Po pár minutách intenzivního zápasu jsem byl rád, že mi v puse zůstalo držet několik zubů, ovšem zas tak jistý bych si nebyl vzhledem k tomu, že v krvi, kterou jsem vykašlával, bych je stejně nebyl schopen zahlédnout. Vsadil bych se – ano, dokonce bych se i vsadil s Yvonne, což jsem si před několika dny výslovně zakázal – že mám polámaná nejméně dvě žebra, nemluvě o spodní části mého těla, jelikož ne zrovna lehký Alex mi dobrou polovinu našeho střetu seděl na kolenou a bohužel pro mě nezůstával u toho, že by „jen tak seděl“.
Zůstal jsem ležet na zemi, jednou rukou si hladil hrudník a břicho, kam jsem schytal nejeden kopanec, druhou se podpíral na loktu a do prachu pod sebou vykašlával krev, ale jinak mi bylo v celku fajn. Konečně jsem měl příležitost vybít si všechen svůj vztek na někom, kdo si to alespoň trochu zaslouží (být v příbuzenském vztahu s tou největší mrchou pod sluncem je už samo o sobě dost hrozný čin…) a navíc – stačilo se podívat na šokovanou Yvonne, která zjevně zvažovala, jestli se má odvážit přijít k nám blíž nebo ne… a bylo mi líp.. Rozhodně bych tedy neměnil za situaci před chvílí, kdy byla Yvonne netknuta, i za tu cenu, že v tu chvíli jsem měl možná ještě všechny kosti v těle na těch správných pozicích, což by bylo v současnosti velice sporné tvrzení…
„Nějakej naštvanej, ne? Klid, dýchej…“ i přes ubohost situace vyloudil jsem ze sebe zákeřný úsměv a aniž bych to měl v úmyslu, prskl jsem Alexovi do obličeje pár drobných kapiček krve.
Ne, on nebyl vítěz, on ne, jen proto, že fyzicky mě porazil. To, čím jsem ho měl v plánu přemoct já, byla ta psychická stránka věci.
„Že ti stojí za to se takhle namáhat kvůli takový…“ nedořekl jsem – zase tak dobře, abych si nechal téměř dobrovolně vyrazit z čelistí zbytek zubů, jsem na tom nebyl.
„Že tobě stojí za to se ponižovat, když jde jen o takovou…“ provokativně nedopověděl. Zatraceně. Asi zase takovou psychickou převahu nad ním mít nebudu…
„Když jde o Billa, ponížím se i kvůli takový šlapce!“ štěkl jsem, čímž jsem nejenom přišel o veškerou tu svojí slavnou vnitřní přesilu, ale v podstatě si i rezervoval místo v ústavu pro nemohoucí.
„Odvolej to nebo uvidíš, co to znamená kastrace, ty lacinej striptére!“ s těmito slovy se na mě podruhé vrhnul a bylo to poprvé, kdy mi to ani nevadilo, protože jakmile jsme se opět spletli do zápasícího klubíčka, měl jsem v čem tlumit svůj výprsk smíchu, jelikož mi tahle nadávka přišla v jeho rozzuřeném podání opravdu komická.
„A netlem se nebo ti ukážu, jak skončí každej, kdo se dotkne MÉ Yvonne!“ řval nepříčetně a vzhledem k tomu, že měl hlavu u mého ucha, med to zrovna nebyl…
„Mám k tomu sakra důvod! Zřídila mi bratra! A ty se mě tady můžeš pokoušet zabít kvůli tvojí sestře?“ prsknul jsem se zbytečky krve.
„Tohle je něco jiného…“ Alex znehybněl. Odtrhl se ode mě a já mohl vidět, jak se mu obličej mění do barvy vlčích máků…
Nechápal jsem, co se stalo, ale přepadla mě zvědavost.
„Jo tak jiného? Je ti jasné, že já bych kvůli Billovi zabil?“ štěknul jsem a s obtížemi jsem se sbíral ze země.
„Já kvůli ní taky,“ odsekl Alex nedůtklivě a zadíval se do země.
Prsty si přejel po rtech, vrhnul po Yvonne zkoumavý pohled a mě to teprve teď došlo. No jistě!
„Tyy – vy jste – vy spolu..?“ vytřeštil jsem oči.
„A co jako? Ty se svým bratrem spíš taky!“ odsekla Yvonne, která se v tu chvíli vyřítila z tmavého rohu ulice a starostlivě se hnala k Alexovi, jenž na ni překvapeně pohlédl, jestli mi to opravdu řekla.
Nemohl jsem tomu uvěřit – Yvonne a Alex?
„Ale, ale.. Jak to?“ vykoktal jsem.
„Jednoduše… Proč si myslíš, že jsme s tebou uzavřeli tu sázku?“ otázala se se sarkasmem a mě se začínal zmocňovat vztek.
Pokolikáté to za tu dobu bylo, už jsem ani nepočítal…
„Ty jsi se mnou uzavřela tuhletu pitomou sázku jen proto, abyste nebyli jediný, kdo udržuje incestní vztah?!“ zařval jsem na ni hystericky.
„Ne tak docela… Tvůj bratříček nás už začínal štvát… Viděl nás…“ Yvonne se zlověstně zablýsklo v očích.
„Neviděl! Vůbec o vás dvou neví!“ hádal jsem se už z principu.
„To je právě ten háček. On si to zřejmě nepamatuje… Takže jsme…udělali chybu,“ uznal Alex a s naprostým nezájmem naklonil hlavu na stranu.
„Ale když už jsme byli u toho…“ Yvonne se jízlivě usmála. „…Proč si nepohrát?“
„Ty grázle…“ zasyčel jsem na Alexe, jemuž Yvonne právě ohmatávala zranění, která během zápasu se mnou utržil.
„Víš, že je to pěkná šlapka? Chodila s Richardem, chtěla po mě, abych se s ní vyspal a vyjela po Billovi!“ při posledních slovech jsem se začal klepat. Aby taky ne, mé rozhořčení neznalo meze.
„Vy jste tomu, že chodím s Richardem věřili?“ upřímně se zasmála.
„Byla to hra. A to s váma dvěma… Dobře promyšlený plán,“ pochválila se a bylo vidět, že má ze sebe upřímnou radost.
To už jsem skoro nemohl dýchat, a tudíž mi došlo, že můj třas asi nebude způsobený jen rozhořčením…
Jistě, abstinenční příznaky…
„Co je, Tome?“ dotkla se mého ramene Yvonne, ale já ji jen hrubě odstrčil.
„Nech ho, Yv, on se z toho nějak vyhrabe sám…“ mávl rukou Alex a odvrátili ode mně pohled.
Nemotorně jsem se zvednul ze země a opřel se o pouliční lampu – motala se mi hlava. Ty dva jsem potřeboval vypustit z hlavy, protože jinak bych musel někoho zabít… Potácivým krokem jsem se vydal pryč a vůbec jsem neřešil, či je to správné nebo ne… Zničili mi život, jen kvůli nějakému… omylu…
Zůstal jsem ležet na zemi, jednou rukou si hladil hrudník a břicho, kam jsem schytal nejeden kopanec, druhou se podpíral na loktu a do prachu pod sebou vykašlával krev, ale jinak mi bylo v celku fajn. Konečně jsem měl příležitost vybít si všechen svůj vztek na někom, kdo si to alespoň trochu zaslouží (být v příbuzenském vztahu s tou největší mrchou pod sluncem je už samo o sobě dost hrozný čin…) a navíc – stačilo se podívat na šokovanou Yvonne, která zjevně zvažovala, jestli se má odvážit přijít k nám blíž nebo ne… a bylo mi líp.. Rozhodně bych tedy neměnil za situaci před chvílí, kdy byla Yvonne netknuta, i za tu cenu, že v tu chvíli jsem měl možná ještě všechny kosti v těle na těch správných pozicích, což by bylo v současnosti velice sporné tvrzení…
„Nějakej naštvanej, ne? Klid, dýchej…“ i přes ubohost situace vyloudil jsem ze sebe zákeřný úsměv a aniž bych to měl v úmyslu, prskl jsem Alexovi do obličeje pár drobných kapiček krve.
Ne, on nebyl vítěz, on ne, jen proto, že fyzicky mě porazil. To, čím jsem ho měl v plánu přemoct já, byla ta psychická stránka věci.
„Že ti stojí za to se takhle namáhat kvůli takový…“ nedořekl jsem – zase tak dobře, abych si nechal téměř dobrovolně vyrazit z čelistí zbytek zubů, jsem na tom nebyl.
„Že tobě stojí za to se ponižovat, když jde jen o takovou…“ provokativně nedopověděl. Zatraceně. Asi zase takovou psychickou převahu nad ním mít nebudu…
„Když jde o Billa, ponížím se i kvůli takový šlapce!“ štěkl jsem, čímž jsem nejenom přišel o veškerou tu svojí slavnou vnitřní přesilu, ale v podstatě si i rezervoval místo v ústavu pro nemohoucí.
„Odvolej to nebo uvidíš, co to znamená kastrace, ty lacinej striptére!“ s těmito slovy se na mě podruhé vrhnul a bylo to poprvé, kdy mi to ani nevadilo, protože jakmile jsme se opět spletli do zápasícího klubíčka, měl jsem v čem tlumit svůj výprsk smíchu, jelikož mi tahle nadávka přišla v jeho rozzuřeném podání opravdu komická.
„A netlem se nebo ti ukážu, jak skončí každej, kdo se dotkne MÉ Yvonne!“ řval nepříčetně a vzhledem k tomu, že měl hlavu u mého ucha, med to zrovna nebyl…
„Mám k tomu sakra důvod! Zřídila mi bratra! A ty se mě tady můžeš pokoušet zabít kvůli tvojí sestře?“ prsknul jsem se zbytečky krve.
„Tohle je něco jiného…“ Alex znehybněl. Odtrhl se ode mě a já mohl vidět, jak se mu obličej mění do barvy vlčích máků…
Nechápal jsem, co se stalo, ale přepadla mě zvědavost.
„Jo tak jiného? Je ti jasné, že já bych kvůli Billovi zabil?“ štěknul jsem a s obtížemi jsem se sbíral ze země.
„Já kvůli ní taky,“ odsekl Alex nedůtklivě a zadíval se do země.
Prsty si přejel po rtech, vrhnul po Yvonne zkoumavý pohled a mě to teprve teď došlo. No jistě!
„Tyy – vy jste – vy spolu..?“ vytřeštil jsem oči.
„A co jako? Ty se svým bratrem spíš taky!“ odsekla Yvonne, která se v tu chvíli vyřítila z tmavého rohu ulice a starostlivě se hnala k Alexovi, jenž na ni překvapeně pohlédl, jestli mi to opravdu řekla.
Nemohl jsem tomu uvěřit – Yvonne a Alex?
„Ale, ale.. Jak to?“ vykoktal jsem.
„Jednoduše… Proč si myslíš, že jsme s tebou uzavřeli tu sázku?“ otázala se se sarkasmem a mě se začínal zmocňovat vztek.
Pokolikáté to za tu dobu bylo, už jsem ani nepočítal…
„Ty jsi se mnou uzavřela tuhletu pitomou sázku jen proto, abyste nebyli jediný, kdo udržuje incestní vztah?!“ zařval jsem na ni hystericky.
„Ne tak docela… Tvůj bratříček nás už začínal štvát… Viděl nás…“ Yvonne se zlověstně zablýsklo v očích.
„Neviděl! Vůbec o vás dvou neví!“ hádal jsem se už z principu.
„To je právě ten háček. On si to zřejmě nepamatuje… Takže jsme…udělali chybu,“ uznal Alex a s naprostým nezájmem naklonil hlavu na stranu.
„Ale když už jsme byli u toho…“ Yvonne se jízlivě usmála. „…Proč si nepohrát?“
„Ty grázle…“ zasyčel jsem na Alexe, jemuž Yvonne právě ohmatávala zranění, která během zápasu se mnou utržil.
„Víš, že je to pěkná šlapka? Chodila s Richardem, chtěla po mě, abych se s ní vyspal a vyjela po Billovi!“ při posledních slovech jsem se začal klepat. Aby taky ne, mé rozhořčení neznalo meze.
„Vy jste tomu, že chodím s Richardem věřili?“ upřímně se zasmála.
„Byla to hra. A to s váma dvěma… Dobře promyšlený plán,“ pochválila se a bylo vidět, že má ze sebe upřímnou radost.
To už jsem skoro nemohl dýchat, a tudíž mi došlo, že můj třas asi nebude způsobený jen rozhořčením…
Jistě, abstinenční příznaky…
„Co je, Tome?“ dotkla se mého ramene Yvonne, ale já ji jen hrubě odstrčil.
„Nech ho, Yv, on se z toho nějak vyhrabe sám…“ mávl rukou Alex a odvrátili ode mně pohled.
Nemotorně jsem se zvednul ze země a opřel se o pouliční lampu – motala se mi hlava. Ty dva jsem potřeboval vypustit z hlavy, protože jinak bych musel někoho zabít… Potácivým krokem jsem se vydal pryč a vůbec jsem neřešil, či je to správné nebo ne… Zničili mi život, jen kvůli nějakému… omylu…
Běžel jsem domů, hystericky jsem vydýchával a moje tělo přímo křičelo o další dávku uklidňujících prášků.
Dal bych cokoliv – cokoliv za jedinou tabletu… V duchu jsem se modlil, abych se nezhroutil ještě předtím, než dorazím domů, a mohl jsem děkovat bohu, že moje prosby byly vyslyšeny.
Třesoucí se rukou jsem vytáhl z kapsy klíče a za hlasitého sípotu jsem se snažil strefit do zámku.
„Prosím, prosím… Bille, lásko, prosím…“ kňučel jsem zoufale a skoro jsem se před těmi dveřmi rozbrečel. Otřel jsem orosené čelo a…
Konečně! Rozrazil jsem dveře, a aniž bych se rozhlížel vlevo, vpravo, bez rozmyslu jsem vletěl do kuchyně.
Při prvním pohledu jsem si myslel, že už v záchvatu mám halucinace, ale při druhém jsem se málem složil.
Vykřikl jsem, jak překvapením, tak bolestí, a musel se opřít o roh stolu a vzápětí dosednout na dřevěnou řidli, jelikož nohy mě přestávaly poslouchat a já měl vážné podezření, že bych se během několika sekund skácel k zemi.
U poličky s lékárničkou se tyčila vysoká, vyzáblá postava s vlasy barvy noci a v ruce křečovitě svírala mě důvěrně známou krabičku antistresových tabletek.
„Tome?!“ otočil se vyděšeně, krabička mu vypadla z třesoucí se ruky a malé kulaté prášky se rozkutálely po plovoucí podlaze.
„Bille?“ začínal jsem se uklidňovat. Stačilo zhluboka dýchat, mít před sebou zlatíčko Billa a poslouchat jeho medový hlas, který protentokrát nenesl žádné stopy nenávisti, nýbrž jen vylekání, provinilosti a prosby o pomoc.
„Ty… Ty taky?“ zeptal jsem se s pozvednutým obočím.
„Jak.. Jak to myslíš – taky? Ty jsi snad..?“ zíral na mně vykulenýma očima plnými rozpuštěné čokolády a strachu.
„Jo, já taky…“ svěsil jsem hlavu.
Styděl jsem se za to. I když vím, že on to udělal taky, stejně se za to stydím. Alespoň někdo z nás měl být ten silnější, jeden z nás to měl vydržet…
Zvedl jsem se ze židle a doklekl na studenou podlahu, abych sesbíral ty zpropadené malé pilulky, jež se rozkutálely po celé kuchyni.
Přitom jsem se srazil s Billem, který právě udělal to samé.
Seděli jsme na podlaze jako dvě trosky a dívali jsme se jeden druhému do láskou zklamaných očí.
„To jsme dopadli, co?“ odfrkl jsem trpce a na tváři se mi rozhostilo něco, co možná vzdáleně mohlo připomínat úsměv.
„Hmm, jo…“ přikývnul a jeho rty se opravdu začaly vlnit do upřímné křivky.
Nutilo mě to smát se také.
Seděli jsme na zemi, kolem nás rozházená antidepresiva a my, dva nejznámější bratři v celém Německu, jsme seděli proti sobě a smáli se. Jako šílenci, ale pomáhalo to…
Nevím, jak se nám to podařilo, ale během několika sekund jsme se oba překlopili na záda a v záchvatech smíchu drtili tomu druhému ruku.
„Tome?“ vydechl Bill, když jsme s dosmáli.
„Ano, bráško?“ zeptal jsem se něžně; nevěděl jsem, jak na tom jsem.
„To… To kvůli mě?“ rozhodil rukou kolem nás, a já pochopil, že má na mysli ta antidepresiva.
„Jo… Promiň…“ zašeptal jsem.
„Tome?“ ozval se znovu a mě znovu svitne malá, nezřetelná naděje.
„Když já nevím, jestli ti dokážu říct ne…“ postěžoval si smutně a můj tázavý pohled ignoroval.
„Když já už ti nevěřím… Nechci s tebou už nikdy mít nic společného…“ mluvil dál a přesvědčeně zíral ke stropu.
Převalil jsem se na bok a vzápětí se vyhoupl na jeho hruď.
„Jsi beze mě zoufalý…“ zašeptal jsem a vpil se od jeho rtů.
„Mmm, Tome, nech toho…!“ vzpouzel se a zmítal sebou, avšak já ho pustit nehodlal. Poslední šance, moje poslední a jediná šance. Teď nebo nikdy.
Dal bych cokoliv – cokoliv za jedinou tabletu… V duchu jsem se modlil, abych se nezhroutil ještě předtím, než dorazím domů, a mohl jsem děkovat bohu, že moje prosby byly vyslyšeny.
Třesoucí se rukou jsem vytáhl z kapsy klíče a za hlasitého sípotu jsem se snažil strefit do zámku.
„Prosím, prosím… Bille, lásko, prosím…“ kňučel jsem zoufale a skoro jsem se před těmi dveřmi rozbrečel. Otřel jsem orosené čelo a…
Konečně! Rozrazil jsem dveře, a aniž bych se rozhlížel vlevo, vpravo, bez rozmyslu jsem vletěl do kuchyně.
Při prvním pohledu jsem si myslel, že už v záchvatu mám halucinace, ale při druhém jsem se málem složil.
Vykřikl jsem, jak překvapením, tak bolestí, a musel se opřít o roh stolu a vzápětí dosednout na dřevěnou řidli, jelikož nohy mě přestávaly poslouchat a já měl vážné podezření, že bych se během několika sekund skácel k zemi.
U poličky s lékárničkou se tyčila vysoká, vyzáblá postava s vlasy barvy noci a v ruce křečovitě svírala mě důvěrně známou krabičku antistresových tabletek.
„Tome?!“ otočil se vyděšeně, krabička mu vypadla z třesoucí se ruky a malé kulaté prášky se rozkutálely po plovoucí podlaze.
„Bille?“ začínal jsem se uklidňovat. Stačilo zhluboka dýchat, mít před sebou zlatíčko Billa a poslouchat jeho medový hlas, který protentokrát nenesl žádné stopy nenávisti, nýbrž jen vylekání, provinilosti a prosby o pomoc.
„Ty… Ty taky?“ zeptal jsem se s pozvednutým obočím.
„Jak.. Jak to myslíš – taky? Ty jsi snad..?“ zíral na mně vykulenýma očima plnými rozpuštěné čokolády a strachu.
„Jo, já taky…“ svěsil jsem hlavu.
Styděl jsem se za to. I když vím, že on to udělal taky, stejně se za to stydím. Alespoň někdo z nás měl být ten silnější, jeden z nás to měl vydržet…
Zvedl jsem se ze židle a doklekl na studenou podlahu, abych sesbíral ty zpropadené malé pilulky, jež se rozkutálely po celé kuchyni.
Přitom jsem se srazil s Billem, který právě udělal to samé.
Seděli jsme na podlaze jako dvě trosky a dívali jsme se jeden druhému do láskou zklamaných očí.
„To jsme dopadli, co?“ odfrkl jsem trpce a na tváři se mi rozhostilo něco, co možná vzdáleně mohlo připomínat úsměv.
„Hmm, jo…“ přikývnul a jeho rty se opravdu začaly vlnit do upřímné křivky.
Nutilo mě to smát se také.
Seděli jsme na zemi, kolem nás rozházená antidepresiva a my, dva nejznámější bratři v celém Německu, jsme seděli proti sobě a smáli se. Jako šílenci, ale pomáhalo to…
Nevím, jak se nám to podařilo, ale během několika sekund jsme se oba překlopili na záda a v záchvatech smíchu drtili tomu druhému ruku.
„Tome?“ vydechl Bill, když jsme s dosmáli.
„Ano, bráško?“ zeptal jsem se něžně; nevěděl jsem, jak na tom jsem.
„To… To kvůli mě?“ rozhodil rukou kolem nás, a já pochopil, že má na mysli ta antidepresiva.
„Jo… Promiň…“ zašeptal jsem.
„Tome?“ ozval se znovu a mě znovu svitne malá, nezřetelná naděje.
„Když já nevím, jestli ti dokážu říct ne…“ postěžoval si smutně a můj tázavý pohled ignoroval.
„Když já už ti nevěřím… Nechci s tebou už nikdy mít nic společného…“ mluvil dál a přesvědčeně zíral ke stropu.
Převalil jsem se na bok a vzápětí se vyhoupl na jeho hruď.
„Jsi beze mě zoufalý…“ zašeptal jsem a vpil se od jeho rtů.
„Mmm, Tome, nech toho…!“ vzpouzel se a zmítal sebou, avšak já ho pustit nehodlal. Poslední šance, moje poslední a jediná šance. Teď nebo nikdy.
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
