„Ale ono se nic neděje, Bille,“ řekl jsem vyhýbavě.
„Opravdu ne?“ Bill povytáhl obočí.
„N- ne, fakt nic…“ nemohl jsem mu přece říct: „Jo a Bille, zapomněl jsem ti říct, že jsem se vsadil, že tě sbalím, ale jinak dobrý…“ no to bylo přece nemyslitelný. Nebo bych se měl přiznat?
Že se mi líbí? Ale vždyť mně se nelíbí! I když, možná by bylo dobrý vsugerovat si, že se mi líbí, abych to pak měl jednodušší s tím balením… No jo, jenže když ho nechci balit… Co to kecám, musím ho sbalit, sázky se přece jen tak nerušej… A tady šlo o dost zajímavou výhru.
Áá – má výhra stojí právě u zábradlí a ukazuje na mně zvednutý palec. Díky, díky, Yvonne, jseš moje záchrana!
„A teď už mě omluv, brácha. Baby čekají…“ usmál jsem se na něj nevinně, zvedl jsem se z lavičky a obešel ho.
Nechápavě se za mnou otočil a sledoval, jak mířím s namachrovaným výrazem k Yvonne. Ještě jsem zahlédl, jak nechápavě zavrtěl hlavou a vzdálil se ke skříňkám, kde měl tašku.
„Tak jak to jde, Cassanovo?“ řekla odměřeně.
„Dobře. Čekalas to snad… jinak?“ přimhouřil jsem oči.
„Máš balit Billa, ne mě,“ řekla s ledovým klidem.
„A proč si myslíš, že to všechno dělám? Proč si se mnou nechceš užít normálně? Proč do toho zatahovat – jeho?“ odfrkl jsem si posměšně.
„Copak, nemáš rád brášku?“ usmála se. Ale z jejího úsměvu čišel jen chlad.
„Nemám rád, když se mezi mně a holky míchá můj bratr,“ upozornil jsem ji. Stál jsem v těsné blízkosti u ní a přesto jsme na sebe jen syčeli. Nebyla to zrovna konverzace vhodná k publikaci na veřejnosti…
„Nikam se nemíchá. To ty ho máš sbalit,“ setřela mě.
„No tak, Yvonne! Nabízím ti, co ti nikdo jiný nabídnout nemůže, proč mě mučíš sázkou? Nejsem na kluky!“ položil jsem jí ruku na bok.
„Držíš snad slovo nebo ne? Jinak by nebylo už vůbec o co stát… A navíc, nevypadalo to dneska, že by tě Bill nějak… odpuzoval. Spíš naopak nebo ne? A teď jdi. Bratříček už tě určitě čeká!“ sykla a sundala ze sebe mou dlaň.
„Yvonne! Nejsem buz -“ natáhl jsem ruku do prostoru, ale ona se otočila na podpatku a zmizela. Prostě mě tam nechala stát jako idiota.
Jako buzerantskýho idiota!
„Opravdu ne?“ Bill povytáhl obočí.
„N- ne, fakt nic…“ nemohl jsem mu přece říct: „Jo a Bille, zapomněl jsem ti říct, že jsem se vsadil, že tě sbalím, ale jinak dobrý…“ no to bylo přece nemyslitelný. Nebo bych se měl přiznat?
Že se mi líbí? Ale vždyť mně se nelíbí! I když, možná by bylo dobrý vsugerovat si, že se mi líbí, abych to pak měl jednodušší s tím balením… No jo, jenže když ho nechci balit… Co to kecám, musím ho sbalit, sázky se přece jen tak nerušej… A tady šlo o dost zajímavou výhru.
Áá – má výhra stojí právě u zábradlí a ukazuje na mně zvednutý palec. Díky, díky, Yvonne, jseš moje záchrana!
„A teď už mě omluv, brácha. Baby čekají…“ usmál jsem se na něj nevinně, zvedl jsem se z lavičky a obešel ho.
Nechápavě se za mnou otočil a sledoval, jak mířím s namachrovaným výrazem k Yvonne. Ještě jsem zahlédl, jak nechápavě zavrtěl hlavou a vzdálil se ke skříňkám, kde měl tašku.
„Tak jak to jde, Cassanovo?“ řekla odměřeně.
„Dobře. Čekalas to snad… jinak?“ přimhouřil jsem oči.
„Máš balit Billa, ne mě,“ řekla s ledovým klidem.
„A proč si myslíš, že to všechno dělám? Proč si se mnou nechceš užít normálně? Proč do toho zatahovat – jeho?“ odfrkl jsem si posměšně.
„Copak, nemáš rád brášku?“ usmála se. Ale z jejího úsměvu čišel jen chlad.
„Nemám rád, když se mezi mně a holky míchá můj bratr,“ upozornil jsem ji. Stál jsem v těsné blízkosti u ní a přesto jsme na sebe jen syčeli. Nebyla to zrovna konverzace vhodná k publikaci na veřejnosti…
„Nikam se nemíchá. To ty ho máš sbalit,“ setřela mě.
„No tak, Yvonne! Nabízím ti, co ti nikdo jiný nabídnout nemůže, proč mě mučíš sázkou? Nejsem na kluky!“ položil jsem jí ruku na bok.
„Držíš snad slovo nebo ne? Jinak by nebylo už vůbec o co stát… A navíc, nevypadalo to dneska, že by tě Bill nějak… odpuzoval. Spíš naopak nebo ne? A teď jdi. Bratříček už tě určitě čeká!“ sykla a sundala ze sebe mou dlaň.
„Yvonne! Nejsem buz -“ natáhl jsem ruku do prostoru, ale ona se otočila na podpatku a zmizela. Prostě mě tam nechala stát jako idiota.
Jako buzerantskýho idiota!
Dole ve vestibulu školy je školní bufet, šel jsem si tam právě pro něco k pití, když můj pohled spočinul na někom, kdo znuděně seděl na schodech.
Brácha. Kretén… Beztak je to kvůli němu! Kdybych se nevsadil, že ho sbalím, a kdyby se kolem mě dneska celej den tak hloupě nemotal, nemusel jsem poslouchat Yvonniny narážky! Člověk mu poradí na matice, zastane se ho a on místo aby byl rád, vás bude vyslýchat a bude z toho dělat drama a totálně vás ztrapní před největší kostí na škole! Díky, brácha!
V podstatě nechápu, co mě to ráno popadlo, vždyť je to nechutný – můj bratr a já, vždyť je to odporný! Jsem na něj teď tak naštvanej, štítil bych se ho i dotknout… Proč se mi sakra plete do života můj brácha? Pořád je vedle mně. Neudělám krok, aby nestál za mnou. Nenapíšou o mně jinak než jako o Billově bratrovi nebo obráceně, to je jedno, ale pořád mě všichni mají ve spojitosti s ním! Nebaví mě to! Fanynky mi přebírá! Normální holky ode mně odhání! A teď se tu na mně tlemí jako svatoušek!
Během několika sekund jsem si uvědomil, že za všechno špatný v mým životě může brácha. Ať už jde k čertu!
„No konečně, Tome! Čekal jsem tady na tebe!“ řekl a naivně se usmál.
„Tys na mě čekal? Nechodíš normálně domů sám? Nebo to dneska sám nezvládneš? Chceš, abych tě podpíral nebo co chceš?“ obořil jsem se na něj.
„Ne, já jen, chtěl jsem se ti omluvit,“ pořád se na mě usmíval jak sluníčko, až mě to začínalo deptat na ještě vyšší míru, než už jsem vytočenej byl.
„Super,“ odtušil jsem ledově a odemkl jsem naši skříňku.
„Sorry, jak jsem tě dneska zatáhl tam na tu lavičku a jak jsem předtím měl nějaký řeči a… Fakt sorry, nějak jsem nemyslel… Teda myslel jsem, že ty… Ale – no, nic… Byl jsem idiot… Doteď nechápu, jak mě mohlo napadnout něco takovýho… Když jsi pak šel za tou holkou, hned mi bylo jasný, že… No prostě promiň,“ dokončil Bill svůj nesmělý proslov a zase se na mně zářivě usmál.
„Nevím, ehm…Nechápu, co sis asi myslel, ale to je jedno…“ konečně jsem si nazul skejťácký boty a zabouchnul jsem dveře od skříňky.
A pak mě napadlo – pokud chci Yvonne dostat, fakt by to chtělo, splnit tu sázku… A nemůžu splnit sázku, pokud budu na Billa hnusnej. Fajn, přemůžu se a budu dělat, že ho mám straašně rád, dostanu se mu pod kůži a pak ho jednoduše klofnu. Co je na tom těžkýho? Další do sbírky, když už nic jinýho… Utěšoval jsem sám sebe. Ale v hloubi duše jsem moc dobře věděl, že to mu udělat nemůžu… Ale tady není nad čím přemýšlet, nemám absolutní šanci ho sbalit, tak jak bych mu mohl zlomit srdce?
„Na,“ podal mi Bill plechovku s colou.
„Jak jsi věděl, že jsem si ji chtěl koupit?“ vzal jsem si ji od něj podezíravě.
„Bratrský instinkt…“ zasmál se. „Ne, to jsem nevěděl, ale sám jsem si předtím jednu kupoval, tak jsem vzal i tobě. Věděl jsem, že neodmítneš,“ dodal a pořád se nepřestával usmívat.
„Dobře… Tak pojď, půjdeme…“ s těmito slovy jsem se rozešel k východu ze školy a přitom jsem se dobýval do plechovky s colou.
Klusal za mnou jako poslušnej pes.
V duchu jsem se musel usmát. Ještě pár letmejch pohledů, nenápadných signálů, zastřených doteků – a mám ho v hrsti.
„Jak se jmenuje ta tvoje nová baba?“ nadhodil Bill věcně.
„Yvonne. A sice ještě není moje, ale… Pracuju na tom…“
…právě teď…dodal jsem v duchu.
„Hrozně mi někoho připomíná, ale neznám ji… Koho mi zatraceně může připomínat?“ Bill zkřivil obličej do soustředěné grimasy, jak se snažil rozvzpomenout, koho mu Yvonne připomíná.
„Je to sestra Alexe,“ odvětil jsem. Celou dobu jsem jen zíral na chodník pod nohy. Jakou balící techniku mám, sakra, nasadit na Billa ?
Ale to se zjistí… Usmyslel jsem si.
„Alex – to je ten, jak s tebou chodí čmárat po zdech?“ jak Bill neodborně nazýval grafitti. Musel jsem se usmát.
„Nerozumíš tomu, Bille. Chodí se mnou sprejovat grafitti!“ vysvětlil jsem mu, jako bych se mu snažil naznačit, že jedna a jedna jsou dvě.
„Na tom nesejde. Důležitý je, že já už vím, koho mi připomínala…“ zdůraznil slovo já a pokrčil rameny. Zase jsem se musel usmát – vždycky se přehnaně zabýval sám sebou a svými problémy. Ne že by ho problémy ostatních nezajímaly, on všechno moc prožíval, ale sebe prostě řešil až příliš…
„Proč se mi směješ?“ nemohl jsem si pomoct, ale připadalo mi, že se dneska chová, jak kdyby mu bylo o pět let míň…
„Nesměju se ti! Jen se usmívám, jseš prostě…“ zarazil jsem se. Co je? Co by holku polichotilo? Ale ne tak, aby pojal podezření?
„Jseš prostě praštěnej!“ zasmál jsem se. Holkám to lichotí, Bill to snese, pohoda. Byl jsem spokojený se svým dokonalým výběrem slov.
„Praštěnej? Chceš, abych ti doma oplatil to ráno?“ smál se Bill.
„Nechci. Vidíš – něco takovýho by navrhnul jenom praštěnej člověk!“ řekl jsem důrazně a gestikuloval jsem u toho rukama.
„Neštvi mě a odemykej!“ přikázal Bill, ukázal prstem s umělým nehtem na domovní dveře a začal netrpělivě poklepávat špičatou botou na podpatku o schod. Jen jsem se na něj nevěřícně podíval.
„Ty seš tak drzej! Myslím, že to schytáš dřív než já!“ zazubil jsem se.
„Tak bude to?“ dupnul si Bill a pak se zase rozesmál.
„Prosím, ó, velkovezíre!“ ukázal jsem mu do dveří, když jsem je odemkl.
„Tss,“ syknul krátce, když kolem mně procházel a pak se zastavil.
„Přezdívají mi rockový princ. Kdybys nevěděl,“ zašeptal a zmizel uvnitř domu.
„Ty a princ? Dovol, abych se zasmál!“ okay – svolení jsem nepotřeboval, tlemil jsem se jak magor.
„Nerozumíš tomu!“ řekl Bill předstíraným pohrdavým tónem a zmizel v kuchyni – kam jinam by taky šel, když je v mrazáku pizza…
Já ale měl jiný cíl – internet.
Zabouchl jsem dveře svého pokoje, sednul jsem si k počítači a zapnul jsem ho. Jsem zvyklý si hudbu pouštět do sluchátek místo do repráčků a tak jsem si je strčil do uší a spustil jsem Sammyho Deluxe.
„Bill Kaulitz: jak ho sbalíš – to je ono!“ pomyslel jsem si, když jsem narazil na slibně vypadající článek.
„Líbí se mu dlouhé černé vlasy, modré oči… “ Do háje, co máš proti dredům, brácha? zakroutil jsem hlavou…
„Bill je v otázce děvčat velmi nesmělý…“ a když nejsem děvče?
„Líbí se mu, když je dívka sebevědomá.“ – to je ono! Jsem sebevědomej. Jsem hoodně sebevědomej. Věřím si. Sbalím ho. Určitě…
„…A když se sama chopí iniciativy.“ fajn, to se musí vyzkoušet. No problem, s holkama jsem to zatím vždycky zvládnul. S Billem to nebude jiný. Bill je jako holka – maluje se jako holka, oblíká se jako holka, hádá se jako holka, chodí jako holka, směje se jako holka, brečí jako holka – krucinál, vždyť on je jako holka, proč je tak těžký ho sbalit?
„Tome?“ položil mi někdo ruku na rameno.
Rychle jsem si vytrhl sluchátka z uší a otočil se, abych tomu někomu pohlédl do tváře. Bill.
„Na co se to… díváš?“ pozvedl Bill obočí.
Brácha. Kretén… Beztak je to kvůli němu! Kdybych se nevsadil, že ho sbalím, a kdyby se kolem mě dneska celej den tak hloupě nemotal, nemusel jsem poslouchat Yvonniny narážky! Člověk mu poradí na matice, zastane se ho a on místo aby byl rád, vás bude vyslýchat a bude z toho dělat drama a totálně vás ztrapní před největší kostí na škole! Díky, brácha!
V podstatě nechápu, co mě to ráno popadlo, vždyť je to nechutný – můj bratr a já, vždyť je to odporný! Jsem na něj teď tak naštvanej, štítil bych se ho i dotknout… Proč se mi sakra plete do života můj brácha? Pořád je vedle mně. Neudělám krok, aby nestál za mnou. Nenapíšou o mně jinak než jako o Billově bratrovi nebo obráceně, to je jedno, ale pořád mě všichni mají ve spojitosti s ním! Nebaví mě to! Fanynky mi přebírá! Normální holky ode mně odhání! A teď se tu na mně tlemí jako svatoušek!
Během několika sekund jsem si uvědomil, že za všechno špatný v mým životě může brácha. Ať už jde k čertu!
„No konečně, Tome! Čekal jsem tady na tebe!“ řekl a naivně se usmál.
„Tys na mě čekal? Nechodíš normálně domů sám? Nebo to dneska sám nezvládneš? Chceš, abych tě podpíral nebo co chceš?“ obořil jsem se na něj.
„Ne, já jen, chtěl jsem se ti omluvit,“ pořád se na mě usmíval jak sluníčko, až mě to začínalo deptat na ještě vyšší míru, než už jsem vytočenej byl.
„Super,“ odtušil jsem ledově a odemkl jsem naši skříňku.
„Sorry, jak jsem tě dneska zatáhl tam na tu lavičku a jak jsem předtím měl nějaký řeči a… Fakt sorry, nějak jsem nemyslel… Teda myslel jsem, že ty… Ale – no, nic… Byl jsem idiot… Doteď nechápu, jak mě mohlo napadnout něco takovýho… Když jsi pak šel za tou holkou, hned mi bylo jasný, že… No prostě promiň,“ dokončil Bill svůj nesmělý proslov a zase se na mně zářivě usmál.
„Nevím, ehm…Nechápu, co sis asi myslel, ale to je jedno…“ konečně jsem si nazul skejťácký boty a zabouchnul jsem dveře od skříňky.
A pak mě napadlo – pokud chci Yvonne dostat, fakt by to chtělo, splnit tu sázku… A nemůžu splnit sázku, pokud budu na Billa hnusnej. Fajn, přemůžu se a budu dělat, že ho mám straašně rád, dostanu se mu pod kůži a pak ho jednoduše klofnu. Co je na tom těžkýho? Další do sbírky, když už nic jinýho… Utěšoval jsem sám sebe. Ale v hloubi duše jsem moc dobře věděl, že to mu udělat nemůžu… Ale tady není nad čím přemýšlet, nemám absolutní šanci ho sbalit, tak jak bych mu mohl zlomit srdce?
„Na,“ podal mi Bill plechovku s colou.
„Jak jsi věděl, že jsem si ji chtěl koupit?“ vzal jsem si ji od něj podezíravě.
„Bratrský instinkt…“ zasmál se. „Ne, to jsem nevěděl, ale sám jsem si předtím jednu kupoval, tak jsem vzal i tobě. Věděl jsem, že neodmítneš,“ dodal a pořád se nepřestával usmívat.
„Dobře… Tak pojď, půjdeme…“ s těmito slovy jsem se rozešel k východu ze školy a přitom jsem se dobýval do plechovky s colou.
Klusal za mnou jako poslušnej pes.
V duchu jsem se musel usmát. Ještě pár letmejch pohledů, nenápadných signálů, zastřených doteků – a mám ho v hrsti.
„Jak se jmenuje ta tvoje nová baba?“ nadhodil Bill věcně.
„Yvonne. A sice ještě není moje, ale… Pracuju na tom…“
…právě teď…dodal jsem v duchu.
„Hrozně mi někoho připomíná, ale neznám ji… Koho mi zatraceně může připomínat?“ Bill zkřivil obličej do soustředěné grimasy, jak se snažil rozvzpomenout, koho mu Yvonne připomíná.
„Je to sestra Alexe,“ odvětil jsem. Celou dobu jsem jen zíral na chodník pod nohy. Jakou balící techniku mám, sakra, nasadit na Billa ?
Ale to se zjistí… Usmyslel jsem si.
„Alex – to je ten, jak s tebou chodí čmárat po zdech?“ jak Bill neodborně nazýval grafitti. Musel jsem se usmát.
„Nerozumíš tomu, Bille. Chodí se mnou sprejovat grafitti!“ vysvětlil jsem mu, jako bych se mu snažil naznačit, že jedna a jedna jsou dvě.
„Na tom nesejde. Důležitý je, že já už vím, koho mi připomínala…“ zdůraznil slovo já a pokrčil rameny. Zase jsem se musel usmát – vždycky se přehnaně zabýval sám sebou a svými problémy. Ne že by ho problémy ostatních nezajímaly, on všechno moc prožíval, ale sebe prostě řešil až příliš…
„Proč se mi směješ?“ nemohl jsem si pomoct, ale připadalo mi, že se dneska chová, jak kdyby mu bylo o pět let míň…
„Nesměju se ti! Jen se usmívám, jseš prostě…“ zarazil jsem se. Co je? Co by holku polichotilo? Ale ne tak, aby pojal podezření?
„Jseš prostě praštěnej!“ zasmál jsem se. Holkám to lichotí, Bill to snese, pohoda. Byl jsem spokojený se svým dokonalým výběrem slov.
„Praštěnej? Chceš, abych ti doma oplatil to ráno?“ smál se Bill.
„Nechci. Vidíš – něco takovýho by navrhnul jenom praštěnej člověk!“ řekl jsem důrazně a gestikuloval jsem u toho rukama.
„Neštvi mě a odemykej!“ přikázal Bill, ukázal prstem s umělým nehtem na domovní dveře a začal netrpělivě poklepávat špičatou botou na podpatku o schod. Jen jsem se na něj nevěřícně podíval.
„Ty seš tak drzej! Myslím, že to schytáš dřív než já!“ zazubil jsem se.
„Tak bude to?“ dupnul si Bill a pak se zase rozesmál.
„Prosím, ó, velkovezíre!“ ukázal jsem mu do dveří, když jsem je odemkl.
„Tss,“ syknul krátce, když kolem mně procházel a pak se zastavil.
„Přezdívají mi rockový princ. Kdybys nevěděl,“ zašeptal a zmizel uvnitř domu.
„Ty a princ? Dovol, abych se zasmál!“ okay – svolení jsem nepotřeboval, tlemil jsem se jak magor.
„Nerozumíš tomu!“ řekl Bill předstíraným pohrdavým tónem a zmizel v kuchyni – kam jinam by taky šel, když je v mrazáku pizza…
Já ale měl jiný cíl – internet.
Zabouchl jsem dveře svého pokoje, sednul jsem si k počítači a zapnul jsem ho. Jsem zvyklý si hudbu pouštět do sluchátek místo do repráčků a tak jsem si je strčil do uší a spustil jsem Sammyho Deluxe.
„Bill Kaulitz: jak ho sbalíš – to je ono!“ pomyslel jsem si, když jsem narazil na slibně vypadající článek.
„Líbí se mu dlouhé černé vlasy, modré oči… “ Do háje, co máš proti dredům, brácha? zakroutil jsem hlavou…
„Bill je v otázce děvčat velmi nesmělý…“ a když nejsem děvče?
„Líbí se mu, když je dívka sebevědomá.“ – to je ono! Jsem sebevědomej. Jsem hoodně sebevědomej. Věřím si. Sbalím ho. Určitě…
„…A když se sama chopí iniciativy.“ fajn, to se musí vyzkoušet. No problem, s holkama jsem to zatím vždycky zvládnul. S Billem to nebude jiný. Bill je jako holka – maluje se jako holka, oblíká se jako holka, hádá se jako holka, chodí jako holka, směje se jako holka, brečí jako holka – krucinál, vždyť on je jako holka, proč je tak těžký ho sbalit?
„Tome?“ položil mi někdo ruku na rameno.
Rychle jsem si vytrhl sluchátka z uší a otočil se, abych tomu někomu pohlédl do tváře. Bill.
„Na co se to… díváš?“ pozvedl Bill obočí.
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
