Freiheit 89 (1/3)

Připozdívalo se, léto se chýlilo ke konci a dnešní den také. Venku se pomalu zatahovalo a první kapky deště se snášely k zemi. Chlapec s dlouhými, v dredech spletenými vlasy, seděl u okna a tohle všechno pozoroval za silnou okenicí. Po dlouhé době měl celý večer jen pro sebe a přesto, nebo možná právě proto, na něj dopadla pochmurná nálada.

Nádherné volné prosluněné léto bylo téměř pryč a před ním se rozprostíraly ne příliš radostné vyhlídky na další rok. Po dvou letech tohoto způsobu života by i uvítal, kdyby se musel „jen“ vrátit do školy, ale to nemohl. Čekala ho práce, práce a zase práce. Koncerty, vystoupení, rozhovory, photoshootingy, nekonečné cesty kodrcajícím tourbusem, nedostatek volného času… Přímo alarmující nedostatek volného času…

Měl s tím počítat, když před dvěma měsíci žadonil u Davida, aby jim aspoň na léto zařídil přestávku, že potom bude o to těžší znovu se vžít do každodenního koloběhu starostí. A on osobní volno potřeboval. On a ještě někdo.
Někdo, kdo se posledních pár dní choval divně. Tom a Bill Kaulitzovi už přes rok nebyli pouhými sourozenci. Pojilo je něco mnohem vážnějšího, mnohem křehčího. Tom byl vždycky přesvědčený, že jejich láska vydrží na věky, naivně doufal, že tyhle krásné časy nikdy neskončí a že on a jeho bratr už nikdy víckrát nebudou osamělí.

Co čert nechtěl, posledních několik dní bylo něco špatně. Tom nechápal co, vždyť si přeci vytoužené volno tak užili, promilovali každičký sluncem prohřátý okamžik, ve vlahých nocích se vodili za ruce a slibovali si největší lásku. Až teď nadešel týden, kdy se Bill na bratra ani nepodíval, nepromluvil na něj, nelíbal ho, nedotýkal se ho, a když vzal věci do rukou Tom, Bill se většinou odvrátil, zamumlal pár výmluvných slov a byl pryč. Když už přece jenom musel, bavil se s Tomem naprosto neosobním tónem, jako by snad ani nebyli bratři, natož něco víc, zcela bez citů.

Tom nikdy nevěřil, že by se z něj stal někdo tak romantický, tak závislý na dávce citů. Nenapadlo jej, že si bude připadat podivně prázdný, jakmile šest dní po sobě neuslyší sladká slůvka – Miluji tě, když se ho tu dobu nikdo nebude dotýkat. Doufal, že je to jen momentální náladou, nějakým přechodem, protože odmítal věřit, že by ho jeho druhé já mohlo přestat milovat. To nešlo.
V poslední době se bál dívat se Billovi do očí. Neviděl v nich nic veselého, obvykle jen ledový smutek a odstup.

Znovu se zahleděl z okna. V dáli začínalo hřmít a dešťové kapky dopadaly na sklo okenní tabulky ve stále větší intenzitě. Blížil se podzim.
A blížilo se i prvního září – velký den. Alespoň pro Kaulitzova dvojčata. Tentokrát to nebyly jen obyčejné narozeniny, tentokrát se stávali plnoletými.
Tom přemýšlel jak tento den udělat pro Billa ještě výjimečnějším. Obvykle si nic nedávali – pravda, minulý rok na jejich sedmnáctiny, což byly první narozeniny, které neslavili už jen jako „bratři“, si jako dárek užili celonoční mazlení a milování ve vaně plné voňavé pěny – ale tentokrát chtěl bratra potěšit něčím víc.
Zatím ještě ani pořádně nevěděl, co mu koupit. Dobrá, přibližně věděl, ale otázkou stále bylo, jak to provést.

Venku uhodil blesk, zahřmělo a Tom zaslechl na hotelové chodbě čísi kroky. Ten kdosi si pobrukoval jakousi Tomovi velice dobře známou melodii a to Toma přimělo, aby udělal pár rychlých kroků ke dveřím, nepatrně je pootevřel a mohl si vychutnat alespoň pohled na tu bezchybnou osobu.
Bill, viditelně zamyšlený, přecházel chodbou, stále si tiše zpíval, a v Tomovi svitla malá jiskřička – co jiskřička, zaplál v něm přímo plamen naděje, když se Bill na chodbě zastavil a chvíli stál v až nebezpečné blízkosti dveří bratrova pokoje. Pak se však naneštěstí pro Toma, zase otočil a nekompromisně zmizel v pokoji číslo 89 – v jeho pokoji.
Tom se s povzdechem uložil k spánku.

°°°°

O tři dny později se situace nijak zvlášť neměnila. Možná až na tu maličkost, že Tomovo konto nyní čítalo o několik set euro míň, a v Gustavově garáži stál nablýskaný černý kabriolet. Tom si nedovolil schovat ho ve vlastní garáži, protože Bill měl obyčejně oči všude.
Když už o něm byla řeč, právě projevil přání, aby mu někdo podal konvici s čajem, protože na ni prý nedosáhne. Seděli v hotelovém baru a vydatně snídali.
Tom byl z celé kapely konvici samozřejmě nejblíž, vzal ji a ochotně ji Billovi podával. Billovi se rozšířily oči a po nabízeném předmětu zcela nelogicky hmátl pravou rukou, ačkoliv přitom musel pustit vidličku, která s hlasitým řinkotem dopadla na porcelánový talíř. Levou ruku křečovitě držel podél těla, naprosto nehybně, že na ni z Tomovy strany nebylo vůbec vidět.
„Díky,“ zamumlal Bill a rychle konvici převzal.

Tomovi jeho počínání připadalo vskutku zvláštní, nepřikládal však tomu příliš velký význam.
Dalšího dne už ale byl přesvědčený, že se před ním bratr snaží ukrýt levou ruku úmyslně. Neustále nosil trika, mikiny a saka s dlouhým rukávem, ačkoliv okolní teplota ještě stále zůstávala docela vysoko, rozhodně natolik vysoko, že každý normální člověk chodil v daleko vzdušnějších věcech. Když byl nablízku Tom, všechno dělal pravou rukou (jak Tom musel smutně konstatovat, to, co by si býval přál, neudělal Bill ani jednou), stále si prsty přidržoval rukáv na zápěstí v až panickém strachu, aby se mu nevyhrnul, a když s Tomem mluvil (výjimečné momenty, pomyslel si Tom), míval levou ruku křečovitě přitisknutou k tělu.

Tom nevěděl, co si má myslet, začínal se dokonce obávat, jestli si Bill třeba neubližuje, nebo něco takového. Vlastní hrdost a strach mu ale bránily se zeptat. Konec konců, Bill se od něj najednou dočista izoloval. Obýval s ním jednu místnost, jen když doopravdy musel, a kdykoliv se s ním střetl v nějaké nestřežené chvíli na hotelu, rychle mizíval za dveřmi s číslem 89 a pro jistotu je poslední dobou i často zamykal.

Tomovi to rvalo srdce. Netušil, co udělal špatně, jak Billovi naznačit, že by ocenil, kdyby mu osvětlil své momentální chování, ale stále ještě ve značné části své romantické duše doufal, že je to jen nějaký žert a že v den jejich osmnáctin vpluje Bill, nejlépe polonahý, do jeho pokoje a s jemným úsměvem, jaký na rtech dokázal vykouzlit pouze on, mu oznámí, že to byla jen hra, zkouška, jak dlouho to bez něj Tom vydrží a od té chvíle budou už zase jenom spolu. Tahle myšlenka byla Tomova jediná a musel přiznat, dosti naivní, útěcha.

°°°°

Tom seděl v pohodlném proutěném křesle, brčkem upíjel lahodné frappé, roztržitě si pohrával s rukou v klíně a mžoural do zářícího plochého monitoru v jedné z luxusních internetových kaváren přístavního města. Slunce za prosklenou výlohou ho příjemně pálilo do tváří a on byl po dlouhé době uvolněný a v rámci možností spokojený. Včera se s ním Bill už docela normálně bavil, ač to bylo jen o záležitostech skupiny, byl celkem milý a příjemný. Usmíval se a Tomem prostupovalo hřejivé teplo. I když se na něj dnes ráno opět ani nepodíval, Tom se rozhodl dát mu čas.
Vlastně byl teď rád, že je chvíli sám a může se zabývat něčím jiným, než svým bratrem.

Když na internetu (mocná to věcička, usmál se v duchu…) obstaral všechno doopravdy důležité, a zbýval mu ještě dostatek času, brouzdal po svých někdejších oblíbených stánkách. Zamrzelo ho, že valná většina z nich se za ty dva roky viditelně změnila, anebo už neexistovaly vůbec, ale i tak si pěkně připomenul staré časy. Poté zamířil na fanouškovské stránky. Dlouho tam nebyl a ať se tomu bránil jak chtěl, kurzorem myši opět sklouznul k rubrice s názvem „Bill Kaulitz“. S úsměvem pozoroval, jak je jeho bratr krásný na fotkách, přemýšlel, jak je ještě krásnější ve skutečnosti a u srdce ho hřálo, že tohle stvoření patří jen jemu. Na chvíli zcela zapomněl, že spolu vlastně nemluví a s blaženým úsměvem roloval stánku stále níž, kde čekaly na jeho oči další a další články.

Až jeden z nejaktuálnějších článků, který byl, jak se zdá, nejvíce komentovaný, ho vrátil zpátky na zem. Titulek: „Bill má nové tattoo!!!“ ho naprosto vykolejil. Rozklikl článek a s roztřesenýma rukama se dal do čtení. Nevyvedlo by ho z míry, kdyby si bratr jen tak nechal udělat tetování, problém byl v tom, že ač na to Bill viditelně zapomněl, Tom měl stále na paměti onu noc, kdy si asi před rokem, po tom, co si Bill nechal vytetovat na břicho tajně hvězdu, slíbili, že pokud si ještě někdy bude dělat tetování, nechají si ho udělat oba dva, stejné.
„…jistá fanynka říká, že na autogramiádě zahlédla, že má Bill na levém předloktí výrazný vzor, začínající na písmeno F…“ dál už se Tom neobtěžoval číst. Tak proto se před ním tak úpěnlivě snažil schovat levou ruku…

Prudce se zvedl od stolu, hodil majitelce na bar několik euro a vyběhl z podniku.
O několik minut později se už už hnal ke schodům vedoucím do třetího patra hotelu, ve kterém momentálně spali, když za skleněnými dveřmi po pravé straně chodby, ve společenské místnůstce, zahlédl zbytek kapely, Davida a jednoho z členů ochranky.
Vrazil dovnitř a hned se k němu stočily zraky všech ostatních.

„Áá, Tome, dobře že už jsi tu, zrovna jsem tady klukům říkal, jak to bude s tou plánovanou tour po Francii a právě jsme-“ začal David, Tom ho ale, rozčilený tak, že nebyl s to vypravit ze sebe kloudnou větu, přerušil a ukázal na Billa.
„Ihned – pojď – ven! Musíme si – promluvit!“ vydechl, jak stále ještě nemohl udýchat, že sprintem přeběhl značnou část města a celá dvě poschodí.
„Mm, Tome já teď… nemůžu, řešim tady něco důležitýho a vůbec, nemám-“ vykrucoval se Bill a podvědomě si strkal levou ruku do kapsy.
„Ne, tentokrát se mnou prostě mluvit budeš!“ trval na svém Tom, a když Bill zpozoroval, že se k němu bratr už už hrne, aby ho s sebou odtáhl, raději se za ním rozešel sám, s nejistým rozzlobeným výrazem.

Jakmile byli z doslechu zvědavě se tvářícího zbytku kapely, Tom se přestal ovládat, drapl Billa za upnutou mikinu a vlekl ho do schodů. Vztek, který se mu posledních několik dní až s podivem dařilo potlačovat, se nyní dral na povrch.
„Sakra, Tome, co to do tebe vjelo, pusť mě, sakra, chodit umím sám!“ prskal Bill a klopýtal za bratrem do schodů.
Tom dupal po chodbě, žáhnouc za sebou Billa, otevřel dveře svého pokoje, smýkl s bratrem dovnitř a pak za sebou zabouchl a zamkl.

„Takže?“ zeptal se Bill, hodil sebou na Tomovu postel a zahlížel na něj se záští v očích.
„To se ptáš ty?“ Tom stál nad ním s rukama založenýma v bok.
„Co máš na tý ruce?!“ rozkřikl se, když Bill jen pokrčil rameny.
Přejelo mu po tváři zděšení a ruku si přitáhl k hrudi, jako svou nejmilovanější hračku.
„Ukaž – mi – tu ruku!“ procedil Tom skrze zuby, a už už se natahoval, že ji Billovi vyrve násilím, Bill ovšem nic takového neplánoval dovolit a raději se dobrovolně chopil zipu mikiny, stáhl si ji z ramen a natáhl k běsnícímu Tomovi levé předloktí.
Tom natočil hlavu, aby si slovo mohl lépe přečíst a poté zalapal po dechu – na Billově bledé kůži se v kontrastní barvě skvělo velké slovo: „Svoboda“, doplněné malým číslem 89.
„Co, co… Co to má znamenat?“ zeptal se a značně šokován se svezl na postel vedle Billa.
Bill zíral do země, ani se nahnul, levou ruku nechal samovolně viset dolů.
„Svoboda?“ opakoval Tom spíše sám pro sebe, než pro kohokoliv jiného.

„To znamená…?“ pohlédl nejistě na Billa.
„To znamená, že je konec, Tome,“ řekl Bill pomalu, tichým, nekompromisním hlasem.
Na okamžik jako by se Tomovi zastavilo srdce.
„T-Takže… Prostě konec? Proč?“ vykoktal ze sebe a upíral k Billovi nevěřícný pohled.
„Tome…“ Bill si povzdechl. Pravděpodobně pro něj bylo dost obtížné tohle všechno Tomovi říct, určitě to však nebylo tak těžké, jako pro Toma pochopit důvod.
„Bude nám osmnáct, budeme už skoro dospělí, máme kariéru, celkem slušně vyhlížející budoucnost. My dva… Tome, to prostě nejde. Je mi to hrozně líto, mrzí mě, jak jsem se k tobě poslední týden choval, ale tohle jsem si nechal vytetovat na znamení toho, že od teď už nebudu ničím vázaný. Budu…“ Co vlastně Bill bude už nedořekl, nýbrž mu do řeči se záští skočil Tom.
„Nebyl jsem ti dost dobrý?“ zeptal se a střelil po Billovi zklamaným pohledem.

„Ale o to přece vůbec nejde! Odteď už začne skutečný život, uvědomuješ si vůbec, co by se stalo, kdyby se někdo dozvěděl, co spolu my dva děláme? Jako plnoletý chci mít čisté svědomí, pochop to, Tome. Nikdy jsem neřekl, že se mi to s tebou nelíbilo, ale ty bezstarostný roky už skončily, uvědom si to.“ Bill zjevně nevěděl, co říct, a tak jen dál zíral do plovoucí podlahy pod sebou.
Tom narozdíl od něj věděl zcela přesně co „říct“. Naklonil se k bratrovi a prudce ho políbil. Přitáhl si jeho štíhlé tělo blíž k sobě, tiskl Billa vší silou, naléhavě líbal jeho měkké vlhké rty, vdechoval jeho opojnou vůni a vší silou se snažil neplakat. Bolelo to, strašně to bolelo, když věděl, že je to naposledy, co tohle dělá, protože znal Billa a věděl, že když jednou něco takového řekl, už to nic na světě nezmění. Tím polibkem si ho nechtěl získat zpátky. Chtěl mu, a také sobě, udělat jen pěknou poslední vzpomínku. Bill zjevně uvažoval podobně, nebránil se, oplácel Tomovi polibky, oddával se jeho kouzlu…

Tomovi už se nedařilo skrývat smutek a slabě vzlyknul. Měl tak sucho v krku, tak sevřené útroby, tak zničené srdce…
Pomalu Billa pokládal na postel, jeho slzy dopadaly na bratrovo předloktí, na to vše zničující slovo „Svoboda.“
„Ne, Tome…“ zarazil ho Bill a jemně mu položil dlaň na hruď.
„Naposledy, Bille… Prosím…“ žádal Tom šeptem.
„Dočkáš se… Dneska ne, dneska se ještě nechci loučit. Prosím tě o poslední tři dny lásky, prosím,“ Bill k němu zvedl pevný pohled.
„Poslední…“ Tom zavřel na okamžik oči.
„Dobře,“ přikývl.

Bill se rozhodl dál bratra nepokoušet, zvedl se z jeho postele, vyšel pomalým krokem z jeho pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.
Tom schoval hlavu v dlaních. Tohle byl… prostě konec.
Konečně dal volný průchod slzám, stejně jako Bill, který se opřel o dveře bratrova pokoje bezprostředně poté, co z nich vyšel. Rozplakal se, zhnusený nad sebou samým…

autor: Ketty
betaread: Janule