Desperation 3.

Probudil se až pozdě v noci, když slyšel nějaké hlasy. Nee… Tom už si zase přivedl nějakou holku. Nešťastně si přitáhl deku až ke krku a snažil se dívčí smích, který přicházel z vrchu, nevnímat. Hodně špatně snášel tyhle bratrovy noční návštěvy. Věděl moc dobře, že nemá právo mu nic zakazovat, nebo si ho dokonce přivlastňovat, ale vždycky se kvůli tomu hrozně pohádali, protože se Bill prostě neudržel.

Měl jsem si těch prášků vzít víc, nadával si v duchu. Připadalo mu to snad jako věčnost, co ležel stočený do klubíčka a tupě zíral do stropu nad sebou a v duchu vymýšlel, co všechno by té holce, která byla nahoře s jeho bratrem, nejraději udělal. Nesnášel každou… každou, kterou si Tom přivedl, protože ony s ním mohly být… ony ho mohly mít tak, jak ho chtěl Bill.

Copak nevidí, jak mě tím ničí, sakra? Copak nevidí, že ho miluju? Cítil, že ještě chvíli bude muset poslouchat tlumené vzdechy, které se k němu nesly, a asi tu holku odtáhne za vlasy. Naštvaně ze sebe skopl přikrývku a hlasitě vydupal schody do patra, kde se zavřel v koupelně. Zamknul za sebou dveře a zády se o ně opřel. Sesunul se na podlahu a zadíval se do zrcadla naproti sobě. Díval se na tu osobu, která na něj shlížela z lesklé plochy. Nepoznával ji. Copak tohle je on? To je ten usměvavý, šťastný kluk?? Ne… to už dlouho ne… Tak zoufale pořád hledal lásku, a když ji konečně našel, nejraději by se jí vzdal. Až příliš to bolelo…

Pomalu, ale jistě na něj zase začala dopadat deprese. Už když sem šel, věděl, jak to zase skončí… věděl to, a to ho štvalo ještě víc… vedl boj sám se sebou. Tak moc si přál nikdy nezkusit ten uvolňující pocit… nikdy do toho nespadnout, protože teď doopravdy nevěděl, jak z toho ven. Pokaždé si říkal, že to už je naposledy… už to neudělám… ale pak stejně skončil úplně na dně a s žiletkou v ruce. I teď věděl, že to nebude jinak. Vlastně se tomu ani nebránil.

Po kolikáté už to bude? ptal se sám sebe, když seděl na zemi a prohlížel si poraněnou ruku. Devět… devět zářezů… teď bude desátý… hlavou mu bezděčně prolétla vzpomínka na jejich desáté narozeniny. Pamatoval si, jak s Tomem „uspořádali dortovou válku“ a máma je za to pak pěkně seřvala, protože dort skončil všude. Na tváři se mu usadil letmý úsměv. Zarazil se s žiletkou těsně u kůže. Ještě pořád to může vzít zpátky, ještě pořád může říct ne…

„Bille?“ ozvalo se za dveřmi. Bill sebou polekaně škubl a žiletka zajela hluboko pod kůži, až syknul bolestí. „Bille… seš tam?“ zaklepal Tom naléhavě na dveře.

„J-jo..“ vykoktal a rychle přiskočil k umyvadlu, aby mohl krvácení aspoň trochu zastavit. Neuvěřitelně se mu třásly ruce a byl vylekaný. Věděl, že tohle přehnal. Při pohledu na množství krve, které mu vytékalo z rány, se mu udělalo špatně. „Kruci…“ zaklel a odvrátil pohled jinam.

„Jsi v pohodě?“ ozvalo se zase za dveřmi.

„Jo, sakra! Jsem!“ odseknul. Neměl chuť se zrovna teď s bratrem vybavovat… měl na práci jiné věci.

„Odemkneš? Potřebuju s tebou mluvit.“

„Ne, Tome… běž za ní… není slušné nechávat návštěvu čekat,“ odpověděl po chvíli a nedokázal si odpustit trpký tón v hlase.

„Ach jo, Bille… pusť mě dovnitř… promluvíme si..“

„Ale já s tebou nechci mluvit!“ plácal Bill a snažil se bratra odehnat.

„Bille…“ zkusil to zase Tom.

„Tome… běž!! Promluvíme si jindy,“ úlevně si vydechl, když slyšel bratrovy vzdalující se kroky. „Sakra… proč to nechce přestat?!“ zoufale se porozhlédl po něčem, čím by mohl krvácení zastavit.

Nakonec mu ale nezbylo nic jiného, než vzít z věšáčku ručník a silně si ho na ránu přitlačit. Srdce mu zběsile bušilo a on poprvé začínal mít strach. Cítil pach krve, která se vsakovala do ručníku tak silně, až se mu z toho zamotala hlava. Přerývaně dýchal a měl pocit, že to musí snad slyšet všichni na kilometry daleko. Přitlačil si drsnou látku ještě víc k ruce a z úst se mu vydral další bolestný sten. Skrčil se na zemi v koutě a hlavu si opřel o zeď, protože se s ním celá místnost točila. Chvíli takhle zůstal sedět se zavřenými víčky, než se odvážil podívat se, jestli rána přestala krvácet. Roztřesenými prsty odkryl ručník a ke své neuvěřitelné úlevě spatřil, že rána se pomalu začíná zavírat.

Opatrně se zvedl na nohy a přidržel se okraje vany, protože cítil slabost v kolenou. Pomalu přešel zase k umyvadlu a naposledy si ruku opláchl, aby z ní smyl všechnu krev. Nakonec si ještě opláchl obličej, aby se trochu vzpamatoval. Tep už se mu naštěstí dostal na normální rychlost, takže jen zmuchlal zakrvácený ručník, zahrabal ho až na dno koše, naposledy se zhluboka nadechl a potichu se vyplížil ze dveří. Chtěl se nepozorovaně dostat do pokoje, aby nenarazil na Toma, ale nakonec přece jen ještě zamířil do kuchyně, aby se možná trochu napil, protože se mu zem stále ještě houpala pod nohama. Instinktivně si stáhl ještě více rukávy, aby nebyly rány vidět. V kuchyni ale byla tma, takže, jak se zdálo, Tom byl nejspíš u sebe. Tápal po místnosti a ani se nanamáhal rozsvítit si… koneckonců tma mu byla příjemnější. Otevřel lednici a vytáhl z ní obyčejnou vodu. Po tmě nahmátl nějakou sklenici a hltavě vypil všechno, co si nalil. Když si naléval znovu, někdo najednou rozsvítil. Už podruhé se strašně lekl a láhev mu vypadla z rukou. Dopadla na zem a obstříkla všechno kolem.

„Promiň… nechtěl jsem tě vylekat,“ omlouval se Tom ode dveří a zvedl z podlahy teď už prázdnou flašku, protože Bill stál jako přimrazený a jen na něj zíral. Tom se na něj zadíval s pozvednutým obočím. Bill sebou jen prudce trhl a rozhodil rukama.

„Jo… jo… dobrý…“ zamířil ke dveřím a chystal se co nejrychleji opustit místnost.

„Počkej…“ zastavil ho Tom.

Bill měl sto chutí ho ignorovat, ale nakonec se stejně váhavě zastavil.

„No… teda…“ zakoktal se Tom.

„Je pořád tady?“ nenechal ho domluvit Bill.

„Záleží snad na tom?“ opáčil nechápavě Tom.

„Docela jo…“ odsekl Bill.

„Není… poslal jsem ji pryč. Máš radost?“

„Jo… jsem přímo radostí bez sebe,“ odfrknul si ironicky bratr.

„Co s tebou sakra je? Chci si normálně promluvit, a ty se místo toho hned hádáš!“

„Tak promiň, že mi vadí poslouchat tě, jak si užíváš… zkus taky někdy brát ohledy na ostatní!“ to už se Bill neudržel a zvýšil hlas.

„Neřvi na mě!“ zavrčel Tom.

„Neříkej mi, co mám dělat! Budu s tebou mluvit, jak chci!!!“

„Bille, chováš se jako idiot! Nikdy jsme se nehádali… tak co ti najednou přelítlo přes nos?!“

„Pořád jenom hledáš chyby ve mně! Zkus se někdy zamyslet taky nad sebou!“ vřísknul na něj Bill a obrátil se zase ke dveřím.

„Jdu pryč… nebudu se s tebou už dál bavit!“

„Tak to ne! Stůj, slyšíš!?“ Tom chytnul bratra za ruku a smýknul s ním čelem k sobě.

„Nesahej na mě!“ vytrhl se mu prudce Bill a otočil se zpátky ke dveřím. V tu chvíli se mu ale zase zatočila hlava, až se musel chytnout stolu, aby neupadl.

„Bille… co? Co je??“ přiskočil k němu hned bratr.

„Já… já asi…“ začal Bill, ale pak cítil jen, jak padá k zemi a najednou byla tma.

autor: Lisa
betaread: Michelle M., J. :o)