City můžeš schovávat 2.

Stavidla slz povolí a já se ocitnu zase v tom koutku duše jako před pár měsíci, kdy mi všechno už lezlo na mozek a já se uklidňoval tuny antidepresiv. Proč jsem ho jen líp neschoval, proč jsem ho doprčic vůbec psal, proč jsem si to tenkrát neodpustil, proč jsem si dál nedokázal nalhávat, že to není pravda, že je to jen nějaká momentální myšlenka? Vím proč, protože jsem na něj myslel už víc jak rok, protože ty pitomý sny se už nedaly vydržet, protože jsem neustále měl před očima jeho obličej, protože jsem na něm byl už úplně závislej, stačil závan jeho vůně a šel jsem do kolen, při každém doteku jsem se zachvěl, divím se, že si ničeho nevšiml. Měl jsem se tenkrát sbalit a odejít, věděl jsem, že to nedokážu, ale měl jsem to alespoň zkusit, měl jsem se přemoci a zapomenout.

Zaregistruji vedle sebe pohyb. Tom se ke mně naklání a konejšivě mě pohladí po zádech, cítím každý milimetr jeho hřejivé dlaně. Vtáhne mě do své náruče a trochu se se mnou začne pohupovat, sem a tam, sem a tam. Kupodivu mě to uklidňuje, vdechuji jeho jemně kořeněný parfém a slaná voda z mých očí pomalu přestává ukapávat, dech se mi opět zpomalí a já přestanu vzlykat, je to tak příjemný, když mě jen tak drží, kdyby to tak mohlo zůstat na věky.

Mé touhy však nejsou vyslyšeny, Tomova ruka se pomaličku přesune na mou tvář a odtáhne můj uslzený obličej ze svého trička. Mám stále zavřené oči, nemám sílu se na něj podívat.

„Bille?“ pohladí mě jeho sametový hlas, není v tom slyšet nenávist, je to jen otázka, otázka, co musí být zodpovězena.

„Já…“ začnu váhavě a se zachvěním otevřu svá okna do duše. Slova v tu chvíli nejsou důležitá, rozumíme si i bez nich, vždy tomu tak bylo a teď je to ještě intenzivnější. Velejemně si mě k sobě přitáhne a zlehounka políbí mé slané rty. Elektrický výboj mi projede celým tělem, cítím ten dotek motýlích křídel v každičké buňce. Mozek vypoví službu a já se řídím, jen základními, lidskými pudy, vášeň nás oba strhne do své propasti a naše jazyky rozehrají tolik známou hru, známou a přeci jinou. Líbáme se, jako by měl být konec světa, ruce bloudí na všechna dostupná místa a naše těla se k sobě tisknou, jak jen nejvíce mohou. Vůbec si neuvědomuji, kdy jsem na sebe Toma strhl, ale jasně cítím jeho vzrušení, leží na mě celou svou vahou, nohy propletené, prsty lechtající žhavou kůži, dech nám přestává stačit, nechci se odtáhnout, ale můj neokysličovaný mozek si začíná notně stěžovat. Neochotně trochu pohnu hlavou a rozpojím naše rty.

Oba prudce oddechujeme, pohledy se propojí, během vteřiny ze mě Tom sleze, za ruku mě vytáhne na nohy, stačí dva kroky a oba se ocitáme v prachových peřinách. Oblečení ze sebe doslova strháváme, moje nejoblíbenější tričko vezme za své, opasek u mých jeansů není pro bráchu žádná překážka a aniž bych si toho v podstatě všimnul, ležím jen v uplých boxerkách vyplněných na maximum. Tom si sám sundá kalhoty a vrací se zpátky do mé náruče, mé sny se začínají plnit. Chladný kov v bratrově rtu mě na malou chvíli zastudí na krku, ale pak už se vznáším na prvním stupni nebeského stoupání. Hedvábné rty sjíždí níž a níž.

Znervózním, neříkám, že jsem úplně nevinnej, ale tohle přeci jen je trochu jiná kapitola.

„Bille?“ vycítí mé obavy můj milovaný bratříček.

„Tome, já…já, promiň, ale já asi ještě… ještě nemůžu.“ vykoktám a strachy se zachvěju, zavřená víčka mi nedovolí zahlédnout téměř setinový pocit zklamání v Tomových kukadlech.

„To nevadí, máme všechen čas světa.“ dostane se mi okamžité odpovědi. Chtivé ruce mě pevně obemknou a schovají mě v láskyplné náruči. Slyším zpomalující se tlukot srdce. Naše těla se vrací zpět do klidu, vzrušení pomalu a nerado opadá. Ano, má pravdu, máme ještě spoustu času, co se nestane dnes, je dobrodružství, které můžeme prožít zítra.

„Měli bychom vylízt z postele, ne že by se mi to nelíbilo, ale…“ zavrtím se v Tomově náruči.

„Hmm, ale mně se to takhle docela líbí.“ pohne moje dvojčátko svou pánví směrem ke mně.

„To mě sice taky, ale já prostě ještě nemůžu a tak bychom se neměli dráždit.“

„Pravda.“ probere se bráška, prudce se zvedne a začne se shánět po poházeném oblečení. Se zájmem ho pozoruju, božen když on vypadá tak … smyslně, když tady jen tak stojí pouze v kalhotách, ve kterých bychom mohli pohodlně chodit oba.

„Nevíš, kde mám tričko?“ zahuhlá zpod postele.

„Ve skříni, páč tohle ti už nedám.“ natáhnu na sebe tu uzmutou část oděvu vonící stejně jako on.

„Vrať mi ho.“ skočí za mnou na postel. Ani mě nenapadne, bleskově se mu vysmeknu a s hlasitým smíchem utíkám ven z pokoje. Jako malí se honíme po celém domě, je to jako bychom se vrátili zase do dětství, až na ten konec. Neuteču, tedy utekl bych, kdybych se mi nezamotaly nohy do káblů od počítače a já nehodil držku. Tom toho pochopitelně využije, okamžitě mě otočí na záda a ruce mi připíchne nad hlavu. Políbíme se, ne nijak vášnivě, spíš tak nějak jemně, něžně, jako bychom si jen chtěli užít ten pocit, ten dotek rtů, nic víc, žádná sexuchtivost, jen… ne, neřeknu to, ani na to nepomyslím, nesmím, ještě je brzo, brzo pro nás oba.

„Možná bychom si měli najít nějakou méně… no prostě jinou zábavu.“ navrhnu a pokusím se vyhrabat zase na nohy.

„Co takhle vyrazit někam ven? Kino? Nebo zajdeme za klukama a můžeme vyrazit někam na pizzu.“ navrhne Tom, aniž by mě pustil.

„Do kina ne, ještě bys vybral nějakou děsivou hrůzu a já z toho pak pár nocí nespal a za klukama se mi taky nechce, co takhle lunapark?“ lehounce ho líbnu.

„Tak to beru, horská dráha a kilo cukrové vaty, to je moje.“

„Jo a taky Dům jekotu, jak tě znám. Tak víš co, já se skočím dát trochu do kupy a tak za hoďku vyrazíme.“ vymaním se konečně z pod Tomova těla a namířím si to směr koupelna.

Nepřeháním to, jen základ, černé linky a řasenka, do vlasů trochu tužidla, špičky do střapata a na rty jahodové labelo. Červený tričko, tmavě modré, roztrhané jeansy a kožená bundička do pasu, malou tašku a sluneční brýle, za pětatřicet minut není, co řešit, jsem si kvůli němu i pohl, vím, jak nesnáší, že na mě musí neustále někde čekat, ale jindy to bývá nezbytnost, dnes chci vypadat tak trochu nenápadně.

„Můžeme vyrazit.“ nakouknu do obýváku a pohledem vyhledám postavu sedící na pohovce a surfující po programech.

„To bylo rychlý.“ pozvedne bráška překvapením obočí a přejede mě hodnotícím pohledem od hlavy až k patě.

„Vypadáš dobře.“ vykouzlí trochu zaražený úsměv, asi jsem ho dost překvapil, čekal nejspíš démonicky vypadající stvoření a né skoro normálního kluka.

„Dík. Nemám potřebu na sebe neustále strhávat všechnu pozornost, to za prvé a za druhé, abych vypadal tak, jak když jdeme někam pařit, tak by to chtělo začít úplně od začátku a to asi tak půl hodinovou sprchou a to se mi fakt nechtělo. Za pět minut je tu taxík.“ prohodím ještě za sebe a už vycházím před dům.

Celý odpoledne jsme blbli na všemožných atrakcích, snědli tuny sladkostí, vyfotili se snad s každým třetím návštěvníkem a zažili pernou chvilku na záchodě, kam nás do jedné kabinky zahnala skupinka rozdivočelých puberťaček a odmítly nás z tama pustit. Místní ochranka sice zasáhla, ale až po dvaceti minutách. Přesto to bylo skvělý, vášnivá líbačka ve strašidelném domě, zvracení po příšerně se houpající lodi a adrenalin na maximum, když jsem padali naprosto zbaveni gravitace.

Domů jsem se dostali totálně vysmátí, maximálně unavení a obtěžkáni párem obrovských medvědů, které nám dal majitel jedné střelnice poté, co jsme se ani jeden netrefili do terče, ba co víc, mně se dokonce podařilo prostřelit mu půl litr s pivem, co měl ten kolotočář položený asi metr od té točící se věcičky s čísly od desíti do sta. My se s Tomem pobavili a on na tom vydělal, protože každá holka, co nás tam viděla, to chtěla okamžitě taky zkusit.

„Nevím, jak ty, ale já si jdu dát pořádnou sprchu, pak si objednám nějakou čínu a zalezu si k telce, jsem tak unavenej, že ani usnout nedokážu.“ svlékne si brácha mikinu a pověsí ji na věšák.

„Chci kuřecí závitky a tmavou rýži.“ protáhnu se a hodím medvědy na postel. Následně padnu za nimi, jsem utahanej jak kotě, blaženě zavřu oči a zaposlouchám se do zurčící vody z koupelny, kdyby mě alespoň všechno nebolelo, připadám si, jako bych odehrál dva koncerty za sebou bez přestávky.

„Bille, donesl bys mi prosím ručník.“ probere mě z hluboké meditace hlas mého dvojčete. Velice pomalu rozlepím oči a zívnu, se zamžouráním se dohrabu ke své skříni a vylovím jednu z obrovských osušek, no co, tak se jednou, ale opravdu jen jednou podělím o jeden ze svých měkkoučkých, antialergických utěráků.

„Chytej. Ale chci ho vyprat a vrátit.“ opřu se o umyvadlo a zadívám se na nahého a mokrého bratra. Se zaujetím sleduju cestu jedné neposedné kapičky stékající z krku až…, chtěl bych být tou kapkou. Opět zívnu, nekontrolovaně a tak moc, že jsou mi snad vidět i mé vytrhlé mandle. Toma to samozřejmě rozesměje.

„Asi bych tě měl spíš uložit do postele, než vystrašit nějakým hororem.“ obtočí si ručník kolem boků a přitáhne si mě k sobě.

„Hmm asi jo, ale moje postel je obsazená.“ mávnu směrem ke svému pokoji. Otevřenými dveřmi můžeme vidět mou postýlku a na ní jsou uvelebeni naši dva obří plyšoví přátelé z poutě.

„Tak budeš spát u mě.“ rozhodne a já opět zazívám. Brácha se se mnou nepárá, klekne si přede mně, popadne za nohy a přehodí si mě přes rameno jen vypísknu. Stačí pár kroků a ocitáme se u něj v doupěti. Z výšky mě hodí mezi neustlané peřiny a pomalu se ke mně nahne, užuž se chci k němu natáhnou pro pusu, když se jeho ruce ocitnou na mém pásku, nechápavě na něj vytřeštím oči.

„Klídek, chci ti to jen sundat, přeci nebudeš spát v hadrech.“ zašeptá mi smyslně do ouška a stáhne ze mě mé těsné kalhoty. Všechno oblečení letí v mžiku do kouta a to včetně boxerek. Okamžitě nahodím rudou barvu do tváří a pokusím se zakrýt.

„Nemusíš se stydět.“ pohladí mě Tom po líčku a pohled mu zajede do mého klína.

„Já… já jen…“ koktám, je to fakt nepříjemný, tedy alespoň pro mě.

„Na, obleč se.“ vyhrabe ze svého prádelníku jedno z mých bílých triček, by mě zajímalo, kde se tady vzalo a vlastní spodní prádlo, tedy maxi spodní prádlo. On má Tom vlastně úplně všechno maxi 8-). V pokoji má obrovskou plazmu, postel je tak velká, že tři by se v ní ztratili a o jeho oblečení raději ani nemluvím. Rychle se do těch kousků tkaniny zahalím a zavrtám se pod deku.

„Tak teď dostaneš pusinku na dobrou noc.“ nakloní se ke mně moje teď už oblečené dvojče a líbne mi mlaskavého hubana. Jsem vážně strašně ospalej, takže k ničemu víc se nemám, poslední, co zaslechnu, je klapnutí dveří. Má mysl se odporoučí do krajiny snů.

autor: Azalien
betaread: Ter