City můžeš schovávat 16.

Géčka mě mezi sebe drapla, naprosto bez vysvětlení a táhla mě pryč.

„Co blbnete, volové.“

„Mlč.“

„Kam mě táhnete?“

„Někam, kde si s tebou v klidu promluvíme.“

„Vždyť vám řekl, že s kapelou nesekne, tak z toho nedělejte…“

„Sem.“ kývne Georg na Gustava a já přistanu na křesle v malém studiu.

„Tak a teď poslouchej, jsi náš kámoš, ale to, cos udělal, překračuje všechny meze. Je to tvůj brácha a ona byla fakt dost opilá, uvědomuješ si, že tě taky mohla obvinit ze znásilnění?“

„Nebyl jsem sám, kdo to chtěl, ježiši, tak jsme si užili, kdyby mě brácha nepřišel vzbudit, tak se to ani nedozví.“

„Ses úplně pomát. Odteď budeš jak vycvičenej pejsek. Bill sice neskončí, ale je na tebe pěkně nakrklej a my máme jet na turné, budeme hrát pro půlku Evropy a jestli jen jeden ten koncert zmrvíme, tak naše kariéra padá. Ty vole, mrzí tě to aspoň trochu?“

„Ne. A víš, proč, protože jsem se na to už nemohl ani koukat. Jak tak spolu furt cukrovali, pěkně mě to sralo, ještě před nahráváním jsme ho já musel překecávat, ať do ní neryje a dá ji pokoj. Neznal ji a už ji nesnášel.“

„Jo, a pak se do ní zabouchl, víš, jak nám poskočila popularita, je to už pomalu měsíc a ještě se o tom nepřestalo psát a ty teď uděláš tohle, pěkně negativní reklama.“

„Jakoby jsme to snad někdy řešili.“

„Kurva, uvědom si, že tohle poslední CD je dost jinde než co jsem do teď hráli a jestli se nechytne, je se vším konec.“

„Neblbni, jsem Tokio Hotel, si myslíš, že jedno CD zničí tohle všechno? Pochybuju, že by holky přestali šílet jen proto, že jsem se poškorpil s bráchou a navíc, jsme dvojčata, mi bez sebe dlouho nevydržíme, Billa to přejde a s Lith to vyřešíme.“

„To bychom ti radili.“

„Klídek. Teď už můžu jít?“

„Hmm.“

Další hodiny všichni kolem sebe kroužili bez slov, bez jakýkoliv posunků, každý byl zabrán do svých vlastních myšlenek. Brácha nevylezl z pokoje, já se nepřítomně koukal na televizi a ostatní byli někde zalezlí. Následující den nebyl jiný, kolem sedmé večer už bylo všude kolem takové dusno, že jsem se modlil, aby Lith konečně dojela a začalo se něco normálního dít.

V deset jsem už to neuvěřitelné tiché přehlížení vlastní osoby nemohl vydržet a šel spát. Kupodivu se mi to podařilo, hned jak jsem položil hlavu na polštář.

„Tome.“ zatřásl mnou někdo. Rozespale jsem zamžoural na osobu nade mnou.

„Co..“

„Lith je zpět, možná bychom měli jít za ní.“ přisedne si na mou postel Bill a vtiskne mi krátkou pusu.

„Kolik je vůbec hodin?“

„Půl druhé.“

„Ráno?“

„No, odpoledne těžko. Pojď za ní, prosím.“

„Bille, určitě je utahaná a chce se v prvé…“

„Čau, kluci.“ ozve se najednou ode dveří.

„Lith.“ vyskočí brácha na nohy a doslova se na ni vrhne.

„Ahoj, tak co, jak bylo?“ přidám se k nim a společně se vydáme do obýváku.

„Bylo… no, jak se to vezme. Vaše máma vás pozdravuje, říkala, že na ten koncert do Berlína určitě přijede, poslechla si vaše CD a říkala, že je to to nejlepší, co jste kdy udělali. Moc se na vás už těší.“

„To je fajn, ale co tvůj táta?“

„Víte, jak jsem vám říkala, že… on vždycky pozná, když něco skrývám. Odmítla jsem mu říct o vás a tak… strašně se na mě naštval a prostě mě vyhnal. Nejvíc nám dokáží ubližovat ti, které milujeme. Nedokázal pochopit, že některé věci kolem mě se ho netýkají a tak jsem teď bez všeho. Kluci, táta mě vydědil, tedy jestli se tenhle výraz ještě používá. Odstřihl mě od peněz a vzal mi tohle studio, nemám nic, tedy nic k čemu jsem měla, alespoň nějaký vztah. O prachy mi ani tak nejde, ale tohle byl můj domov a teď musím pryč, musím si najít nějakou práci a začít někde od znovu. Je toho na mě trochu moc, omlouvám se, kecám blbosti. Půjdu raději do postele, vy se musíte pořádně vyspat, zítra se stěhujete do hotelu a já si musím začít pakovat věci. Tak… tak dobrou.“ zvedne se najednou a zamíří ke dveřím. Vyděšeně se zadívám na Billa a oba rychle vyskočíme a brečící Lith vtáhneme do jednoho velkého objetí.

„Laonnelith, prosím, odpusť nám to. Omlouváme se, tohle jsem nechtěli, prosím, promiň.“ Svezeme se všichni na podlahu, slzy tečou proudem nám všem a nikdo z nás není schopen souvisle myslet. Prostě jen sdílíme bolest, která naši kamarádku spaluje.

„Pojď, beruško.“ zvednu ji ze země a v náručí ji přinesu do své ložnice.

„Musíš si odpočinout, neboj, všechno bude dobré, zítra něco vymyslíme.“ přitulí se k ní z jedné strany Bill a já si přilehnu z druhé. Opatrně ji hladím po vlasech a se starostmi v očích koukám na svého vystrašeného bratra. Tak tohle se nám opravdu nepodařilo. Hodinu na to konečně všichni usínáme.

„Tak, co budeme dělat?“ zašeptám, když spolu s bráchou potichounku opouštíme můj pokoj.

„To nevím, nejspíš bychom měli zavolat do hotelu, ať nám připraví ještě jeden pokoj, prostě pojede s námi, co ty na to? Myslím, že stejně ten nápad, že bude chodit s tebou, padá, v tomhle stavu budeme rádi, když neskočí z mostu.“

„Souhlasím, ale… jak ji přesvědčíme, aby šla s námi?“

„Nijak.“ přisedne si k nám Lith a přitáhne si nohy k tělu.

„Ale…“

„Kluci, ne. Já se moc omlouvám, že tuhle naši šarádu nedohrajeme do konce, ale myslím, že to, co jsem dokázali doteď, stačí, pokud vydržíte ještě pár týdnů hrát naštvané, nikoho nenapadne, že by mezi vámi mohlo něco být. Já teď půjdu k sobě a začnu balit, musím odtud, z města, ze země, vrátím se zpět ke kořenům. Mamka je z ČR, tak změním vzduch. Všechno se to nějak zdrbalo.“

„Laonnelith, to nemyslíš vážně, že ne? Nechceš nás opustit?“

„Já vás neopouštím, stejně bychom se dnes loučili i vztah s Tomem by byl defacto na dálku, byl to plán. Všechny předměty jsem s vámi doběhla a jestli bude potřeba, tak vás budu dál učit přes net, jako kantorka jsem skončila a kvůli tomu jsem tady původně byla. Na jednu stranu si říkám, že je dobrý, že se tohle stalo, alespoň to vezmu jako jednu dopsanou knihu a pustím se do druhé. Budeme v kontaktu, jsou mobily, internet, poštovní holubi. Na konci října koncertujete v Praze, určitě tam budu. Mám nějaké schované peníze a dědictví po matce, sice jsem řekla, že na něj nikdy nešáhnu, ale teď nemám jinou možnost. Najdu si normální práci, pořídím si tarantuly nebo dokonce psa, mohlo by to být fajn. Začnu zase psát, třeba o vás, mohla bych napsat knihu o Tokio Hotel, o natáčení a tomhle skandálu. Bude to sranda, co vy na to?“

„Blbej nápad.“

„Jo, sakra špatnej nápad.“ přitakám i já.

„Škoda. Tak se začněte pakovat a pak mi přijďte pomoci, nemyslím, že by mi bylo dovoleno tady ještě nějakou chvíli zůstat. A vemte sebou i Géčka.“ otočí se na nás ještě ode dveří a zmizí.

„Ji šiblo. Ona se úplně zbláznila.“

„Totálně ji šiblo.“ přitakám a stále jen nevěřícně koukám na dveře.

„Myslíš, že to fakt udělá? Nemůžeme ji to přeci dovolit, nevnímá realitu.“

„Vypadala přesvědčeně, asi nad tím fakt přemýšlela.“

„Možná.“ přitakám nakonec a s povzdechem se vydám do sprchy. Potřebuju si trochu pročistit hlavu, je toho nějak moc. Všechno tak nějak nabralo nečekaný spád.

autor: Azalien
betaread: Ter