„Na nic!“ snažil jsem se nenápadně dosáhnout na myš, abych zavřel okno.
„Jak ho sbalíš? Mě?“ Bill se začal smát. On se smál!
„Tome?“ zvážněl náhle.
„No? Co je?“ zeptal jsem se s hranou lhostejností, přestože ve skutečnosti jsem měl srdce až v krku.
„No – vlastně… nic,“ uvědomil si Bill.
„Prostě jsem byl na fan stránkách, četl jsem si, co tam raděj holkám, jak mě sbalit a u toho byl odkaz na to samé s tebou. Tak jsem prostě ze zvědavosti kliknul. Vadí ti to? Neměl bych?“ v duchu jsem si gratuloval. Jednou ze mně bude herec… Bill ještě víc znejistěl.
„Ne, ne, já – promiň! Už zase… Jak můžu myslet… No to je jedno – jsem prostě idiot!“ pravou ruku si dal přes obličej a prsty si přitiskl k čelu.
Ach jo, on se mi ještě omluví.. Jak milé… Musím ho dostat.
„Ale Bille, nejsi idiot,“ položil jsem svou ruku na tu jeho, co byla položená na opěradle mé židle. Cukl sebou, ale nechal ji tam.
„Jsem Tome… pořádnej…“ povzdechl si.
Otočil jsem se k němu na otáčecí židli.
„Nestůj tady tak. Sedni si,“ vybídl jsem ho.
„A to kam? To si ti mám sednout na klín nebo co?“ řekl naoko pobaveně.
Moc dobře jsem viděl jeho prozíravý pohled, jakým se na mně podíval.
Doufám, že jsem lepší herec…
„Třeba!“ zasmál jsem se. Snažil jsem se, aby to vyznělo, že za tím absolutně nic není.
Bill se na mně váhavě podíval. Tak ještě…
„Co je zas? To se mně bojíš nebo co je to s tebou?“ smál jsem se u toho. Muselo to působit naprosto bez postranních úmyslů. Kterých jsem však měl až moc…
Bill zatřepal hlavou, pak ji zvednul a omluvně se na mně usmál.
„Ale vůbec ne. Promiň,“ s těmi slovy si na mně doopravdy sednul. Seděl bokem ke mně, přehodil si nohu přes nohu a levou ruku dal váhavě za můj krk. Nedržel se mě, spíš ji měl jen bezvládně položenou mezi židlí a mými rameny.
„Nejsi idiot, Bille,“ řekl jsem mu měkce a upřímně jsem se mu podíval do očí.
Bill jakoby úplně roztál.
„Jsem Tome… nevíš… teda – nech to být…“ svěsil hlavu.
„Něco tě trápí, Bille? Jsi poslední dny nějak pořád sám… Máš deprese? Je mi to líto, že teď spolu netrávíme tolik času jako kdysi… Byli jsme přece vždycky spolu, nerozluční… Ale teď jsi tak… Uzavřený do sebe… Mám tě moc rád, Bille a – jen jsem ti chtěl říct, kdyby jsi měl nějaký problém, tak – jsem tu vždycky pro tebe,“ pohladil jsem ho po zádech a rukou jsem sjel až k jeho boku, kde jsem ji už nechal položenou. Byl to pořádný risk, ale něco mi říkalo, že je to správný.
„Tome…“ Bill mě pevně objal. Jeho tělo se začalo otřásat. Pomyslel jsem si, že pláče, obzvlášť po tom, co jsem zaslechl tlumené vzlyky u svého ucha.
„No tak, Bille, ššš…“ objal jsem ho taky a hladil ho po zádech. Z jeho těla sálalo teplo… Pořád se chvěl a tak jsem ho jen hladil a tišil…
„Tome, jsem tak hloupej…“ vzlyknul mi do ucha. „Já tě tady podezírám z takových… kravin a ty při tom..“ zajíknul se. „Se o mně staráš… jako bratr… Je to úplně jinak… Jsem tak rád, že tě mám, Tome,“ přitiskl se ke mně ještě pevněji. Stále jsem přejížděl prsty po jeho zádech a stále častěji i po jeho slabinách a bocích.
„Jsem tu jen pro tebe!“ šeptal jsem mu do ucha smyslně.
Bill se zachvěl.
„Děkuju Tome… Jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě,“ pošeptal mi o několik vteřin později.
„Ty v tom mém taky,“ odhodlal jsem se, zatnul jsem zuby, jako bych se připravoval na tvrdý náraz a jen tak lehce, nenápadně jsem přejel dlaní přes Billův zadek. Hned jsem se ale zase vrátil k jeho zádům, jako by se nic nestalo…
Bill se mi na klíně rozrušeně zavrtěl, ale pak si ke mně poposedl ještě blíž a taky mě pohladil.
Zamrazilo mně. Nečekal jsem, že se mnou dotyky jeho dlaní něco udělají, protože když jsem se dotýkal já jeho, nebylo to…
Dobře – líbilo se mi to, ale když se dotkl on mně bylo to ještě stokrát víc vzrušující. Což mě ovšem dost děsilo – ještě se zabouchnout do vlastního bráchy, to by mi tak scházelo… Bože, jen to ne! Ale musím ho dostat…
Cítil jsem, že pro dnešek jsem si dovolil dost – už bych dál zacházet neměl, musím na něj opravdu pomaloučku… Kdybych se o něco pokusil už teď, vylekal by se a zkazil bych tak všechno už na začátku… A to prostě nesmím dopustit!
„Jak ho sbalíš? Mě?“ Bill se začal smát. On se smál!
„Tome?“ zvážněl náhle.
„No? Co je?“ zeptal jsem se s hranou lhostejností, přestože ve skutečnosti jsem měl srdce až v krku.
„No – vlastně… nic,“ uvědomil si Bill.
„Prostě jsem byl na fan stránkách, četl jsem si, co tam raděj holkám, jak mě sbalit a u toho byl odkaz na to samé s tebou. Tak jsem prostě ze zvědavosti kliknul. Vadí ti to? Neměl bych?“ v duchu jsem si gratuloval. Jednou ze mně bude herec… Bill ještě víc znejistěl.
„Ne, ne, já – promiň! Už zase… Jak můžu myslet… No to je jedno – jsem prostě idiot!“ pravou ruku si dal přes obličej a prsty si přitiskl k čelu.
Ach jo, on se mi ještě omluví.. Jak milé… Musím ho dostat.
„Ale Bille, nejsi idiot,“ položil jsem svou ruku na tu jeho, co byla položená na opěradle mé židle. Cukl sebou, ale nechal ji tam.
„Jsem Tome… pořádnej…“ povzdechl si.
Otočil jsem se k němu na otáčecí židli.
„Nestůj tady tak. Sedni si,“ vybídl jsem ho.
„A to kam? To si ti mám sednout na klín nebo co?“ řekl naoko pobaveně.
Moc dobře jsem viděl jeho prozíravý pohled, jakým se na mně podíval.
Doufám, že jsem lepší herec…
„Třeba!“ zasmál jsem se. Snažil jsem se, aby to vyznělo, že za tím absolutně nic není.
Bill se na mně váhavě podíval. Tak ještě…
„Co je zas? To se mně bojíš nebo co je to s tebou?“ smál jsem se u toho. Muselo to působit naprosto bez postranních úmyslů. Kterých jsem však měl až moc…
Bill zatřepal hlavou, pak ji zvednul a omluvně se na mně usmál.
„Ale vůbec ne. Promiň,“ s těmi slovy si na mně doopravdy sednul. Seděl bokem ke mně, přehodil si nohu přes nohu a levou ruku dal váhavě za můj krk. Nedržel se mě, spíš ji měl jen bezvládně položenou mezi židlí a mými rameny.
„Nejsi idiot, Bille,“ řekl jsem mu měkce a upřímně jsem se mu podíval do očí.
Bill jakoby úplně roztál.
„Jsem Tome… nevíš… teda – nech to být…“ svěsil hlavu.
„Něco tě trápí, Bille? Jsi poslední dny nějak pořád sám… Máš deprese? Je mi to líto, že teď spolu netrávíme tolik času jako kdysi… Byli jsme přece vždycky spolu, nerozluční… Ale teď jsi tak… Uzavřený do sebe… Mám tě moc rád, Bille a – jen jsem ti chtěl říct, kdyby jsi měl nějaký problém, tak – jsem tu vždycky pro tebe,“ pohladil jsem ho po zádech a rukou jsem sjel až k jeho boku, kde jsem ji už nechal položenou. Byl to pořádný risk, ale něco mi říkalo, že je to správný.
„Tome…“ Bill mě pevně objal. Jeho tělo se začalo otřásat. Pomyslel jsem si, že pláče, obzvlášť po tom, co jsem zaslechl tlumené vzlyky u svého ucha.
„No tak, Bille, ššš…“ objal jsem ho taky a hladil ho po zádech. Z jeho těla sálalo teplo… Pořád se chvěl a tak jsem ho jen hladil a tišil…
„Tome, jsem tak hloupej…“ vzlyknul mi do ucha. „Já tě tady podezírám z takových… kravin a ty při tom..“ zajíknul se. „Se o mně staráš… jako bratr… Je to úplně jinak… Jsem tak rád, že tě mám, Tome,“ přitiskl se ke mně ještě pevněji. Stále jsem přejížděl prsty po jeho zádech a stále častěji i po jeho slabinách a bocích.
„Jsem tu jen pro tebe!“ šeptal jsem mu do ucha smyslně.
Bill se zachvěl.
„Děkuju Tome… Jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě,“ pošeptal mi o několik vteřin později.
„Ty v tom mém taky,“ odhodlal jsem se, zatnul jsem zuby, jako bych se připravoval na tvrdý náraz a jen tak lehce, nenápadně jsem přejel dlaní přes Billův zadek. Hned jsem se ale zase vrátil k jeho zádům, jako by se nic nestalo…
Bill se mi na klíně rozrušeně zavrtěl, ale pak si ke mně poposedl ještě blíž a taky mě pohladil.
Zamrazilo mně. Nečekal jsem, že se mnou dotyky jeho dlaní něco udělají, protože když jsem se dotýkal já jeho, nebylo to…
Dobře – líbilo se mi to, ale když se dotkl on mně bylo to ještě stokrát víc vzrušující. Což mě ovšem dost děsilo – ještě se zabouchnout do vlastního bráchy, to by mi tak scházelo… Bože, jen to ne! Ale musím ho dostat…
Cítil jsem, že pro dnešek jsem si dovolil dost – už bych dál zacházet neměl, musím na něj opravdu pomaloučku… Kdybych se o něco pokusil už teď, vylekal by se a zkazil bych tak všechno už na začátku… A to prostě nesmím dopustit!
°°°°
Když jsem si pak večer lehal do postele – znechucený sám sebou – vybavil jsem si, proč to vlastně všechno dělám – krásná, sexy, nádherná, sexy, úžasná a taky sexy Yvonne… Moje Yvonne!
Jen co se s bráchou předvedu před ní a před klukama, přinutím ji splnit tu sázku… No a jestli to udělá, budu tak nadrženej, že ji do tý postele prostě dostanu, snad i kdyby to mělo být násilím… Né, zas takový prase zase nejsem – jen jí prostě hrozně chci!
Jen co se s bráchou předvedu před ní a před klukama, přinutím ji splnit tu sázku… No a jestli to udělá, budu tak nadrženej, že ji do tý postele prostě dostanu, snad i kdyby to mělo být násilím… Né, zas takový prase zase nejsem – jen jí prostě hrozně chci!
°°°°
Od té doby jsem se stáhnul. Už jsem Billa neobjímal, nehrál jsem mu na city, jen jsem mu začal dávat nenápadné signály. Párkrát jsem se spálil – Bill je prozíravý člověk, ale jeho pohledům jsem nikdy neuhnul. Statečně jsem odolával a vždycky jsem se mu jen s nevinností a nechápavostí zahleděl do hlubokých hnědých očí. Nevím proč, ale věřil mi. Vždycky když jsem mu dal najevo svou hranou nevinnost, zatvářil se kajícně, bylo vidět, že má vztek sám na sebe, že už mě zase podezřívá… Vyhovovalo mi to.
Nevím proč, ale bavilo mě ho provokovat. Kolikrát jsem si ho zavolal do sprchy, aby mi podal sprchový gel, ze sprchy jsem se pro něj natáhl tím způsobem, že nechybělo moc centimetrů, aby viděl víc, než by měl, a pak jsem ho ještě sjel, že blbě kouká.
Obzvlášť v oblibě jsem měl jeden způsob provokace, a ten mě opravdu hodně bavil. Bylo to krutý, ale zábava to byla…
Pobíhal jsem zmateně po bytě, předstíral jsem, že něco hledám (jednou to byla kšiltovka, podruhé potítko a jindy jsem ho zase podezříval, že má u sebe můj úkol z matiky – jenž byl pečlivě schován na dně mé tašky) a jak už jsem řekl, vyjížděl jsem na něj, jestli to neviděl. Trik byl v tom, že jsem tam vždycky pobíhal jen ve volných džínech, bez trička se staženými dredy.
Cukaly mi koutky, když jsem se ho zeptal, jestli neviděl mojí červenou kšiltovku a on se úplně rozklepal, začal ode mně nenápadně odstupovat dál a jeho tváře se barvily do ruda. Přitom mumlal, že „Nee, ne..Neviděl…“
„Co je? Tys mi ji zase někam zašantročil!“ vyjel jsem na něj a přistupoval jsem k němu. Přitom jsem si pravou rukou přejel od boku, přes břicho až na prsa a jakoby rozhořčením jsem si olízl rty.
Jen se mu rozšířily zorničky a vykoktal, že „J-jí vážně ne…nemám…“
Zklamaně jsem svěsil ramena a sklopil hlavu, otočil se a vybíhal po schodech nahoru. Užíval jsem si jeho zmatený pohled, i když jsem ho neviděl, moc dobře jsem ho na svých zádech cítil.
Jednou jsem pocítil chuť ho ještě trošku potrápit – bylo to důležité pro můj plán… V polovině schodů jsem se zastavil a otočil jsem se.
„Bille? Vážně ji u sebe nemáš?“ zeptal jsem se a přimhouřil jsem oči.
Bill nejdřív šokovaně uhnul pohledem, aby to nevypadalo, že mě celou dobu zaujatě pozoruje a pak se na mě nesměle podíval.
Jeho pravá ruka okamžitě vystřelila vzhůru a zajel si s ní do vlasů – vždycky to dělá, když se cítí trapně, nebo tak nějak…
„N-ne, Tome,“ špitl.
„Dobře… Děkuju za pomoc…“ kývl jsem sarkasticky a už doopravdy jsem vyběhl schody až nahoru a došel k sobě do pokoje.
Vzal jsem z postele červenou kšiltovku, vyhodil jsem ji do vzduchu a tlumeně jsem si zajásal. Kdyby mi to nepřipadalo až moc blbý, snad bych si i zatleskal – takhle ho znejistit! Balit Billa je mnohem větší zábava, než balit holky… Holky jsou všechny stejný… A všechny to čekají a všechny se nechají a žádná z nich se mi ani nesnaží odolávat… Poslední dobou za mnou lezou skoro samy… Ale to mě nebaví! Mnohem větší zábava je s ním – nechá se vždycky tak skvěle vycukat… A ty jeho bojácný pohledy…
Dopadl jsem na postel.
Je to sranda si s ním hrát, ale přece jenom už bych možná mohl zajít trošku dál… Yvonne jako „sbalení“ Billa nebude stačit jen tahle hra… V podstatě ani nevím, co si pod tím pojmem představuje… Že se budeme mít rádi jako milenci, že se spolu budeme procházet za ruku, že si budeme slibovat věčnou lásku? Anebo to bere tak, že ho prostě vojedu a bude?
A co vlastně chci já?
No, já ale nechci nic, vždyť… Byla to sázka… Jen ji plním… Naše hra je zábavná, ale jak proboha můžu přikročit k něčemu dalšímu? K něčemu hlubšímu? Ani nevím, jestli ho doopravdy nějak vzrušuju nebo je prostě jen nejistý, když se o něco pokusím. Kam až můžu zajít?
Ale já zatraceně nechci nikam zajít!
Nebo jo? Baví mě ho provokovat, na druhé straně k němu zase cítím spíš ochranitelský city a všechno se to spojuje v jednu velkou neznámou pro mne samotného… Zkusím se zeptat Yvonne, jak si to představuje… Kam až musím zajít, abych jí konečně dostal! Už se jí nemůžu dočkat – a jaká je překážka? Zase ten Bill! Vážně mě rozčiluje…
Nevím proč, ale bavilo mě ho provokovat. Kolikrát jsem si ho zavolal do sprchy, aby mi podal sprchový gel, ze sprchy jsem se pro něj natáhl tím způsobem, že nechybělo moc centimetrů, aby viděl víc, než by měl, a pak jsem ho ještě sjel, že blbě kouká.
Obzvlášť v oblibě jsem měl jeden způsob provokace, a ten mě opravdu hodně bavil. Bylo to krutý, ale zábava to byla…
Pobíhal jsem zmateně po bytě, předstíral jsem, že něco hledám (jednou to byla kšiltovka, podruhé potítko a jindy jsem ho zase podezříval, že má u sebe můj úkol z matiky – jenž byl pečlivě schován na dně mé tašky) a jak už jsem řekl, vyjížděl jsem na něj, jestli to neviděl. Trik byl v tom, že jsem tam vždycky pobíhal jen ve volných džínech, bez trička se staženými dredy.
Cukaly mi koutky, když jsem se ho zeptal, jestli neviděl mojí červenou kšiltovku a on se úplně rozklepal, začal ode mně nenápadně odstupovat dál a jeho tváře se barvily do ruda. Přitom mumlal, že „Nee, ne..Neviděl…“
„Co je? Tys mi ji zase někam zašantročil!“ vyjel jsem na něj a přistupoval jsem k němu. Přitom jsem si pravou rukou přejel od boku, přes břicho až na prsa a jakoby rozhořčením jsem si olízl rty.
Jen se mu rozšířily zorničky a vykoktal, že „J-jí vážně ne…nemám…“
Zklamaně jsem svěsil ramena a sklopil hlavu, otočil se a vybíhal po schodech nahoru. Užíval jsem si jeho zmatený pohled, i když jsem ho neviděl, moc dobře jsem ho na svých zádech cítil.
Jednou jsem pocítil chuť ho ještě trošku potrápit – bylo to důležité pro můj plán… V polovině schodů jsem se zastavil a otočil jsem se.
„Bille? Vážně ji u sebe nemáš?“ zeptal jsem se a přimhouřil jsem oči.
Bill nejdřív šokovaně uhnul pohledem, aby to nevypadalo, že mě celou dobu zaujatě pozoruje a pak se na mě nesměle podíval.
Jeho pravá ruka okamžitě vystřelila vzhůru a zajel si s ní do vlasů – vždycky to dělá, když se cítí trapně, nebo tak nějak…
„N-ne, Tome,“ špitl.
„Dobře… Děkuju za pomoc…“ kývl jsem sarkasticky a už doopravdy jsem vyběhl schody až nahoru a došel k sobě do pokoje.
Vzal jsem z postele červenou kšiltovku, vyhodil jsem ji do vzduchu a tlumeně jsem si zajásal. Kdyby mi to nepřipadalo až moc blbý, snad bych si i zatleskal – takhle ho znejistit! Balit Billa je mnohem větší zábava, než balit holky… Holky jsou všechny stejný… A všechny to čekají a všechny se nechají a žádná z nich se mi ani nesnaží odolávat… Poslední dobou za mnou lezou skoro samy… Ale to mě nebaví! Mnohem větší zábava je s ním – nechá se vždycky tak skvěle vycukat… A ty jeho bojácný pohledy…
Dopadl jsem na postel.
Je to sranda si s ním hrát, ale přece jenom už bych možná mohl zajít trošku dál… Yvonne jako „sbalení“ Billa nebude stačit jen tahle hra… V podstatě ani nevím, co si pod tím pojmem představuje… Že se budeme mít rádi jako milenci, že se spolu budeme procházet za ruku, že si budeme slibovat věčnou lásku? Anebo to bere tak, že ho prostě vojedu a bude?
A co vlastně chci já?
No, já ale nechci nic, vždyť… Byla to sázka… Jen ji plním… Naše hra je zábavná, ale jak proboha můžu přikročit k něčemu dalšímu? K něčemu hlubšímu? Ani nevím, jestli ho doopravdy nějak vzrušuju nebo je prostě jen nejistý, když se o něco pokusím. Kam až můžu zajít?
Ale já zatraceně nechci nikam zajít!
Nebo jo? Baví mě ho provokovat, na druhé straně k němu zase cítím spíš ochranitelský city a všechno se to spojuje v jednu velkou neznámou pro mne samotného… Zkusím se zeptat Yvonne, jak si to představuje… Kam až musím zajít, abych jí konečně dostal! Už se jí nemůžu dočkat – a jaká je překážka? Zase ten Bill! Vážně mě rozčiluje…
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
Tom je ,ale zmetek doufám že na to dojede.