„Tome! Tome!“ třese se mnou někdo.
Jen jsem se zavrtěl. Ještě chci spát! Nikdo mě nemá právo budit – je sobota!
Někdo nade mnou si povzdechl a zřejmě si přisedl k mé posteli.
Bylo ticho a tak jsem myslel, že můžu konečně nerušeně spát.
Ale něco mi bránilo – někdo mě sledoval – cítil jsem to.
Slyšel jsem povzdechnutí a pak dlouho nic. Bylo mi příjemně teplo, nezajímaly mě vzdechy někoho u mě, jediná věc co by mě dokázala vyburcovat natolik, abych se přinutil otevřít oči, je…
„Hmm, Yvonne?“ zamručel jsem a bezmyšlenkovitě natáhl ruku někam, kde jsem si myslel, že ta osoba je.
Podařilo se mi rozlepit oči natolik, abych viděl jen nějaké matné stíny, ve kterých jsem začínal rozpoznávat jen jakousi tmavou siluetu.
Chtěla odskočit, ale v pravou chvíli jsem zachytil ruku na mém prostěradle.
Vrátila se a ruku tam váhavě nechala položenou.
Začal jsem se probírat – moje mysl se začínala probírat.
Co by tady dělala Yvonne? Jediný, kdo je doma, jsou naši a Bill. A jediný, kdo mě občas chodí budit, je on. Už už jsem ho chtěl pustit, když se mi v hlavě zrodil geniální plán – že mě to tak pálí i po ránu, to jsem teda vážně nečekal… Takhle aspoň zjistím jeho reakce a budu se mít na co vymluvit..
„Pojď ke mně!“ vztáhl jsem k němu ruce, ale oči jsem nechával zavřené. „Zlatíčko, pojď ke mně, do tepla…“ plácnul jsem první, co mě napadlo – když jsem dal ruce za jeho krk, pocítil jsem nehorázné škubnutí v žaludku a měl jsem neskutečnou chuť strhnout ho k sobě a už ho nepustit. Což původně nebylo v plánu… Chtěl jsem mu jen dát pusu…
Jeho reakce mě ale překvapila – stál tam a k ničemu se neměl. Řekl bych spíš, že mě ze sebe setřese nebo že se mě pokusí probudit, ale tohle ne.
„Prosíím…“ zamumlal jsem a zavrtěl jsem se v peřině.
Billa přešla veškerá nerozhodnost a tak jsem ho prostě strhnul na sebe, protože se přestal bránit a vzdorovat.
Sletěl na mně celou svou vahou a teď na mně ležel – naše těla od sebe oddělovala jen moje peřina.
Srdce mi bilo jako splašené.
Klid Tome, klid… Je to jen Yvonne, co na tobě leží… Yvonne…
Zatraceně – na mně leží Yvonne a se mnou to nic nedělá!
Chtěl jsem ji vidět, než se o něco pokusím!
Otevřel jsem zprudka oči.
Oči skoro stejné jako ty moje, do kterých jsem hleděl, se rozšířily strachem a překvapením.
Zatraceně, jak si má člověk pamatovat, jestli na něm leží Yvonne nebo Bill?
Byl jsem naprosto zmatený. Co teď? Pokračovat?
Ne, ještě je brzo, ještě ne…
„Bille?“ vyhrkl jsem překvapeně.
Začal jsem si sedat a protože se odmítal pohnout, začal jsem ho ze sebe setřásat.
„Můžeš – můžeš mi vysvětlit…?“ já jsem na něj tak hnusnej… Ale kdybych to neřekl, měl by Bill miliony otázek stejného rázu na mě a to nešlo…
„Ne-nevím co se…“ Bill byl úplně mimo.
„Nevíš, co se stalo, když se vzbudím a ležíš na mně ty?“ ptal jsem se šokovaně. Bill si mezitím odsedl na úplný kraj postele, co nejdál ode mě.
„Ty…ty… myslel sis, že… že jsem Yvonne a…“ Bill na mě zíral přímo s hrůzou v očích.
„Zatraceně, to nebyl sen… Tos byl – tos byl ty?!“ skočil jsem mu do toho.
Bill nešťastně přikývl. Dokonce se mu cosi zatřpytilo v očích.
„Ježiš, nebreč, to jsem nechtěl!“ natáhl jsem se k němu a setřel mu slzu. Bylo mi ho tak líto – on za nic nemůže a já, kretén, ho takhle sjedu…
Bill si ode mně však poposedl ještě dál.
„Co je, Bille? Omlouvám se ti, že jsem na tebe křičel, byl to jen… šok… Nemusíš se mě bát!“ řekl jsem mu potichu. Styděl jsem se sám za sebe.
„Promiň,“ kníkl Bill.
„Za co, proboha?“ pozvedl jsem obočí.
„Jsem hroznej idiot… Nechal jsem se… Myslel sis, že je u tebe Yvonne a já… Nic jsem neudělal, nechal jsem se prostě k tobě strhnout…“ měl naprosto skleněné oči.
„Ale to je moje chyba!“ řekl jsem a natáhl k němu ruku.
Zaváhal a pak ji stiskl. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě. Ochotně se nechal.
„Ne, právě že ne. To já… Nemělo se to vůbec stát…“ blekotal.
„Nevím, o čem mluvíš…“ ale ve skutečnosti jsem tušil a v duchu jásal a doufal, že mám pravdu…
„To vědět nechtěj…“ zamumlal Bill a z oka se mu začala řinout velká slza.
„Ale no tak, Bille… Pojď ke mně,“ bylo mi ho neskutečně líto.
Bill jenom zatřepal hlavou a tak se mu z očí vyhrnuly další slzy.
„Co se děje? Co se to s tebou poslední dobou děje v mé přítomnosti? Řekni, co?“ ptal jsem se naléhavě a radši jsem vzdal pokus přitáhnout si ho k sobě.
„Nevím, Tome… Já nevím…“ zašeptal a já jsem ho prostě musel přitisknout k sobě. Nešlo to vydržet.
Oba jen ve spodním prádle, tiskli jsme se svá těla k sobě v zoufalé naději, že něco vyřešíme nebo že se alespoň navzájem zahřejeme.
Oba jsme proklínali sami sebe, že jsme něco takového dopustili…
Já, že jsem se vsadil, a Bill… nevím…
„Jsem tady vždycky pro tebe, pamatuješ?“ zašeptal jsem mu do ucha.
Bill mě jen sevřel ještě pevněji a za žádnou cenu mě nechtěl pustit.
Odhodlal jsem se. Jestli ne dneska, tak už nikdy…
Zajel jsem mu prsty do ještě neučesaných vlasů a prohrábl jsem mu je.
Pokud to vůbec bylo možné, Bill se mě snad pokoušel uškrtit – svíral mě tak pevně, že jsem vážně přestával dýchat…
„Ssst, Bille… Uškrtíš mě!“ vymáčkl jsem ze sebe.
Bill malinko povolil sevření, ale stále se mě odmítal pustit. Ani já nechtěl.
Sebral jsem veškerou odvahu, co jsem v sobě měl a udělal jsem to.
Jen tak jsem se dotknul rty Billova ucha. Nepolíbil jsem ho, jen zlehýnka přejel rty přes jeho ušní lalůček.
Bill se zachvěl. Ale nepouštěl mě, ne…
„Svěříš se mi?“ zašeptal jsem mu smyslně.
„Víš, víš, já nevím, já… nedokážu…“ šeptal.
A pak udělal něco, co jsem do smrti nezapomněl a nikdy nezapomenu.
Políbil mě na krk.
Projela mnou vlna vzrušení.
Bill se začal třást po celém těle – zřejmě se bál mé reakce.
Už jsem na něj nemohl být krutý, nechtěl jsem…
Přitiskl jsem jeho chvějící se tělo k sobě a hladil jsem ho po zádech.
Ochutnal jsem na oplátku krk jeho.
Billovi naskočila husí kůže a nepřestával se třást, i když už míň.
Bill mi špičkou nosu přejel od krku po bradu a pak zaklonil hlavu, zvedl pohled a zahleděl se mi do očí.
I já jsem se mu do nich díval. Měl krásné, velké oči, tolik podobné těm mým… Jako bych se utápěl v moři rozpuštěné čokolády…
„Uhodl jsem?“ zeptal jsem se tiše.
Bill přivřel oči a tím pohybem mi dával jasně najevo svůj souhlas.
Jako by chtěl přikývnout hustými, dlouhými řasami, které zatím postrádaly řasenku, bylo teprve ráno a Bill ještě nebyl nalíčený…
„Bratrský instinkt…“ zašeptal jsem, když jsem si vzpomněl na jeho slova… Byly to teprve asi čtyři týdny, ale mně už to připadalo jako věčnost.
Zvedl jsem ruku a jedním prstem jsem mu přejel po hebké tváři.
Bill se tvářil, jako by se právě dostal do ráje, takovou slast jsem mu tím činil.
Sklonil jsem maličko hlavu a přitisknul svoje rty na jeho. Jen jsem je k němu přitisknul a po zlomku sekundy se zase odtáhl, nebyl to polibek.
Bill se ke mně opatrně přiblížil.
Přivřel oči a doopravdy mě políbil. Mírně jsem pootevřel ústa a nechal jsem ho, aby se dostal hlouběji. Využil té možnosti, ale neodvažoval se zapojit jazyk… Asi to bylo dobře…
Pohrál si s mým piercingem ve rtu a já byl jako ve snách…
Moje mysl mě nadobro opustila, nepřemýšlel jsem nad nějakou Yvonne nebo dokonce nějakou sázkou nebo čímkoliv jiným, všechno to bylo na miliony mil vzdálené a nepodstatné… Mé srdce v tu chvíli bilo jen pro Billa a bilo opravdu rychle… Stejně jako to jeho.
Zajel jsem mu prsty do vlasů a dál se nechával unášet tím sladkým okamžikem, naplněným něhou a čistotou.
Jsme spolu od narození, jsme polovina toho druhého, my jsme jeden člověk, jak by se to někomu mohlo zdát nechutné, nepřijatelné?
Jsme součást toho druhého.
„Ne, tak rychle ne, Bille,“ zašeptal jsem do ticha kolem nás, protože Bill byl velice nedočkavý. Tak jsem to nechtěl…
Znovu jsem mu prohrábl jemné vlasy. Bill se malinko zklidnil a jeho pohyby se zpomalily. Bál jsem se, že se ho moje slova dotknou, ale on mě chápal… Nechtěl jsem po něm, aby přestal, toho jsem se přímo děsil, jen aby zklidnil tempo – nemusíme přeci spěchat!
Vpil jsem se do jeho rtů a žilami se mi rozlila touha. Bezmezná touha po Billovi. Vdechl jsem jeho svěží, energickou vůni a zcela omámeně jsem zašeptal: „Chci tě, Bille!“
Jen jsem se zavrtěl. Ještě chci spát! Nikdo mě nemá právo budit – je sobota!
Někdo nade mnou si povzdechl a zřejmě si přisedl k mé posteli.
Bylo ticho a tak jsem myslel, že můžu konečně nerušeně spát.
Ale něco mi bránilo – někdo mě sledoval – cítil jsem to.
Slyšel jsem povzdechnutí a pak dlouho nic. Bylo mi příjemně teplo, nezajímaly mě vzdechy někoho u mě, jediná věc co by mě dokázala vyburcovat natolik, abych se přinutil otevřít oči, je…
„Hmm, Yvonne?“ zamručel jsem a bezmyšlenkovitě natáhl ruku někam, kde jsem si myslel, že ta osoba je.
Podařilo se mi rozlepit oči natolik, abych viděl jen nějaké matné stíny, ve kterých jsem začínal rozpoznávat jen jakousi tmavou siluetu.
Chtěla odskočit, ale v pravou chvíli jsem zachytil ruku na mém prostěradle.
Vrátila se a ruku tam váhavě nechala položenou.
Začal jsem se probírat – moje mysl se začínala probírat.
Co by tady dělala Yvonne? Jediný, kdo je doma, jsou naši a Bill. A jediný, kdo mě občas chodí budit, je on. Už už jsem ho chtěl pustit, když se mi v hlavě zrodil geniální plán – že mě to tak pálí i po ránu, to jsem teda vážně nečekal… Takhle aspoň zjistím jeho reakce a budu se mít na co vymluvit..
„Pojď ke mně!“ vztáhl jsem k němu ruce, ale oči jsem nechával zavřené. „Zlatíčko, pojď ke mně, do tepla…“ plácnul jsem první, co mě napadlo – když jsem dal ruce za jeho krk, pocítil jsem nehorázné škubnutí v žaludku a měl jsem neskutečnou chuť strhnout ho k sobě a už ho nepustit. Což původně nebylo v plánu… Chtěl jsem mu jen dát pusu…
Jeho reakce mě ale překvapila – stál tam a k ničemu se neměl. Řekl bych spíš, že mě ze sebe setřese nebo že se mě pokusí probudit, ale tohle ne.
„Prosíím…“ zamumlal jsem a zavrtěl jsem se v peřině.
Billa přešla veškerá nerozhodnost a tak jsem ho prostě strhnul na sebe, protože se přestal bránit a vzdorovat.
Sletěl na mně celou svou vahou a teď na mně ležel – naše těla od sebe oddělovala jen moje peřina.
Srdce mi bilo jako splašené.
Klid Tome, klid… Je to jen Yvonne, co na tobě leží… Yvonne…
Zatraceně – na mně leží Yvonne a se mnou to nic nedělá!
Chtěl jsem ji vidět, než se o něco pokusím!
Otevřel jsem zprudka oči.
Oči skoro stejné jako ty moje, do kterých jsem hleděl, se rozšířily strachem a překvapením.
Zatraceně, jak si má člověk pamatovat, jestli na něm leží Yvonne nebo Bill?
Byl jsem naprosto zmatený. Co teď? Pokračovat?
Ne, ještě je brzo, ještě ne…
„Bille?“ vyhrkl jsem překvapeně.
Začal jsem si sedat a protože se odmítal pohnout, začal jsem ho ze sebe setřásat.
„Můžeš – můžeš mi vysvětlit…?“ já jsem na něj tak hnusnej… Ale kdybych to neřekl, měl by Bill miliony otázek stejného rázu na mě a to nešlo…
„Ne-nevím co se…“ Bill byl úplně mimo.
„Nevíš, co se stalo, když se vzbudím a ležíš na mně ty?“ ptal jsem se šokovaně. Bill si mezitím odsedl na úplný kraj postele, co nejdál ode mě.
„Ty…ty… myslel sis, že… že jsem Yvonne a…“ Bill na mě zíral přímo s hrůzou v očích.
„Zatraceně, to nebyl sen… Tos byl – tos byl ty?!“ skočil jsem mu do toho.
Bill nešťastně přikývl. Dokonce se mu cosi zatřpytilo v očích.
„Ježiš, nebreč, to jsem nechtěl!“ natáhl jsem se k němu a setřel mu slzu. Bylo mi ho tak líto – on za nic nemůže a já, kretén, ho takhle sjedu…
Bill si ode mně však poposedl ještě dál.
„Co je, Bille? Omlouvám se ti, že jsem na tebe křičel, byl to jen… šok… Nemusíš se mě bát!“ řekl jsem mu potichu. Styděl jsem se sám za sebe.
„Promiň,“ kníkl Bill.
„Za co, proboha?“ pozvedl jsem obočí.
„Jsem hroznej idiot… Nechal jsem se… Myslel sis, že je u tebe Yvonne a já… Nic jsem neudělal, nechal jsem se prostě k tobě strhnout…“ měl naprosto skleněné oči.
„Ale to je moje chyba!“ řekl jsem a natáhl k němu ruku.
Zaváhal a pak ji stiskl. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě. Ochotně se nechal.
„Ne, právě že ne. To já… Nemělo se to vůbec stát…“ blekotal.
„Nevím, o čem mluvíš…“ ale ve skutečnosti jsem tušil a v duchu jásal a doufal, že mám pravdu…
„To vědět nechtěj…“ zamumlal Bill a z oka se mu začala řinout velká slza.
„Ale no tak, Bille… Pojď ke mně,“ bylo mi ho neskutečně líto.
Bill jenom zatřepal hlavou a tak se mu z očí vyhrnuly další slzy.
„Co se děje? Co se to s tebou poslední dobou děje v mé přítomnosti? Řekni, co?“ ptal jsem se naléhavě a radši jsem vzdal pokus přitáhnout si ho k sobě.
„Nevím, Tome… Já nevím…“ zašeptal a já jsem ho prostě musel přitisknout k sobě. Nešlo to vydržet.
Oba jen ve spodním prádle, tiskli jsme se svá těla k sobě v zoufalé naději, že něco vyřešíme nebo že se alespoň navzájem zahřejeme.
Oba jsme proklínali sami sebe, že jsme něco takového dopustili…
Já, že jsem se vsadil, a Bill… nevím…
„Jsem tady vždycky pro tebe, pamatuješ?“ zašeptal jsem mu do ucha.
Bill mě jen sevřel ještě pevněji a za žádnou cenu mě nechtěl pustit.
Odhodlal jsem se. Jestli ne dneska, tak už nikdy…
Zajel jsem mu prsty do ještě neučesaných vlasů a prohrábl jsem mu je.
Pokud to vůbec bylo možné, Bill se mě snad pokoušel uškrtit – svíral mě tak pevně, že jsem vážně přestával dýchat…
„Ssst, Bille… Uškrtíš mě!“ vymáčkl jsem ze sebe.
Bill malinko povolil sevření, ale stále se mě odmítal pustit. Ani já nechtěl.
Sebral jsem veškerou odvahu, co jsem v sobě měl a udělal jsem to.
Jen tak jsem se dotknul rty Billova ucha. Nepolíbil jsem ho, jen zlehýnka přejel rty přes jeho ušní lalůček.
Bill se zachvěl. Ale nepouštěl mě, ne…
„Svěříš se mi?“ zašeptal jsem mu smyslně.
„Víš, víš, já nevím, já… nedokážu…“ šeptal.
A pak udělal něco, co jsem do smrti nezapomněl a nikdy nezapomenu.
Políbil mě na krk.
Projela mnou vlna vzrušení.
Bill se začal třást po celém těle – zřejmě se bál mé reakce.
Už jsem na něj nemohl být krutý, nechtěl jsem…
Přitiskl jsem jeho chvějící se tělo k sobě a hladil jsem ho po zádech.
Ochutnal jsem na oplátku krk jeho.
Billovi naskočila husí kůže a nepřestával se třást, i když už míň.
Bill mi špičkou nosu přejel od krku po bradu a pak zaklonil hlavu, zvedl pohled a zahleděl se mi do očí.
I já jsem se mu do nich díval. Měl krásné, velké oči, tolik podobné těm mým… Jako bych se utápěl v moři rozpuštěné čokolády…
„Uhodl jsem?“ zeptal jsem se tiše.
Bill přivřel oči a tím pohybem mi dával jasně najevo svůj souhlas.
Jako by chtěl přikývnout hustými, dlouhými řasami, které zatím postrádaly řasenku, bylo teprve ráno a Bill ještě nebyl nalíčený…
„Bratrský instinkt…“ zašeptal jsem, když jsem si vzpomněl na jeho slova… Byly to teprve asi čtyři týdny, ale mně už to připadalo jako věčnost.
Zvedl jsem ruku a jedním prstem jsem mu přejel po hebké tváři.
Bill se tvářil, jako by se právě dostal do ráje, takovou slast jsem mu tím činil.
Sklonil jsem maličko hlavu a přitisknul svoje rty na jeho. Jen jsem je k němu přitisknul a po zlomku sekundy se zase odtáhl, nebyl to polibek.
Bill se ke mně opatrně přiblížil.
Přivřel oči a doopravdy mě políbil. Mírně jsem pootevřel ústa a nechal jsem ho, aby se dostal hlouběji. Využil té možnosti, ale neodvažoval se zapojit jazyk… Asi to bylo dobře…
Pohrál si s mým piercingem ve rtu a já byl jako ve snách…
Moje mysl mě nadobro opustila, nepřemýšlel jsem nad nějakou Yvonne nebo dokonce nějakou sázkou nebo čímkoliv jiným, všechno to bylo na miliony mil vzdálené a nepodstatné… Mé srdce v tu chvíli bilo jen pro Billa a bilo opravdu rychle… Stejně jako to jeho.
Zajel jsem mu prsty do vlasů a dál se nechával unášet tím sladkým okamžikem, naplněným něhou a čistotou.
Jsme spolu od narození, jsme polovina toho druhého, my jsme jeden člověk, jak by se to někomu mohlo zdát nechutné, nepřijatelné?
Jsme součást toho druhého.
„Ne, tak rychle ne, Bille,“ zašeptal jsem do ticha kolem nás, protože Bill byl velice nedočkavý. Tak jsem to nechtěl…
Znovu jsem mu prohrábl jemné vlasy. Bill se malinko zklidnil a jeho pohyby se zpomalily. Bál jsem se, že se ho moje slova dotknou, ale on mě chápal… Nechtěl jsem po něm, aby přestal, toho jsem se přímo děsil, jen aby zklidnil tempo – nemusíme přeci spěchat!
Vpil jsem se do jeho rtů a žilami se mi rozlila touha. Bezmezná touha po Billovi. Vdechl jsem jeho svěží, energickou vůni a zcela omámeně jsem zašeptal: „Chci tě, Bille!“
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
