Vsadíš se? 3.

Dalšího dne ráno jsem vyskočil z postele – ze mě nepochopitelných důvodů – s dobrou náladou.
Možná jsem pitomec, co se vsadil, že sbalí svýho bráchu, ale já ho mám rád, takže dneska zajdu za Yvonne a řeknu jí, že na striptýz jí kašlu a že teplouše ze sebe dělat nebudu.
Noo… A jeden z důvodů pro tohle rozhodnutí je ten, že jakmile bych se k Billovi přiblížil, stalo by se něco ne moc pěknýho a já se neumím zas tak dobře ovládat, takže to nesmím dopustit, protože z něj teď mám takový úplně jiný pocit než dřív… Mám tendenci se ho pořád dotýkat, dávat pozor, aby si něco neudělal, kontrolovat ho… A to musí přestat !
Takže jdu za Yvonne.
Ale to bych neměl jedinou záminku k tomu, cítit k Billovi něco víc než bratrství… No, což bych nerad. Když jsem ho teď přestal vnímat jen jako bratra, jako něco zakázaného, připadá mi úplně jiný… Vidím to, co jsem předtím přehlížel… Vůbec se nedivím, že ho zbožňuje půlka Německa, je přece tak krásnej, sladkej a něžnej, že…
Dost !
Jsem jak nějakej úchyl… To musí přestat ! Je to bratr.
A bratr jaksi nevstává.
Vkradl jsem se tiše do jeho pokoje.
Nevím proč, měl jsem nějakou moc dobrou náladu, že jsem začal nespoutaně jednat ještě předtím, než jsem si stačil uvědomit, jak vypadá nádherně když spí. Tak nevinně a čistě… Jako anděl…
Ovšem v tu chvíli, co jsem si to uvědomil, už jsem jako magor řval:
„Bille, bráško, vstáveeej !“ rozběhl jsem se ode dveří a skočil za ním do jeho obrovské postele. Vešel by se tam tak pětkrát s jeho postavou…
„Coo?“ zamručel Bill a přetáhl si peřinu přes hlavu.
„Vstávej, musíme do školy!“ přisunul jsem se k němu blíž.
„Nee…“ zavrněl Bill a přes hlavu si dal polštář, protože deku jsem z něj strhnul.
Naskytl se mi pohled na jeho holá záda a já jen nasucho polkl.
„Vstávej, přijdeme pozdě!“ otravoval jsem dál a šťouchl jsem ho do boku. Nenápadně jsem z něj pak přikrývku sundal úplně.
Ještě že měl hlavu pod polštářem, docela bych nerad, kdyby se mu naskytl pohled na mně, jak lačně zírám na jeho zadek v tmavě zelených přiléhavých boxerkách. Díky bohu, že nosí takovýhle prádlo, kdyby nosil něco jako já, moc pohled by to nebyl – nosím hrozně volný trenky…
„Mám to udělat drastičtějš?“ zeptal jsem se se smíchem, když jsem se z toho pohledu jakž takž vzpamatoval.
„Vždyť už vstááávám!“ zívl Bill pod polštářem, takže mu nebylo skoro vůbec rozumět.
„Dělej!“ drbnul jsem do něj znova.
Jen se na té posteli zavrtěl a ležel dál.
„Dobrá, řekl sis o to!“ zasmál jsem se a začal ho lechtat.
Bill vylítl zpod polštáře rychlostí blesku, smál se, svíjel se pod mýma rukama a kopal nohama.
Jak mně se líbilo dotýkat se jeho nahého těla… ach jo…
„Tomé! Už dost! Přijdeme – áááá – přijdeme pozdě!“ vyrazil ze sebe s vypísknutím Bill a zmítal se pode mnou.
„Tak dobře. Ale jestli ještě jednou budeš dělat problémy, taaak…“ usmál jsem se ďábelsky, ale pustil jsem ho. Ač velice nerad, ale s tím jsem se mu nesvěřoval.
Bill se natáhl na záda, roztáhl ruce, nohy a zhluboka oddechoval.
„Tys mi dal! Hned takhle po ránu…“ vydechl s úsměvem.
Hrudník se mu nadzvedával nahoru dolů a tváře měl ještě úplně rudé od smíchu.
Zato já úplně oněměl. Ležel jsem na jeho posteli na boku a s mírně pootevřenou pusou jsem sledoval Billův hrudník, který byl stále v pohybu. Byl tak roztomile nevyspělý a vyzáblý…
Měl jsem chuť vzít dva prsty a přejet s nimi bratrovi od hrudníku po ploché bříško a zase zpátky, až pod krk.
Co já bych za to dal… Jenže jsem nemohl. Nešlo to.
Bill se začal zvedat.
Ani jsem se nepohnul, hýbal jsem jen očima a stále ho pozoroval.
Když se konečně postavil na nohy, zřejmě už na sobě ucítil můj pohled.
Rychle jsem ucukl a radši zíral z okna.

°°°°

„…a proto ten pohyb. Takže, co ho tedy způsobuje, Tome?“
Nevnímal jsem. Pozoroval jsem nenápadně Billa.
„Pochybuji, že váš bratr na tom bude s vědomostmi nějak výrazně líp, takže vás zklamu, ale nápovědy se asi nedočkáte!“
„Ehmm, co?“ zamrkal jsem.
„Radši nic.. Seberte se, Tome! A přestaňte pořád hypnotizovat pohledem vašeho bratra, k ničemu vám to nepomůže!“ složil profesor ruce na prsa.
„A-ale já ho nesleduju,“ řekl jsem vyhýbavě a náhle mě velice zajímala má pokreslená lavice.
Cítil jsem na sobě Billův pohled. Zřejmě vůbec nechápal důvod mého počínání. A nebyl sám. Já jsem taky nic nechápal.
Pořád jsem nad tím musel přemýšlet – mám tu sázku zrušit nebo ne?
Čím dál víc jsem se přikláněl k možnosti, že ne, protože Bill byl… krásný. No a co teprve když pomyslím na Yvonne, jak se přede mnou svlíká?
Zatraceně, co teď?
Bill si něco kreslil do sešitu a vždycky na mně po očku koukl.
Snažil jsem se mu pohledem vyhýbat, ale moc mi to nešlo…
Konečně zazvonilo a hned jak se ten zvuk rozezněl školou, Bill vylítl ze třídy. Jen jsem se za ním nechápavě podíval. Co dělá? To si jako nepřenese věci na další hodinu nebo co jako?
Přešel jsem k jeho stolu s úmyslem, že mu složím věci a hodím mu tašku na matiku. Pohledem jsem se ale zarazil na jeho sešitu do fyziky, co nám právě skončila. Nahoře nad linkama byla spousta hvězdiček a uprostřed toho všeho zdobný nápis: Proč?
Vůbec jsem nechápal. Zůstal jsem na to zírat s pootevřenou pusou.
„Dovolíš?“ Bill vytrhl sešit z mé ruky a zandal si ho do tašky.
„Co to mělo být?“ zeptal jsem se.
„A co mělo být to, jak jsi mě celou hodinu pozoroval? Co mělo být to, jak jsi mě sledoval ráno? A CO zatraceně mělo být to v noci? Za co jsem ti vlastně odpustil?“ obešel mě a vzal si na záda svou tašku.
„Mohl by ses divit…“ zamumlal jsem neurčitě.
Bill se jen otočil zády a odpochodoval ze třídy.
Nechápal jsem z toho vůbec nic… Naprosto nic!
Na matiku jsme seděli spolu, což bylo normálně štěstí, dnes jsem to tak však nevnímal…
„…Takže nám vychází? No, Bille?“ rozhodila rukama matikářka.
„Ehm, já…“ Bill byl totálně rudý.
„Vždyť je to jednoduché! Podívej se znovu na ten příklad,“ ukázala mu vlídně na tabuli. Já ho mezitím horečně vypočítával na papíře – musel jsem mu přece poradit!
„Tak kolik to je?“ ptala se ho dál, ale Bill se vedle mně jen výmluvně zavrtěl.
„To..Mohlo by to být…Ne, ne, já… já nevím.“ zíral na ten příklad skoro s děsem v očích.
„Mínus osm set padesát tři!“ sykl jsem, když jsem konečně dospěl k výsledku.
„Mí – mínus, osm set padesát… tři!“ dodal, když se rozvzpomněl na přesné znění mé nápovědy.
„No vidíš, že to jde! Tak na příští hodinu se to stačí už jenom mírně doučit a možná bys to letos mohl vytáhnout na nějakou lepší čtyřku!“
Třída se začala smát.
„Do-dobře…“ zamumlal s rozpaky a byl rudý až po kořínky havraních vlasů.

°°°°

„Copak, copak, Kaulitz neumí počítat?“ začal dorážet jeden ze spolužáků, hned jak skončila hodina.
„Já…“ Bill zaváhal. Byli jsme po dvou letech zase ve škole, chodili jsme tam teprve dva týdny a už si ho zase dobírali. A to mě rozčilovalo.
„Můžeš jednou v životě dát pokoj?“ rozkřikl jsem se na něj.
„Aale, aby ty ses ho nezastal, že jo…“ ušklíbl se pobaveně.
„Jo, před tebou se ho zastanu vždycky, ty…“ už jsem se rozmýšlel, co mu řeknu, když mě Bill drapl za volné tričko a odtáhl mě pryč.
„Co je?“ vytrhl jsem se mu.
„Takže. Teď si tady sedni, a vysvětli mi, co se to děje?“ ukázal na lavičku na školní chodbě.
Beze slova jsem ho poslechl, podíval jsem se na něj a nadechl se…
Co mu na tohle říct?

autor: Ketty
betaread: Michelle M.