Vsadíš se? 9.

„Kluci, já vás o to prosím!“ zavolala na nás mamka zespoda.
„My už…“ Bill prudce vydechl. „…už jdeme !“ zvolal.
Přesto mi jen přejel něžně prstem po tváři, jako by ho vůbec nevzrušovalo, že jeho vzdech během řeči s matkou mohl dost razantně ohrozit naši utajenost.
„Dávej si na tohle pozor… Ještě by jí to někdy napadlo, že se mezi náma něco změnilo, a to by byl konec, doufám, že si to uvědomuješ! Nesmí to nikdo vědět, prostě to musíme dokonale tajit, chápeš?“ vyčetl jsem mu, když jsem se od něj odtrhl.
„Neřvi na mě!“ ohradil se ublíženě Bill a slezl mi z klína.
„Neřvu na tebe!“ zvedl jsem se z vany.
„Tak na mně zvyšuješ hlas,“ řekl uraženě. „A to nechci,“ dodal a sklopil hlavu.
„Ale to já taky ne, zlato…“ přitáhl jsem si jeho hlavu ke své hrudi a objal jsem ho.
„Cože?“ zvedl ke mě trochu bojácně oči.
„Promiň… já nechtěl jsem říct, zlato, ale… Chci jen, abys věděl… Jsi pro mě víc než zlato! Ale jestli ti to oslovení vadí…“ snažil jsem se z toho nějak vykroutit… Nějak jsem nad tím neuvažoval, co to vlastně říkám…
„Jen jsem tě chtěl upozornit, že si musíme dávat pozor… Víš přece, jak to je.. Nemohli bychom být spolu, kdyby to někdo věděl… A to je to poslední, co bych chtěl… I když jsme se teprve dneska nějak tak… dali dohromady, už delší dobu cítím, že bez tebe prostě být nemůžu… Nedokázal bych tě zase ztratit, když jsem tě teď konečně dostal… Na to tě mám moc rád, Bille…“ pořád jsem ho tisknul k sobě a on mě důvěřivě objímal.
„Pojď, musíme udělat ty špagety…“ řekl jsem a pohladil jsem ho po vlasech.

Dopoledne (dobře, bude půl třetí… ale dokud ještě nebyl oběd, je to prostě dopoledne) probíhalo poklidně nebo to tak alespoň vypadalo, neboť já a Bill jsme rozhodně v klidu nebyli.
Motali jsme se nemotorně po kuchyni, Bill u toho stačil srazit z linky dvě skleničku, z čehož jedna byla plná coly.
„Ježiš!“ vyděsil se a v tu stejnou chvíli jako já se sklonil k rozlité cole, tekoucí po plovoucí podlaze.
„Sss..“ syknul, protože jsme se srazili hlavami.
„Promiň,“ zašeptal jsem a k omluvě připojil sladký polibek. Bill mi ho začal něžně oplácet a nakláněl se ke mně přes stále se rozšiřující kaluž coly.
„Mm, počkej, musíme to.. utřít..“ zamumlal mezi polibky.
Jak jsem říkal, domem vládl klid, protože mamka s Meg se přesunuly na zahradu a tak jsme se s bratrem nemuseli obávat, že by nás někdo načapal při našich v podstatě nezákonných aktivitách…
Já jsem dělal omáčku (ne, teď nemluvím o těch zákonných) a Bill mi nosil, co jsem si řekl, a pak to zase uklízel zpátky do kredencí…
„Bille, nakrájej, prosím tě, tu cibuli!“ požádal jsem ho, stojíc u sporáku.
„Cibuli?“ zeptal se zkroušeně.
„Cibuli,“ přikývl jsem a podal mu nůž.
Pokrčil rameny vyhrabal někde prkýnko a tu zmiňovanou cibuli a dal se do krájení. Já jsem stále míchal omáčku a tak jsem si ho nevšímal, ovšem až do chvíle, když jsem zaslechl tiché vzlyky.
„Bille?“ otočil jsem se k němu.
Jen si protřel rukou oči a podíval se na mě.
„Proč pláčeš?“ zeptal jsem se starostlivě.
„Ne, nepláču… To jen ta cibule… A taky…“ zalkl se.
„A taky co?“ vyzvídal jsem.
„Ne, nic, ale… Všechno je to tak krásný… Mám strach, jako by to mělo vzápětí skončit, jako bych měl teď jít spát a až bych se probudil, zjistil bych, že jsi stále jenom… můj bratr. Nic víc…“ popotáhl.
Pustil jsem vařečku, nechal omáčku omáčkou a rozešel se k němu.
„Neskončí to. Slibuju,“ objal jsem ho zezadu za pas a šeptal mu do ucha slova, kterým jsem se sám pokoušel uvěřit.

°°°°

K obědu jsme mámě s Meg, no a taky sami sobě, servírovali rozvařené špagety a mírně připálenou omáčku, protože ty nezákonné aktivity holt vyžadovaly větší soustředění než ty obyčejné (tak například ta omáčka.. anebo taky špagety). K naší k obrovské radosti se máma a Meg rozhodly, že si ten náš zázrak radši vychutnají na čerstvém vzduchu a ani netrvaly na tom, že bychom museli jíst s nimi. Přesunuli jsme se tedy do obýváku a… Oficiálně jedli špagety, ve skutečnosti jsme spíš dělali všechno možné, než že bychom „normálně a spořádaně“ jedli…
Bill dostal geniální nápad, že to prý kdysi viděl v nějakým filmu a že se to musí vyzkoušet. Aniž by mi to nějak pořádně vysvětlil, dal se do realizování.
„Fo teďf ?“ prsknul jsem. Byli jsme skloňení nad malým konferenčním stolkem, každý z jedné strany a každý v puse jeden konec špagety.
„Mno, teďf to nofmálně fcucni,“ podal mi Bill instrukce a já měl co dělat, abych se nerozesmál – vypadal neskutečně komicky, jak soustředěně pozoroval mé rty a z pusy mu visela špageta.
„Kufva..“ zamumlal, když se teda pokusil sám vcucnout, ale jen mu vystříkla omáčka na obličej. To už jsem se tlumeně tlemil, ale jakmile si mě Bill změřil ublíženým pohledem, rychle jsem přestal.
Vcucl jsem špagetu, přesně v tu stejnou chvíli, jako Bill a někde u středu se naše rty střetly. Bill naklonil hlavu a já to gesto zopakoval, až na to, že jsem krk obrátil na druhou stranu. Pootevřel jsem ústa a Billa políbil. Bill se nechal chvilku dobývat, nakonec ale rozevřel rty, a tak jsem měl volnou cestu i k zapojení jazyka.
„Vystydne nám to…“ zamumlal Bill s nevinným úsměvem, když se ode mně asi po pěti minutách odtrhl. V očích mu svítily hravé jiskřičky…

°°°°

Večer, když jsem po řádném rozloučení s Billem uléhal osaměle do své postele, musel jsem se usmát. Jeden jediný den a může změnit totálně celý můj pohled na svět…
Dřív pro mě existovaly jenom holky a nebudu lhát – většinou mi šlo spíš o ten fyzický vztah a nějaká ta Billova pravá láska mě nezajímala, ale dneska… Jsem z něj tak mimo, že uvažuju nad naprostejma kravinama… A to se promítlo i v mém prvním snu; usnul jsem totiž asi po deseti minutách od okamžiku, kdy jsem se uložil do postele.
O tom zmiňovaném snu – zdálo se mi, že jsme seděli s Billem na lavičce v parku a okolo nás zpod zbytků sněhu vykukovaly první jarní kvítky… Bill se neustále rozplýval nad tou krásou všude kolem, až jakoby zapomněl, že jsem tam s ním. Připomněl jsem se mu svými rty. Bill se vševědoucně usmál.
„Copak tobě se ty kytičky nelíbí?“ zeptal se provokativně, protože mu bylo jasné, že na ty zatracený kytky, o kterejch pořád mluví, tak trochu žárlím.
„Jsou krásné… Ale vím o něčem mnohem krásnějším, než všechny sněženky, co letos vyklíčily…“ usmál jsem se. Když se chce hrát… Má to mít.
„Vážně? A co to je?“ zeptal se Bill zvědavě.
„Zkus hádat,“ řekl jsem tiše, snad abych nerušil probouzející se přírodu.
„Hmmm… Bledule?“ zkusil zamyšleně.
„Ne, bledule to nejsou. Jsi to ty,“ zašeptal jsem s úsměvem.
Billova tvář se rozjasnila a na jeho čisté, bledé pleti se vykouzlily červené fleky – asi částečně proto, že byla docela zima a také kvůli tomu mému komplimentu… Jeho rty se roztáhly do úsměvu.
„Tak to děkuju,“ zašeptal těsně předtím, než mě něžně políbil. Připadalo mi to tak něžné, jako čerstvě dopadající sníh na zmrzlou cestu. Má ruka zabloudila k pramenům jeho větrem rozcuchaných vlasů, které byly maličko ztuhlé, za což mohl ještě všudy přítomný mráz…
Po chvilce se polibky změnily – připadalo mi to, jako kdyby na mně dopadaly sluneční paprsky a já každým dotykem víc a víc tál…

°°°°

Šílená rána se roznesla mým pokojem. Probral jsem se a přistihl jsem se, že mám na tváři blažený úsměv. Ten však rychle vystřídal zděšený výraz a já se vymrštil do sedu. Okno mého pokoje bylo dokořán a vpouštělo dovnitř mráz zvenku. Na zemi ležely střepy z keramického květináče, rozsypaná hlína a kytka sama o sobě a cosi vyskočilo na mojí postel.
„Billí?“ pípl jsem potichu. Nevím, co mě to popadlo, ale mám teď pořád sklony nějak zdrobňovat jeho jméno…
Tmou v mém pokoji se rozlehlo jen tiché mňouknutí a cosi se mi zavrtělo u nohou. Vydechl jsem úlevou, že to není něco nevítaného, a také zároveň zklamáním, že to není Bill…
„Kazimíre? Copak tady děláš?“ promluvil jsem tiše k mému kocourovi. On je teda náš s Billem, ale momentálně leží v mé posteli, tudíž by se dal pokládat za mého…. Kazimír se nenamáhal s odpovědí a vydrápal se mi po přikrývce až k hrudi. Podrbal jsem ho za ouškem a pak jsem ho položil na svůj polštář; musel jsem zavřít to okno. S kytkou jsem si starosti nedělal a zalezl jsem zpátky ke kočce do postele.
Stále jsem ho hladil a on mi předl do ucha, ale i přes tento příjemný zvuk jsem nemohl usnout… Přemýšlel jsem teď po dlouhém dni nad tou sázkou… Asi bych ji měl zrušit… Jenže – co moje hrdost?
O Yvonne už mi nešlo, ale přece jenom postavení v partě jsem vždycky měl dobré a vždycky to pro mě představovalo výhodu – nechci o to přijít!
Jenže o Billa taky ne… Co teď?
„Mmm, Billee…“ zavrněl jsem a přitulil se ke kocourkovi, kterého změna oslovení v nejmenším nerušila a spokojeně předl dál. Nakonec se nám oběma podařilo usnout… Ve snech jsem ještě několikrát zahlédl Billovu tvář, ale nikdy to nebyl celý zážitek jako předtím v tom parku… Možná už brzy nastane čas, kdy se mé sny stanou skutečností…

autor: Ketty
betaread: Michelle M.