Desperation 13.

autor: Lisa

„Seznámíš mě?“ usmál se na něj i na tu holku, i když by jí nejradši vyrval všechny vlasy.

„No jasně…“ přikývl Tom.

„Tohle je Adriana… známe se už dýl… a tohle je Bill – můj brácha.“ Bill se zamračil nad Tomovým dodatkem. Jo, byl jeho bratr, ale snad taky něco víc, ne? Nálada mu klesla ještě hloub.

„Jo… to jsem já…“ hlesl. Políbil Adrianu na tvář a křečovitě se usmál.

„Zrovna jsme si s Tomem o tobě povídali…“ nadhodila.

„Vážně?“ povytáhl Bill obočí a překvapeně zamrkal.

„No jo,“ přikývla a zadívala se mu do tváře.

„Jo… ale nic důležitého…“ odbyl to Tom a stočil hovor jinam.

Bill si tam připadal jako páté kolo u vozu. Tom s ním prohodil sotva pár slov… Začínalo mu to vážně lézt krkem. Naštvaně se otočil na podpatku a bez jediného slova odešel pryč.

Pitomý večírek, kde jsou pitomí lidi, hrajou tu pitomou hudbu a mají tady ještě pitomější pití! vztekal se Bill v duchu a zmuchlal v ruce další kelímek, který v momentě vyprázdnil. Hodil ho do koše a zamířil do patra. Plánoval se zamknout v koupelně a do konce nevylézt.

„…Billa…“ zarazil se a nastražil uši, když z pootevřených dveří koupelny zaslechl své jméno. Zbytek věty ale nepochytil, protože do něj někdo strčil. Někdo hodně opilý. Naštvaně jej ze sebe střepal a potichu se zase připlížil ke dveřím. Hudba tady sice byla slyšet, ale poměrně méně než dole… a on to dělal už tak nějak automaticky. Nalepil se skoro na dveře a poslouchal, o co se jedná. Už z toho jediného slova, co předtím slyšel, věděl, že to mluví Tom. Nesmírně jej zajímalo, s kým ho bratr rozebírá a co o něm vlastně říká.

„… už se nemůžu dočkat, až uvidím jeho tvář, když mu řeknu, že to byla jen sázka…“ Bill mocně zalapal po dechu. Cože to řekl?? Sázka? SÁZKA??

„Nechápu, jak někdo může být takový idiot…“ Bill měl pocit, jako by mu někdo zacpal ústa. Zatočila se mu hlava, až se musel opřít o zeď. Zdálo se mu, že se nemůže nadechnout. To přece nemůže být pravda!! Určitě špatně slyšel! Tohle by Tom neudělal!

„Ale… jen si to představím, tak je mi na zvracení…“ další hlas. Byl si jistý, že je od Adriany. „Jo…“ posměšné odfrknutí.

„Však už zítra… a budeme mít od toho idiota pokoj!“

Dost! Dál už nedokázal poslouchat. Potácel se chodbou zpátky ke schodům, aby odtud mohl vypadnout. Ani nevnímal slzy, které mu stékaly po tvářích. Nevnímal, že se na něj lidé otáčejí, že na něj Andreas volá, ani to, že do všech vráží. V hlavě mu pořád zněla slova, která slyšel. Všechno se mu hroutilo jako domeček z karet. Všechno, v co tak věřil. Všechno? Jeho všechno byl Tom. Nedokázal uvěřit. A přitom to bylo tak jednoznačné. Ale vždyť… on začal… jaká sázka? Proč? Proč mu tohle udělal? Tlak na jeho hrudi stále vzrůstal. Jako by mu trhali srdce z těla. Vyběhl ven na ulici a nadechl se studeného vzduchu, který jej štípal na vlhkých lících. Copak se celý svět zbláznil? Má tohle být jen hloupý žert? Zkouška, kolik toho vydrží?

Bezmyšlenkovitě rozrazil domovní dveře a s třísknutím je za sebou zabouchl. Vyběhl nahoru do koupelny, kde se svezl na podlahu a rozvzlykal se. Naplno a nekontrolovatelně. Nesnažil se nějak ovládat. Měl právo plakat. Měl právo udělat cokoli. Cokoli?

Zarazil se a pozvedl hlavu. Potřebuje to. Roztržitě zamířil ke skříňce nad umyvadlem a s trhnutím ji otevřel. Třesoucíma rukama se v ní začal prohrabovat.

„No tak…“ odhrnul si černý pramen vlasů z očí. Copak tady ani jedna nezbyla? vztekle se dál prohraboval věcmi, které ve skříňce byly a roztržitě je vyhazoval na zem. „Sakra!“ zaklel, když už tam nic nezbylo. To je musel všechny vyhodit?! V návalu zuřivosti popadl krabičku s léky a mrštil ji proti zrcadlu, které se roztříštilo na tisíc kousků.

Svezl se na podlahu, zády opřený o zeď. Tvář si schoval do dlaní a přerývaně dýchal. Bylo mu na zvracení. Každé slovo, které si vybavil, se mu vrývalo pod kůži a zanechávalo v něm stejné rány jako ostrá žiletka. Cítil, že se pořezal o střep, ale bylo mu to jedno. Vlastně měl sto chutí jej vzít a ulevit si. Zdola slyšel bouchnutí dveří. V mžiku se vymrštil na nohy a zamkl…

autor: Lisa
betaread: Michelle M., J. :o)