Vsadíš se? 20. (konec)

Někdy mívám pocit, že můj život nemá žádný smysl… Jistě, je tu ta láska, to, co mě drží nad vodou, ale když nad tím přemýšlím – je to právě ona, co mě naopak stahuje ke dnu…
Za poslední rok a půl se kompletně změnil a já vážně nejsem schopný říct, zda k lepšímu, nebo k horšímu…
Bude to rok, rok od toho, kdy se můj bratr dozvěděl o mé největší životní chybě – o sázce s dívkou s blonďatými vlasy a jménem Yvonne.
Živě si pamatuju své pocity. Těch pár týdnů, kdy jsme od sebe byli odtržení bylo utrpení a zároveň vysvobození… Jen jsem si to v tu chvíli neuvědomoval.
Když si vzpomenu na naše usmiřování, musím se usmívat… Byli jsme dvě osobnosti se stejným problémem a rozdílnými představami o řešení.
Tenkrát jsme vztah obnovovali s tím, že jsme se navzájem podporovali a pomáhali si ze závislosti na oněch nepříjemných pilulkách a snad se nám to i dařilo… Tedy – s tou závislostí, se vztahem by se to až tak tvrdit nedalo…
I přesto jsem tehdy věřil, že se všechno vrátí do starých kolejí, že už se nikdy nebudeme takto trápit a nikdy už od sebe nebudeme odloučeni…
Zařekl jsem se, že už neudělám onu chybu, už nikdy žádnou chybu! To by byla zkáza celého našeho komplikovaného vztahu, jež se svými spletitými začátky, nestabilními základy, myšlenkovými pochody a temnou minulostí, se stával tím nejzáhadnějším, co jsem měl v životě tu čest okusit…
I on si to uvědomoval, postupoval stejným způsobem a tak se z nás pomalu stával vzorný, bezchybný, avšak bohužel i znuděný pár.
Ze začátku v tom trocha nějakého adrenalinu byla. Zkuste si udržovat utajovaný poměr a nezažívat při tom vzrušující momenty…
Vypadalo to bezchybně, pomalu jsem si získával zpět Billovu důvěru a on o tu mou ani neměl nikdy příležitost přijít, jenže ono to nezůstávalo u důvěry.
Nerad to přiznávám, ale pravým důvodem, proč se ke mně Bill i po mém druhém selhání vrátil nebyla ona slavná láska, nýbrž závislost jednoho na tom druhém…
Já ho potřeboval, potřeboval jsem ho k životu a nesnesl jsem jeho odmítání, a on zase nedokázal žít beze mě, byť měl velice silnou vůli a se svým celým měsícem, během kterého mě zvládal ignorovat, nastavil dost vysokou laťku…
Nyní si ani jeden nedokážeme nic takového představit. Nedokázali bychom to tak dlouho bez sebe. Avšak v hlubší podstatě věci musím uznat, že by to až takový problém nebyl…
Dospěli jsme do stavu, kdy je náš vztah ve vrcholu a jaksi nenalézá pokračování…
Nemluvíme spolu, sotva toho druhého registrujeme a večer… večer uleháme vedle sebe. S tichým šepotem a ujištěním o vzájemné lásce se propadáme do sféry snů, které se pro nás nyní stávají vysvobozením z všední reality. A to je všechno. Jednotvárná „láska“ bez překvapení, bez zvratů…
Někdy se mě v těchto chvílích zmocňuje sentimentální nálada a pak unikám před Billovou přítomností do jiných částí domu a většinou se neubráním tichým slzám…
Na studených dlaždičkách v koupelně, hlavu opřenou o oblý okraj smaltované vany, žádal jsem boha o pomoc.
Nikdo nemohl cítit naše neštěstí, ani my si ho nepřipouštěli, nemluvili jsme o ničem takovém a navenek předstírali, že máme „perfektní vztah“.
Ano, tak perfektní, že jsem nejméně dvakrát do týdne při těchto mých únicích poslouchal Billovy tlumené vzlyky a já v sobě nenašel ani kousíček odvahy, abych se sebral a šel za ním.
Za celý ten rok jsem se nevzchopil a nechal jsem ho tak.
Nedokázal bych čelit jeho očím, nedokázal bych čelit jeho smutku…
Smutku, který byl usazen jen v našich srdcích a my ho tam pečlivě ukrývali… Vím, že ví, že jsme na tom stejně. Ale je stejný jako já – nikdy nic neudělá. A nemusí si to vyčítat. Jsem totiž stejný zbabělec, jako on.
Jak slavný to konec… Vlastně to není konec. Takhle se to bude táhnout ještě dlouho, protože už ani nevěřím v to, že by se jeden z nás odhodlal tento pochybný vztah ukončit, na to jsme na sobě moc závislí…
Závislí na něčem, co neexistuje. Pouze na tom, že máme toho druhého vedle sebe, že tomu, co mezi námi je, můžeme říkat vztah. I když to už taky přestává být pravdou…
Když takhle sedím v té koupelně a uvažuji nad všemi těmi změnami, uvědomuji si, že se v mé mysli až přespříliš často vracím k době, kdy jsme ještě byli jenom „bratři“. Když neexistovala žádná sázka a žádné problémy okolo nezákonného vztahu, který byl – ač to nerad přiznávám – vždycky plný spíše těch nešťastných okamžiků namísto opaku.
Týdny štěstí, které jsme prožívali na začátku našich „experimentů“, by se daly spočítat na prstech jedné ruky a jsou nenávratně pryč…
Zbyla jen póza, maska a přetvářka, které kryly zraňovanou duši…
A hlavně ta závislost, co nám bránila s tím cokoliv dělat.
Přes všechny strasti, měl jsem Billa opravdu rád. Pořád je a po celý můj život zůstane tím nejdůležitějším člověkem v mém srdci, ale je třeba si uvědomit, zda jen jako bratr a nebo něco víc…
Toto rozhodnutí zřejmě budu odkládat ještě dlouhý čas, nejsem schopný postavit se problému tváří v tvář.
Otázkou je, má tahle póza ještě vůbec smysl?
Nevěděl jsem. Ani on nevěděl, cítil jsem to.
Bylo mi to dostatečnou odpovědí a přesto kdesi hluboko v mém zraněném srdci jsem doufal, že budu smět zažít ještě alespoň jednou to, co bylo na začátku. Lásku bez předsudků a čiré štěstí v očích milované osoby…
Byla spousta chyb, co se vloudily do našeho vztahu, avšak nemohl jsem říci, jestli bychom byli na stejném místě, kdyby se nic z toho neodehrálo.
Vztah nám zkrátka neklapal a to zvládl ukázat jedině čas.
A jen on nám může podat odpověď, zda má náš příběh pokračování…

♥♥♥

„Tome?“ ozve se mi znenadání za zády.
„A-ano, Bille?“ vykoktám a snažím se všemožně zakrýt sešit, kam jsem právě vítězoslavně načmáral poslední větu.
„Ono… Ono už to končí?“ upře ke mě velká nevinná kukadla.
„Cože?!“ vyděsím se a vytřeštím oči.
„Tys… Tys to četl??“ mé zděšení nemá naprosto žádné meze.
S ďábelským leskem v očích přikývne.
„Čekal jsem, až to dopíšeš…“ usmál se záhadně.
„Ty… Ty jsi to celou tu dobu… četl?“ stále tomu nemůžu uvěřit.
„Jo, čtu to od té doby, co jsi dopsal druhý díl… Příště si ten svůj nenápadný sešitek, pomalovaný mým jménem, nenechávej v naší skříňce, pokud ti záleží na tom, abych ho nečetl…“ odvětí a cukají mu koutky.
Nevím, jak si to vyložit a hlavně se o to v tuhle chvíli nezajímám – na to jsem v moc velkém šoku – tahle povídka byla… Byl to jen únik do jiného, lepšího světa, mělo to být odreagování, netušil jsem, že když napíšu pár vět své fantazie, že mě to natolik chytne a já napíšu celý dlouhý příběh plný bolesti, kterou cítím, ale i štěstí, které bych si cítit tak přál…
Nikdy jsem nebyl typ na slohové záležitosti, ale tohle bylo poprvé, kdy mě něco opravdu chytlo a co jsem psal v každé volné chvilce, když jsem se cítil moc sám, moc bezmocný proti všem překážkám tohohle krutého světa, proti nástrahám lásky. Možná to bylo proto, že to bylo doopravdy poprvé, kdy jsem se skutečně zamiloval. Ještě by ze mne mohl být romantik…
To překvapení, jaké jsem zažíval, když si vyskočil na můj psací stůl a jeho zadek se octnul několik centimetrů od mého srdcového sešitu, který se neubránil pár drobným úpravám, jak nezapomněl poznamenat onen dotyčný – zdobilo ho nečetně moc zdobných nápisů jeho jména, o srdíčkách ani nemluvě – bylo nevyjádřitelné…
„Aaa, jak se ti to…líbilo ?“ zvedl jsem k němu ustrašený pohled.
„Pěkný… Moc pěkný…“ přikývl a na jeho tváři se vykouzlil andělský úsměv. „…Ale osobně preferuju happy endy.“
Jako omámený jsem sledoval, jak se ke mně přibližuje jeho dokonalá tvář, s rysy porcelánové panenky.
Do nosu mě udeřila jeho jemně kokosově, jasmínová vůně a jeho krása, ze které až přecházel zrak, mě donutila přivřít oči.
Cítil jsem na tváři jeho lehký dech a v jedné sekundě, která se mi zdála delší než těch sedmnáct let, co žiji po jeho boku, se polštářky jeho jemných rtů dotkly těch mých.
Pomalu, lehce, jako bych ochutnával exotickou příchuť zmrzliny, abych zjistil, jestli chutná tak dobře, jak vypadá, dobýval jsem se do těch rtů, jež se s krátkým vydechnutím rozevřely.
Chutnal. Chutnal tak sladce, jak vypadal. Tak, jak jsem si ho vysnil. Ne, on chutnal ještě lépe.
„Tak co? Je tohle lepší konec?“ zašeptal jsem, když jsme se od sebe váhavě odtrhli. Zadíval jsem se do těch nejhlubších, nejkrásnějších očí, ve kterých zaplály radostné jiskřičky.
„Tohle není konec. Tohle je teprve začátek.“

konec
autor: Ketty
betaread: Michelle M.