Desperation 8.

„Je to správné, to co děláme, že ano?“ zarazil se najednou Bill, když se mu Tom dobýval pod triko.

„Ty sám jsi to tak snad chtěl, ne?“ Billa zamrzel ten rozhořčený tón v bratrově hlase.

„Já vím… jen…“

„Podívej…“ přerušil ho Tom. „Nejspíš každý, koho by ses na tohle zeptal, by ti odpověděl, že to špatné je, ale přestal bys kvůli tomu?“

„Ne…“ Jak ho to mohlo vůbec napadnout?

„Tak vidíš… v podstatě na tom vůbec nezáleží…“ pokrčil prostě rameny a pohladil bratra po tváři, na které se zračil omluvný úsměv. Neodolal a znovu musel ochutnat jeho rty. Chtěl ho přesvědčit, že to, co dělají, je správné, alespoň pro ně dva, protože on o tom momentálně přesvědčen byl. Znovu a znovu se dobýval do jeho úst a jeho bratr mu polibky se stejnou intenzitou oplácel. Bill nechápal, co ho to vůbec popadlo. Vždyť na tohle čekal tak dlouho… tohle si vysnil!!! Přestal nad čímkoli přemýšlet a naplno se do toho ponořil…

„Já… to bylo…“ lapal Tom stále po dechu. Horečka, kterou mu jeho bratr v uplynulých minutách přivodil, stále neodcházela, a měl pocit, že jeho srdce je téměř přesyceno množstvím citů. Vždycky mu šlo jen o fyzické uspokojení, až teď poznal, o co se celou dobu okrádal. Bylo to, jako by překlenul do jiného prostoru, kde existoval jen on a jeho bratr. Bill se mu schoulil se zavřenýma očima na hruď a na tváři mu hrál spokojený úsměv. Tom s ním propletl prsty a políbil ho do vlasů. Ani jeden z nich teď nechtěli tuhle chvíli kazit slovy.

*

„Davide… já už fakt nevím, co ti na to mám říct… sakra, tak jsem jeho bratr, ne? Ne… to mu teda nevyřídím…“ Bill poslouchal útržky telefonního rozhovoru, který ho probudil a stále měl zavřené oči. Nechtěl poslouchat, ale když slyšel, že se baví o něm, už si nemohl pomoct.

„Jo… dávám ti své slovo… věř mi… nazdar…“ Tom utnul hovor a povzdechnul si. „Idiot,“ unikla mu z úst tichá nadávka. Billovi po tváři prolétnul úšklebek.

Když slyšel bratrovy kroky, blížící se k posteli, sevřel víčka těsně k sobě. Nechtěl, aby Tom věděl, že ho slyšel. Cítil, jak se postel malinko prohnula, když Tom ulehal vedle něj.

„Vím, že nespíš…“

Bill váhavě otevřel jedno oko. „Ne?“ otevřel i druhé a zadíval se do bratrova pobaveného výrazu.

„Ne…“ usmál se Tom a přitáhl si jej k sobě. „To se dělá, poslouchat cizí hovory?“

„Hrozně jsi řval…“ ospravedlňoval se Bill, i když věděl, že ve skutečnosti Tom naštvaný není.

„Ty se divíš?“ odfrknul si. „Stejně bych ti to řekl…“ odtušil.

Bill se zapřel na loktech a s bušícím srdcem se bratra zeptal: „Co ti povídal?“

„V podstatě to samé, co tobě… no a…“

„A?“

„Prý ti dává dva týdny na to, aby ses dal do pořádku. Říkal, že zruší všechny rozhovory a podobně a nechá nám pauzu.“

„To zní jako nějaké ultimátum…“ prskl rozhořčeně Bill. „Buď se vzpamatuju a budu hodný kluk, nebo nazdar…“

„Jo… když to říkáš takhle, tak jo…“ přitakal po chvíli Tom potichu.

„Co si sakra vůbec myslí.? Všichni mají občas problémy…“ zase ho popadl ten šílený vztek, co odpoledne.

„To jo… ale ne každý to řeší jako ty,“ nestihl se Tom zarazit. Bratr ho propálil pohledem.

„Věděl jsem to…“

Tom už se nadechoval, ale bratr ho nenechal promluvit.

„Věděl jsem, že mi to při první pitomé příležitosti budeš otloukat o hlavu! To je pro všechny tak typické… no jistě… ještě něco, co bys mi mohl vyčíst? Jen si přisaď… vždyť si za to přece můžu sám, ne?!!“ prudce se vymrštil a vůbec se nedokázal ovládnout.

„Teď se chováš hloupě,“ uzemnil ho Tom.

„A víš co? Je mi to úplně jedno! Jen se běž s Davidem pobavit o tom, jaký jsem ubožák!“

„Bille, uklidni se… víš, že jsem to tak nemyslel…“ začal Tom smířlivě.

„Ne, to teda nevím! Dejte mi už všichni pokoj!!“ vztekle si sroloval peřinu do náruče a zamířil ke dveřím.

„Fajn! Ale za mnou potom s pláčem nechoď!“

„Neměj péči…“ sykl na bratra a práskl s dveřmi.

autor: Lisa
betaread: Michelle M., J. :o)