On to snad myslí vážně, fakt mi ho chce vykouřit? Bože, zase tvrdnu, stačí jen pomyšlení a ze mě je nadržený perverzák. S hlavou plnou všelijakých představ se dostanu až na pohovku a proberu se, až ve chvíli, kdy si na mě Bill obkročmo sedne a trochu se na mě zhoupne. Okamžitě ztratím veškeré zábrany a doslova z nás obou strhávám oblečení, rty navzájem mapujeme všechna dostupná místa, a když si brácha k mým nohám hodí polštářek a klekne si na něj, zatmí se mi před očima, poslední část mého šatstva je fuč.
„Tak a teď čti.“ podá mi potištěnou stránku a já se jen nevěřícně usměju.
„To jako…“
„Fakt.“ potvrdí a jazykem si přejede přes horní ret. Kdo by odolal.
„Nejprve…“ začnu číst a Bill podle mých instrukcí vykonává přesně to, co je tam psáno. Někdy při pátém bodu to začíná být dost namáhavý, jsem si nikdy nevšiml, že k čtení se potřebuje člověk tolik soustředit a po osmém kroku letí návod na zem a já se jen slastně prohýbám. Tohle je ta nejlepší kuřba, jakou jsem kdy zažil a rozhodně to není díky tomu kusu papíru.
„Billéééé, já…“ prohnu se jako luk a naplním tu nemravnou pusinku. Jen velmi pozvolna se vracím zase do reality, naprosto netuším, kdy si mě Bill vtáhl do náruče, ale je to opravdu krásný.
„Děkuju.“ zašeptám sotva slyšitelně, ale jsem si stoprocentně jistej, že to brácha slyšel.
„Není za co“ políbí mě můj anděl na tvář a společně se snažíme uklidnit.
„Možná bychom se měli přesunout nahoru, jsi utahanej a tady by se nám blbě spalo.“ ozve se najednou ten sametový hlas.
„Dobře.“ nadechnu se zhluboka a pokusím se vytáhnout do sedu. Připadám si jak vyšťavenej citrón, totálně bez energie, tedy jestli s ním budou orgasmy vždycky takový, tak to ty koncerty budou vypadat, se tam budu ploužit jak lemra. V tom mi něco dojde, vždyť já na něj úplně zapomněl, panebože, co mám teď dělat?
„Bille, a co…?“ zachvěje se mi trochu spodní ret.
„S tím si nedělej starosti a pojď spát.“ vytáhne mě na nohy a podá mi mé spodní prádlo.
„Ale…“
„Zítra je taky den, teď jdeme na kutě.“ protáhne se a zamíří po schodech do mé ložnice. No jak chce, stejně si nejsem tak úplně jistej, jestli bych na to měl odvahu. Rychle vyběhnu nahoru a zapluju za ním do peřin, minutku na to mi už Bill usíná v náručí.
„Kluci, jsem domááá.“ probudí mě křik. A kurva, máma, projede mi ještě rozespalým mozkem a já se jen nevěřícně zadívám na otevírající se dveře.
„Tome.“ vejde do mého pokoje naše rodička a zadívá se na dvě propletená téměř nahá těla.
„Bille?“ vykulí oči, když zaregistruje, kdo to na mě leží. To už se probere i mé dvojče a absolutně zmateně se zadívá na zaraženou mámu. Tak, a co teď, tohle nevysvětlíme, ať chceme, jak chceme. Doprčic, co tady vlastně dělá, vždyť se měli vrátit až tak pozítří.
„Mami, my…“ snaží se vykoktat Bill.
„Udělám vám snídani.“ probere se najednou máti z šoku a vycouvá na chodbu. Dveře se průvanem zabouchnou a místnost naplní hrobové ticho.
„A je to v prdeli.“ ulevím si po několika tíživých minutách a podívám se na bráchu.
„Co myslíš, že se teď stane?“
„To naprosto netuším.“ prohodím chmurně a vylezu z postele.
„Tome?“
„Hmm.“
„Miluju tě.“ hlesne Bill a vymotá se z pod peřin. V tom mi to dojde, tohle, co je mezi náma, jsem nedokázal definovat, protože jsem k nikomu necítil něco tak silnýho, ale teď, když to Bill v podstatě pojmenoval, vím, jak na to reagovat.
„Já tě taky miluju.“ otočím se k němu a velejemně ho políbím, třeba je to poslední polibek, co mu kdy dám.
„Jdeme?“ nadechnu se zhluboka a sáhnu na kliku.
„Ať už to máme za sebou.“ svěsí můj padlý anděl ramena a s chmurným obličejem vyjdeme vstříc osudu.
„Kafe nebo kakao?“ otočí se na nás mamina s úsměvem, když si poraženecky sedáme ke stolu.
„Se tváříte, jako byste šli na popravu, stalo se něco?“ dloubne do mě naše rodička a naservíruje před nás krásně vonící palačinky. Tak teď jsem teprve maximálně mimo, co to má znamenat? Snad jí nehráblo? Určitě jí z toho obrázku přeskočilo, ježiši, to ne, vždyť ji zavřou do blázince a my budem muset k tátovi.
„Mami, my ti to vysvětlíme.“ zkusí opatrně Bill a zmateně se po mně podívá.
„Nechci vysvětlení.“ postaví před nás hrnky a posadí se na židli.
„Ne? Ale..“ podívám se jí nechápavě do očí.
„Ne. Jen chci naprosto upřímnou odpověď. Byl to jen experiment nebo to všechno jde odtud?“ přiloží si ruku na srdce.
„Já Toma miluju.“ vyhrkne okamžitě Bill.
„Ále to vím už dlouho, ptám se Toma.“ mávne nad odpovědí rukou a podívá se na mě.
„Já… já cítím to samý.“ dostanu ze sebe konečně a sklopím oči.
„Fajn.“ hodí máma do svého šálku cukr a pokračuje.
„Já to budu respektovat, tedy do určité míry. Nic nesmí na veřejnost a nikdo jiný se to nedozví, je vám to oběma jasný, to, co děláte, je trestný, sice netuším, jakej by byl trest, ale zjišťovat se mi to opravdu nechce. Budete se za všech okolností chovat nadále jako bratři, to, co se děje za dveřmi vašich ložnic, mě nezajímá, tedy v případě, že se budete držet v mezích slyšitelnosti. S láskou, potažmo vztahem, je spousta starostí a vy to máte maximálně ztížené, ale s tím nikdo z nás nemůže nic udělat, takže rozhodnutí, jestli v tom chcete pokračovat si pořádně rozmyslete. A teď už jezte nebo to bude mít studený.“ pozvedla koutky do úsměvu a usrkla si čaje. Jen velice pomalu mi docházelo, co nám teď vlastně řekla.
„Počkej, mami, jak to myslíš, že o mně to víš už dlouho?“ probral se najednou Bill.
„Jsem tvá matka, patnáct hodin jsem vás rodila, myslíš si, že si nevšimnu, když se s váma něco děje? Vždyť ty jsi Toma sledoval už minimálně tři čtvrtě roku, jsem se pomalu sama se sebou vsázela, jak dlouho to ještě vydržíš.“
„Teda, mami.“ zašklebí se na ni ukřivděně má druhá půlka a ukrojí si pořádné sousto z lahodné snídaně.
Dál už se náš vztah neřeší.
Tři dny uběhly jako voda, před mámou jsme si sice dával pozor, ale ne až tak moc. Občas nás nachytala v obětí, dvakrát při líbačce a v noci ze včerejška na dnešek nás přišla boucháním na dveře upozornit, že ve dvě ráno se spí. No jo, Bill byl fakt dost hlasitej, ale jsem zjistil, že i já mám stejný nadání jako on.
„Tome, máme návštěvu.“ křikne máma z předsíně a já zaslechnu klapnutí vchodových dveří. Značně neochotně se vyhrabu z postele a hodím na sebe oblečení, jsem si myslel, že mě přijde vzbudit Bill, až se vrátí z focení, takže to, že je už půl dvanácté a já jsem stále v pelechu, není až tak neopodstatněné. Ještě trochu rozlámaně se došourám na zahradu, odkud uslyším něčí smích.
„Dobré ráno.“ popřeje mi máma ironicky a gestem mi naznačí, že se mám posadit k nim.
„Hmm.“ zívnu a kecnu si na jednu z volných židlí.
„Tak tohle je můj Tom.“ usměje se mamina na dívku vedle sebe. Konečně si plně uvědomím, že jsme tady tři a vetřelkyni si pečlivě prohlédnu. Krátké střapaté vlasy hrající červenou, modrou a fialovou barvou, brýle s černou obroučkou, výrazné zelené oči a zbytek byl schovanej za stolem.
„Jsem Laonnelith Anna de la Fey.“ natáhla ke mně ta podivná osůbka packu.
„Těší mě.“ stiskl jsem ji jí a mé oči zabloudily do jejího vzdouvajícího se výstřihu.
„Lith s váma pojede do Berlína a pak na turné, v pondělí jsem mluvila s ředitelkou gymplu a jestli do Vánoc nedoděláte všechny zkoušky ze třeťáku, tak vás vyhodí a tak jsem se domluvila tady s dcerou Hanny Bayer. Už jsem se dohodli i s Davidem, dá vám dost prostoru to všechno dohnat. Lith nějakou dobu učila v jedné speciální škole a ještě si stihla udělat dva diplomy, myslím, že si budete rozumět, je vlastně jen o pár let starší.“ dokončila máma svůj monolog a já se nevěřícně zadíval zpět na tu holku. To se snad mamina zbláznila, todle, že nás má něco naučit?
„To jako fakt?“
„Jistě.“
„Se nemusíš bát, budu na vás dva mírná, horší známku, jak pětku neznám.“ uculila se Laonnelith a pohodlně se v křesle rozvalila.
„Takže v pátek s vámi odjede. Nemysli si, že o vás nic neví, měli jsem dost času vás pěkně zdrbat, takže…“
„Teda mamino, co když to hodí do bulváru, noviny teď shrábnou všechno.“
„To je pravda, za informaci o tam, jak Tom utíkal k bráchovi do postele, protože se bál bouřky, bych mohla dostat docela balík.“ vyprskne Lith smíchy.
„Můžu ti najít i fotku, myslím, že jich pár někde mám.“ přidá se k ní i máma a okamžitě se začnou obě strašně smát.
„To není vůbec legrační.“ zašklebím se zvednu se k odchodu.
„Hele klid, já nic nevykecám, nevím, co bych z toho měla. Prachy nepotřebuju a po slávě fakt netoužím, jediný, co chci, je vás dva, tedy tebe a bráchu vidět odmaturovat. Jasně, bude vám to na prd, ale základní vzdělání vypadá blbě a věř mi nebo ne, bulvár by to dokázal v nějakou krajně nevhodnou dobu vytáhnout.“
„Jasně, to beru, ale když dovolíte, rád bych šel něco zakousnout, mám totiž docela hlad.“
„V troubě máš oběd, ohřej si ho sám, já teď musím vyrazit do práce. Večer by jsi se konečně mohl sbalit, všechno prádlo máš vyprané.“ zavolá za mnou ještě mamina a já zapadnu do domu.
To ten den pěkně začal.
autor: Azalien
betaread: Ter
