Ze dnů se stala muka, z hodin bolest a sekundy se staly utrpením.
Nevěřil jsem tomu, že bych se někdy mohl cítit ještě hůř než v těch několika dnech, kdy se mnou Bill nekomunikoval a bál se mě, po té příhodě s…
Ach jo, nechci na to myslet. Nechci už na nic myslet!
Mám vztek sám na sebe a to takovej, že bych se nejradši zabil… Ano, právě to dělám… Sklouznul jsem na dno a za to se tak strašně nenávidím…
Poté, co jsem viděl Billa pálit papír, na kterém byla krátká básnička o čtyřech verších, jež jsem mu před časem v jedné slabomyslné chvilce složil a pak mu ji dal pod polštář, jsem se vážně sesypal. A doteď se stydím za to, že jsem se tehdy nedokázal ovládat.
Už asi pět dní ulítávám na malých, nevinně bílých pilulkách – antidepresiva. Nevěřil jsem, že bych toho byl schopen… Všechen stres na cestách, všechno okolo TH jsem zvládal, zařekl jsem se, že nikdy nebudu požívat žádné podobné svinstvo a ejhle, konečně doma a teď teprve se snížím k něčemu takovému… Ach, jaká ironie…
Mamka s Billem oběhala všechny doktory v Magdeburgu, kde jsou všehovšudy tři, a já byl rád, že jsem nemusel s nimi. Bill měl vážně nějak pošramocený hrudní koš, dělali mu spousty vyšetření a jen díky jeho srdceryvným nářkům si ho nenechávali v nemocnici.
Matka mu tedy ustlala v obýváku, aby se mohl alespoň dívat na televizi, kterou ve svém pokoji neměl, a ponechala ho svému osudu, jelikož z práce ji zkrátka už na delší dobu neuvolnili.
A já jako starostlivý bráška, byl jsem pověřen úkolem Billa zabavit, anebo ho alespoň přijít občas zkontrolovat, když jsme teď měli celé dny dům pro sebe.
Má trasa, pokud jsem se odhodlal vyjít ze svého pokoje, vypadala asi takto: došel jsem do obýváku, zkontrolovat andílka Billa, jenže milý andílek se na mě zle podíval a zamumlal pár mírumilovných slov („Zabiju tě, jestli se ke mně jen přiblížíš!“), poté jsem se záchvatem lítosti vycouval z obývacího pokoje, pokračoval do kuchyně, kde jsem si do dlaně vysypal pár vytoužených tabletek a zbytek dne strávil na studených dlaždičkách v koupelně; i když jsem je nepoužíval dlouho, mé tělo si tak navyklo, že vyžadovalo další dávku téměř okamžitě po tom, co jsem si jich několik nasypal do krku.
Děsil jsem se toho, co jsem dělal během těchto amoků, protože pilulek bylo každým dnem méně a méně a já si nikdy nemohl vzpomenout, jestli jsem si jich předchozího dne vážně bral tolik.
Billova netečnost mě doháněla k šílenství. Větší psychické vypětí jsem jaktěživ necítil, ani v tu dobu, kdy se Bill bál se ke mě na krok přiblížit…
Ve škole jsem nebyl s to dávat pozor a doma mě stálo spoustu síly, aby mamka uvěřila, že jsme se s Billem „jen“ pohádali…
Ona tak přijít na náš vztah, ještě toho trochu…
Zkrátka abych to shrnul – byl jsem opravdu, opravdu na dně.
Nevěřil jsem tomu, že bych se někdy mohl cítit ještě hůř než v těch několika dnech, kdy se mnou Bill nekomunikoval a bál se mě, po té příhodě s…
Ach jo, nechci na to myslet. Nechci už na nic myslet!
Mám vztek sám na sebe a to takovej, že bych se nejradši zabil… Ano, právě to dělám… Sklouznul jsem na dno a za to se tak strašně nenávidím…
Poté, co jsem viděl Billa pálit papír, na kterém byla krátká básnička o čtyřech verších, jež jsem mu před časem v jedné slabomyslné chvilce složil a pak mu ji dal pod polštář, jsem se vážně sesypal. A doteď se stydím za to, že jsem se tehdy nedokázal ovládat.
Už asi pět dní ulítávám na malých, nevinně bílých pilulkách – antidepresiva. Nevěřil jsem, že bych toho byl schopen… Všechen stres na cestách, všechno okolo TH jsem zvládal, zařekl jsem se, že nikdy nebudu požívat žádné podobné svinstvo a ejhle, konečně doma a teď teprve se snížím k něčemu takovému… Ach, jaká ironie…
Mamka s Billem oběhala všechny doktory v Magdeburgu, kde jsou všehovšudy tři, a já byl rád, že jsem nemusel s nimi. Bill měl vážně nějak pošramocený hrudní koš, dělali mu spousty vyšetření a jen díky jeho srdceryvným nářkům si ho nenechávali v nemocnici.
Matka mu tedy ustlala v obýváku, aby se mohl alespoň dívat na televizi, kterou ve svém pokoji neměl, a ponechala ho svému osudu, jelikož z práce ji zkrátka už na delší dobu neuvolnili.
A já jako starostlivý bráška, byl jsem pověřen úkolem Billa zabavit, anebo ho alespoň přijít občas zkontrolovat, když jsme teď měli celé dny dům pro sebe.
Má trasa, pokud jsem se odhodlal vyjít ze svého pokoje, vypadala asi takto: došel jsem do obýváku, zkontrolovat andílka Billa, jenže milý andílek se na mě zle podíval a zamumlal pár mírumilovných slov („Zabiju tě, jestli se ke mně jen přiblížíš!“), poté jsem se záchvatem lítosti vycouval z obývacího pokoje, pokračoval do kuchyně, kde jsem si do dlaně vysypal pár vytoužených tabletek a zbytek dne strávil na studených dlaždičkách v koupelně; i když jsem je nepoužíval dlouho, mé tělo si tak navyklo, že vyžadovalo další dávku téměř okamžitě po tom, co jsem si jich několik nasypal do krku.
Děsil jsem se toho, co jsem dělal během těchto amoků, protože pilulek bylo každým dnem méně a méně a já si nikdy nemohl vzpomenout, jestli jsem si jich předchozího dne vážně bral tolik.
Billova netečnost mě doháněla k šílenství. Větší psychické vypětí jsem jaktěživ necítil, ani v tu dobu, kdy se Bill bál se ke mě na krok přiblížit…
Ve škole jsem nebyl s to dávat pozor a doma mě stálo spoustu síly, aby mamka uvěřila, že jsme se s Billem „jen“ pohádali…
Ona tak přijít na náš vztah, ještě toho trochu…
Zkrátka abych to shrnul – byl jsem opravdu, opravdu na dně.
Jednoho prosluněného dne, kdy jsem byl v pokušení všechny dotěrné paprsky slunce rozmetat na milion kousků, a chtěl bych dodat, že to bylo přibližně měsíc mého neskonalého trápení, mě cestou ze školy čekalo věru nemilé překvapení.
I když… při mých úmyslech dalo by se s trochou dobré vůle pokládat dokonce i za příjemné…
Ruce v kapsách, procházel jsem zapadlou uličkou na okraji Magdeburgu, zahloubán do zhoubných myšlenek, jak bych nejraději vyvraždil celý svět a zpytování svého černého svědomí, zjevil se přede mnou ten pravý důvod. Důvod pro to všechno, co se teď se mnou dělo. Důvod pro naše utrpení, důvod proč Bill a já nejsme teď už dohromady my.
Kdyby mohl pohled zabíjet, byl bych tu blonďatou osobu ani neviděl, jelikož by byla mrtvá ještě před tím, než bych na ni pohlédl.
Nemám tušení, jestli tam na mě čekala nebo mám zkrátka takové štěstí, ale jakmile si mě všimla, odlepila se od rohu zchátralé budovy, o který se opírala a pročítala módní časopis a vykročila mým směrem.
„Nazdárek. To je náhodička, co? A zrovna když jsi prohrál, soudě podle tvého výrazu, nemám pravdu?“ zamrkala na mě svýma modrýma očima a v mé hlavě se rozhostily vražedné myšlenky. Musel jsem jí nějak ublížit!
Když si uvědomím, že Bill teď nemůže pořádně dýchat jen kvůli téhle…
Ani se nedá vyjádřit, jak já jí nenávidím!
Když si všimla jak rudnu vzteky, začala rychle odstupovat; jízlivý úsměv však z její tváře nemizel.
To však neměla dělat, jelikož vlna agrese, jež mi najednou kolovala v žilách, se zvedla o nejméně dalších sto procent…
Třemi skoky jsem ji doběhl a během té chvilky jsem ztratil veškeré zábrany. Umlátil bych jí namístě deštníkem, ať už je holka nebo ne!
„Normálně…“ supěl jsem a vzteky jsem nemohl popadnout dech.
„Normálně holky nemlátím…“
„Ale?“ zeptala se a provokativně podsunula pánev blíž ke mně. Už necouvala, jen se na mně tak hloupě a k trestnému činu podněcujícně culila.
Přímo jsem zuřil; jak si dovoluje být po tom všem ještě tak drzá? A tak v klidu??
„Ale když jde o Billa, tak…“ už už jsem se napřahoval, nešlo to vydržet, chtěl jsem jí zabít za to, že mi zničila život.
„Kaulitzi!“ křikl někdo po mé levé straně.
„Co si myslíš, že děláš?“ v poslední chvíli se zpoza rohu vynořil Alex se svojí povedenou partičkou úchyláků za patami. Přiskočili ke mně, ruce mi zkřížili za zády a s obtížemi mě odvlekli od Yvonne, která tam stále tak klidně stála. Ten její klid mě naprosto iritoval, měl jsem sto chutí jí ten její namalovanej ksicht rozbít, ať už je to holka nebo ne!
Mrskal jsem sebou, kopal, ale bylo jich víc, a tak jsem prakticky neměl žádnou šanci. Nicméně nevzdával jsem to a bušil do nich ostošest. Chtěl jsem jí zabít a oni mi nedovolí aspoň jednu ránu?
„Zabiju jí, Alexi, zabiju!“ řval jsem hystericky, nedbajíc na to, že Alex se právě sklání ke své sestře a zřejmě se jí ptá, zda je vše v pořádku. Jen mávla rukou, že je v pohodě a dál s potěšením sledovala můj záchvat vzteku a nepříčetné výhružky, kterými jsem ji začal zahrnovat.
„Zatraceně uklidni se nebo ti mám jednu vrazit, aby ses vzpamatoval?“ křikl po mě Alex.
Nevím, co se to se mnou dělo, ale já byl jako v amoku, potřeboval jsem jí nějak ublížit, musel jsem jí nějak zranit, ale jak? Nic jsem o ní nevěděl a ona stejně nebyla taková, aby si brala věci osobně…
Po posledních marných pokusech vykroutit se těm gorilám za mnou jsem to vzdal, byl jsem naprosto vysílený.
Ovšem to mi nezabránilo v mém posledním plánu – nadechl jsem se a plivnul milé Yvonne přímo do obličeje. Ach ano, Alexi, děkuji ti, že jsme to spolu jako malí kluci trénovali, ty jsi přeci vždycky říkával: „Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit…“
Měl jsi úplnou pravdu.
Najednou všichni ztichli, ti za mnou mě pustili a s napjatým očekáváním, co se bude odehrávat dál, sledovali sourozence Yvonne a Alexe.
Zatímco Yvonne bledla znechucením a zaskočením, Alex rudnul vzteky.
Jako by se na pár setin sekundy zastavil čas a scenérie spoře osvětlené ulice na okamžik ustala v jednom momentu. Vzápětí se však opět rozběhla, a o to to bylo horší, jelikož to nikdo z přihlížejících nečekal.
„Kaulitz?!“ zařval Alex nepříčetně a já se nezmohl ani na to tupé: „Eh…“. co jsem původně plánoval, jelikož Alex byl rychlejší, přiskočil ke mě a s velmi upřímným přáním smrti se do mě pustil.
Zprvu jsem se ani moc nebránil, byl jsem jaksi v transu, a to aniž bych věděl proč. Strnulá atmosféra ale nepřetrvávala jen ve mě, ale i v ostatních, kteří jen vyděšeně přihlíželi, jak se ze mě můj – nutno podotknout, že bývalý – kamarád Alex pokouší vymlátit duši.
Když se konečně a abych řekl pravdu, myslím, že moudře, rozhodli pro rychlý únik, už jsem nebyl v takovém stavu, abych byl schopný něco takového postřehnout.
O existenci Yvonne jsem v tu chvíli neměl nejmenší ponětí, a všechen svůj nashromážděný vztek jsem si vybíjel na Alexovi, který byl bohužel přibližně tak nepříčetný jako já, a tak náš zápas neměl absolutně žádné slitování.
Šlo o naše sourozence, a to byl podnět, za který bychom byli schopni zabít.
I když… při mých úmyslech dalo by se s trochou dobré vůle pokládat dokonce i za příjemné…
Ruce v kapsách, procházel jsem zapadlou uličkou na okraji Magdeburgu, zahloubán do zhoubných myšlenek, jak bych nejraději vyvraždil celý svět a zpytování svého černého svědomí, zjevil se přede mnou ten pravý důvod. Důvod pro to všechno, co se teď se mnou dělo. Důvod pro naše utrpení, důvod proč Bill a já nejsme teď už dohromady my.
Kdyby mohl pohled zabíjet, byl bych tu blonďatou osobu ani neviděl, jelikož by byla mrtvá ještě před tím, než bych na ni pohlédl.
Nemám tušení, jestli tam na mě čekala nebo mám zkrátka takové štěstí, ale jakmile si mě všimla, odlepila se od rohu zchátralé budovy, o který se opírala a pročítala módní časopis a vykročila mým směrem.
„Nazdárek. To je náhodička, co? A zrovna když jsi prohrál, soudě podle tvého výrazu, nemám pravdu?“ zamrkala na mě svýma modrýma očima a v mé hlavě se rozhostily vražedné myšlenky. Musel jsem jí nějak ublížit!
Když si uvědomím, že Bill teď nemůže pořádně dýchat jen kvůli téhle…
Ani se nedá vyjádřit, jak já jí nenávidím!
Když si všimla jak rudnu vzteky, začala rychle odstupovat; jízlivý úsměv však z její tváře nemizel.
To však neměla dělat, jelikož vlna agrese, jež mi najednou kolovala v žilách, se zvedla o nejméně dalších sto procent…
Třemi skoky jsem ji doběhl a během té chvilky jsem ztratil veškeré zábrany. Umlátil bych jí namístě deštníkem, ať už je holka nebo ne!
„Normálně…“ supěl jsem a vzteky jsem nemohl popadnout dech.
„Normálně holky nemlátím…“
„Ale?“ zeptala se a provokativně podsunula pánev blíž ke mně. Už necouvala, jen se na mně tak hloupě a k trestnému činu podněcujícně culila.
Přímo jsem zuřil; jak si dovoluje být po tom všem ještě tak drzá? A tak v klidu??
„Ale když jde o Billa, tak…“ už už jsem se napřahoval, nešlo to vydržet, chtěl jsem jí zabít za to, že mi zničila život.
„Kaulitzi!“ křikl někdo po mé levé straně.
„Co si myslíš, že děláš?“ v poslední chvíli se zpoza rohu vynořil Alex se svojí povedenou partičkou úchyláků za patami. Přiskočili ke mně, ruce mi zkřížili za zády a s obtížemi mě odvlekli od Yvonne, která tam stále tak klidně stála. Ten její klid mě naprosto iritoval, měl jsem sto chutí jí ten její namalovanej ksicht rozbít, ať už je to holka nebo ne!
Mrskal jsem sebou, kopal, ale bylo jich víc, a tak jsem prakticky neměl žádnou šanci. Nicméně nevzdával jsem to a bušil do nich ostošest. Chtěl jsem jí zabít a oni mi nedovolí aspoň jednu ránu?
„Zabiju jí, Alexi, zabiju!“ řval jsem hystericky, nedbajíc na to, že Alex se právě sklání ke své sestře a zřejmě se jí ptá, zda je vše v pořádku. Jen mávla rukou, že je v pohodě a dál s potěšením sledovala můj záchvat vzteku a nepříčetné výhružky, kterými jsem ji začal zahrnovat.
„Zatraceně uklidni se nebo ti mám jednu vrazit, aby ses vzpamatoval?“ křikl po mě Alex.
Nevím, co se to se mnou dělo, ale já byl jako v amoku, potřeboval jsem jí nějak ublížit, musel jsem jí nějak zranit, ale jak? Nic jsem o ní nevěděl a ona stejně nebyla taková, aby si brala věci osobně…
Po posledních marných pokusech vykroutit se těm gorilám za mnou jsem to vzdal, byl jsem naprosto vysílený.
Ovšem to mi nezabránilo v mém posledním plánu – nadechl jsem se a plivnul milé Yvonne přímo do obličeje. Ach ano, Alexi, děkuji ti, že jsme to spolu jako malí kluci trénovali, ty jsi přeci vždycky říkával: „Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit…“
Měl jsi úplnou pravdu.
Najednou všichni ztichli, ti za mnou mě pustili a s napjatým očekáváním, co se bude odehrávat dál, sledovali sourozence Yvonne a Alexe.
Zatímco Yvonne bledla znechucením a zaskočením, Alex rudnul vzteky.
Jako by se na pár setin sekundy zastavil čas a scenérie spoře osvětlené ulice na okamžik ustala v jednom momentu. Vzápětí se však opět rozběhla, a o to to bylo horší, jelikož to nikdo z přihlížejících nečekal.
„Kaulitz?!“ zařval Alex nepříčetně a já se nezmohl ani na to tupé: „Eh…“. co jsem původně plánoval, jelikož Alex byl rychlejší, přiskočil ke mě a s velmi upřímným přáním smrti se do mě pustil.
Zprvu jsem se ani moc nebránil, byl jsem jaksi v transu, a to aniž bych věděl proč. Strnulá atmosféra ale nepřetrvávala jen ve mě, ale i v ostatních, kteří jen vyděšeně přihlíželi, jak se ze mě můj – nutno podotknout, že bývalý – kamarád Alex pokouší vymlátit duši.
Když se konečně a abych řekl pravdu, myslím, že moudře, rozhodli pro rychlý únik, už jsem nebyl v takovém stavu, abych byl schopný něco takového postřehnout.
O existenci Yvonne jsem v tu chvíli neměl nejmenší ponětí, a všechen svůj nashromážděný vztek jsem si vybíjel na Alexovi, který byl bohužel přibližně tak nepříčetný jako já, a tak náš zápas neměl absolutně žádné slitování.
Šlo o naše sourozence, a to byl podnět, za který bychom byli schopni zabít.
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
