Desperation 2.

„Bille… Bille, vstávej,“ zatřásl s ním někdo.

„Co?“ prudce se posadil na posteli a nechápavě se zastavil pohledem na svém dvojčeti. „Co je? Stalo se něco? Proč mě budíš?“ vyhrkl zmateně Bill a protřel si ospalé oči.

„Nee… nic… jen, že volal David.“

„To ne,“ vzdychnul si Bill smířený s tím, že budou mít nejméně o rozhovor navíc.

Tom se na něj ustaraně podíval, ale pak řekl: „Hm… no volal, že máme dneska volno… Gustavovi není dobře, a abychom šli na rozhovor jen my, to nechtěl… máme se dát do kupy všichni. Bille, nechceš mi něco říct?“ Zkoumavě si prohlížel bratra, který nervózně sklopil pohled a zavrtal se do peřin. Vůbec teď Billa nepoznával… věděl, že ho něco trápí a hrozně rád by mu pomohl, ale když mu Bill nic neřekne, tak jak má sakra vědět, co má udělat?

„Bille?“ ozval se Tom po chvíli, když se jeho bratr k ničemu neměl, a letmo se dotknul jeho ruky.

Bill na něj vytřeštil oči a polekaně sebou cuknul. „Co se děje? Co to s tebou v poslední době je?“ Tom si nešťastně prohlížel svého bratra, který se choulil stále víc do přikrývek, jako by chtěl zmizet. Cítil, že se mu vzdaluje, a přitom si nepřál nic jiného, než mu být nablízku. Bill vypadal opravdu ustaraně a Toma štvalo, že neví, co s ním je. Bylo to snad poprvé, co nevěděl, jak bratrovi pomoct. A to ho trápilo. Vždycky si říkali všechno… a najednou spolu nepromluví skoro vůbec… a když, tak se to zvrhne v hádku. Bylo mu to líto, nechtěl se s Billem hádat, nechtěl na něj křičet ani mu ubližovat. Působil tak křehce… a on chtěl, aby bratr věděl, že je tady pro něj.

„Nic se mnou není! Co by se mnou mělo být?“ Bill ho vzdorovitě propaloval pohledem.

Toma zarazil ten útočný tón v jeho hlase… už to tady bylo zase. Tentokrát se ale nechtěl hádat.

„Bille, chci si normálně promluvit. Nechci se s tebou hádat, rozumíš? Já tě nepoznávám, co se stalo s tím starým Billem?“ aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, naklonil se k bratrovi a pevně ho sevřel v náručí. „Kde je můj starý Bill?“ přivinul se k němu ještě těsněji. Cítil, jak se jeho dvojče třese. Jednou rukou ho hladil ve vlasech a druhou ho silně tisknul k sobě.

„Slib mi, že mě neopustíš…“ zašeptal potichu Bill.

„Proč to říkáš, Bille? Vždycky tady pro tebe budu… slibuju ti to! Co se děje? Řekni mi to, prosím tě o to! Ničí mě, takhle tě vidět…“ odtáhnul se od něj a donutil Billa, aby se mu díval do očí.

„Ne-nemůžu, Tome… nejde to,teď ne…“ hlesnul potichu a uhýbal před jeho hnědýma očima, které si ho trochu zklamaně prohlížely.

„Proč ne? Vždycky jsme si říkali všechno?“

Bill si schoval nešťastně hlavu do dlaní. „Nejde to… prostě nemůžu… Tome prosím tě, nech to být, běž pryč, prosím!“ Nechápal, proč ho od sebe odhání, když ve skutečnosti si nic víc na světě nepřeje tak moc, jako být s ním. Ale bál se, že by udělal něco, čeho by mohl litovat. Neuvěřitelně ho děsila představa, že by ho Tom zavrhl, že by ho kvůli tomu nenáviděl. To přece nemohl riskovat!

„Nikam nejdu! Chci vědět, co se s tebou stalo!“

„Nic, Tome! Prosím tě, běž pryč… vypadni odsud!“ Cítil, že ještě chvíli, a nevydrží to… ještě okamžik a všechno by bratrovi řekl. Tom se zklamaně zvedl a zamířil ke dveřím.

„Bille, jsem tu pro tebe… doufám, že to víš,“ zastavil se ještě s rukou na klice. Potom potichu vyšel z pokoje a nechal tam zoufalého bratra sám.

Bylo by to tak snadné… stačilo jen říct ta dvě slova, pevně zavřel víčka a položil si hlavu na polštář. Zoufale už potřeboval vypnout, uvolnit se… dokonce ani spánek mu nepřinášel úlevu. No jistě, jak by taky mohl, když se mu zdálo o Tomovi… s tím rozdílem, že ve snech to bylo takové, jaké si to vysnil. Bylo příliš kruté se potom vracet zpět do reality, kde oni dva stále zůstávali bratry. Nevěděl, co by bylo správné udělat, jestli to říct nebo ne. Stále, každou chvíli nad tím přemýšlel… jaké by to asi bylo. Příliš se ale děsil toho, že jej bratr odmítne. Nechtěl si dávat zbytečné naděje… nechtěl se krmit falešnými představami, už tak pro něj bylo každé ráno, kdy se probouzel sám, na nic.

Zdola uslyšel bouchnutí domovních dveří. Hlavou mu prolétla myšlenka, kam asi mohl jeho bratr jít… určitě zase do nějaké ho baru… kam taky jinam… Sám pro sebe si povzdechl a vstal z postele. Zamířil dolů do kuchyně, kde si vzal jen colu a nějaké chipsy a přesunul se do obýváku. Stejně neměl celý den co dělat a nikam ven se mu nechtělo. Zapnul si televizi a nepřítomně sledoval děj nějakého připitomělého seriálu. Byl roztěkaný a nervózní a vlastně ani nevěděl proč. Každou chvíli bral ovladač do ruky a zběsile přepínal programy… jen na chvíli se dokázal soustředit, a to když narazil na jejich klip. Přistihl se, jak zírá na obrazovku pokaždé, když je v záběru Tom a v duchu nadával na kameramana, proč tolikrát zabírá jeho.

„Ne! Dost… takhle to nejde!“ okřikl sám sebe a rozhodně televizi vypnul. Chvíli tam ještě jen tak seděl, ale nakonec se zvedl z pohovky a zamířil do koupelny. Malý okamžik se přehraboval v krabičce s léky, než konečně našel ty na spaní. Chtěl si konečně odpočinout. Vzal si jich rovnou několik, což by mu mělo snad zajistit několik hodin bezesného spánku. Honem zavřel skříňku, když mu pohled sjel na žiletku. Věděl, že by se neudržel a musel by se aspoň trochu říznout, ale to nechtěl… ne teď.

Pomalu se došoural zpátky do obýváku, nacpal si všechny prášky do úst a zapil je zbytkem coly, která zůstala na stole. Vlastně se mu ani nechtělo nahoru do pokoje, tak se natáhl na pohovku a přikryl se dekou, protože v pokoji bylo docela chladno. Ani ne za pár minut už cítil, jak mu těžknou víčka. Uvolněně si vydechnul a nechal se vtáhnout do spánku.