nic nebude jako dřív… A za všechno si můžu já sám a nikdo jiný.
Byla to jedna z těch situací, kdy je vám tak špatně, že nemůžete ani pořádně brečet, a tak se jen zalykáte vlastním zoufalstvím.
Zabouchnuté dveře od pokoje, hlavu pod polštářem, utápěl jsem se v sebelítosti.
Proč? Proč se mi do cesty připletla ta zpropadená Yvonne, proč?
Nenávidím ji, ze srdce ji nenávidím…
Ovšem je pravda, že nebýt jí, nikdy bych se s Billem nedal dohromady…
I to by se dalo ignorovat, abych mohl dál pokračovat ve své bezmezné nenávisti k její osobě…
Lepší nikdy nepoznat ráj, než z něj pak být bez milosti vyhoštěn…
V hlavě se mi promítaly všechny ty krásné okamžiky, strávené s Billem.
Tolik věcí jsme si slíbili, tolik jsme toho plánovali, a už nikdy nic z toho nesplníme… Ne, všechno je ztraceno…
Kdykoliv jsem se už začal uklidňovat, opakovat si ta spásná slůvka naděje a povzbuzení, opět mě to rozbrečelo nanovo, jelikož v hlavě mi vtíravým hlasem zazněl ten nejhrůznější fakt, jaký jsem mohl slyšet.
„Už nikdy to nebude dobré… Všechno je ztraceno…“
Pokud už i mě něco natolik vezme, je to už hodně závažné… A tohle závažné bylo.
Pro mě to bylo jako konec života… Tohle byla prostě hranice a pokračování už zkrátka nebylo…
Zklamal jsem ho, a to už podruhé, a další šanci už si nezasloužím, to je mi jasné…
Se vztekem sám k sobě a k Yvonne, vytahoval jsem si zuřivě z rukou střípky křehké keramiky, které se stejně znovu a znovu tříštily na menší a menší částečky a nelítostně se zabodávaly do mého těla, do mého srdce. Tohle ovšem byly střípky beznaděje…
Byl jsem zoufalý a u konce svých sil.
Vysílen nepřiměřeným smutkem, začal jsem se propadat do omamné sféry snů…
Zezdola z obýváku jsem ještě slyšel Billovy ublížené, zlomené vzlyky a upřímně, horší ukolébavku jsem jaktěživ nezažil…

°°°°

Tak jen spi, bratříčku, sladce spi.
Zítra nastane náš čas, zítra budem‘ sví…

autor: Ketty
betaread: Michelle M.