Gone with the sin 1.

*** Bill***

Několikrát jsem překvapeně zamrkal do prázdna a za víčky ucítil opravdové, nefalšované pálení slz, které se draly na povrch, slzy vzteku a mé věčné zpupnosti. Hrubě jsem chytil Michaela za samou špičku ostře klenuté brady a pozoroval divoce poskakující zornice, které se před mým nemilosrdným pohledem doslova třásly strachem. On se možná v každém záhybu svého štíhlého těla chvěl obavou nad tím, co udělám, ale já … já jsem se rozlítil na nejvyšší možný stupínek hněvu. Ano, pokud bych měl být upřímný sám k sobě, nikdy, byť by to měla být i jedna nepatrná chvilička… nikdy jsem ho doopravdy nemiloval. Ačkoliv jsem mu to už tolikrát při milování opakoval jako smyslů zbavený … ale klamal jsem sám sebe i jeho. Nikdy nic, žádný hlubší pocit, žádná láska. Prázdno. V mých očích jen přitažlivá hračka, nic víc, nic míň. Rozechvělými prsty jsem se snažil bez jediné známky neklidu zapnout kožený pásek, který až příliš těsně obepínal mé štíhlé boky. Měl jsem pocit, že každý další nádech mě stojí víc námahy než ten předešlý.

„Bille .. já vím, že pro tohle nenajdu žádnou odpověď, která by mě v Tvých očích ospravedlnila, ale … já na začátku opravdu věřil té hloupé pohádkové představě, že jsi tím vyjímečným dokonalým chlapcem … kterého v Tobě vidí jiní. A upřímně mne mrzí, že jsem ho v Tobě najít nikdy nedokázal, možná snad na samém začátku toho všeho a to jen proto, že jsem ho v Tobě z celého srdce vidět chtěl. Je pozdě cokoliv slepovat … příliš mnoho střípků všude kolem …“

Vytáhlý, hubený chlapec s blonďatými melírovanými vlasy svěsil smutně pokřivená ramena. Naposledy si pouhým koutkem oka vystrašeně prohlížel útlé bílé paže, uměly tolik laskat … a ještě víc ubližovaly. Ledová sprcha slov i činů.

„Víš, možná není do posledního záhybu pokožky tak dokonalý jako Ty, ale já ho miluji. Nikdy jsi neměl ani tolik slušnosti, abys ho docenil, alespoň jako bratra … natož pak jako člověka. Je pro Tebe smutnou samozřejmostí, víš, že pokud Ti to Tvůj všetečný rozmar zrovna zavelí, postačí jen maličkost … natáhnout konečky prstů … a on tam bude. Pokaždé. Opravdová krása Bille … té nedosáhneš ani sebedokonalejším líčením a krásným oblečením podle poslední módy, s tou se člověk rodí … proto je i přes svou „obyčejnost“ o tolik krásnějším člověkem, než jakým Ty kdy dokážeš být i přes veškerou svou falešnou snahu. Proto jsem Tě oslovil jeho jménem. Já … z celého srdce jsem si přál, aby vedle mne místo Tebe ležel Tom.“

Otráveně jsem za sebou přibouchl popraskané dveře prostého rodinného domku, za kterými jsem trávil poslední půlrok téměř každé odpoledne. Zříkám se téhle nesmyslné funkce dočasného hlupáka! Taková nicka mě nemůže ohrozit a to, co řekl o bratrovi … znám ho mnohem lépe než on, co může cizí pozorovatel vědět o tom jaký je můj bratr? I teď když se zhluboka nadechnu ledového nočního vzduchu cítím jeho zvláštní borůvkovou vůni. A jako první uvidím jeho pihovatý nosík umazaný od pylu pampelišky … jak je to dávno? Ale … nemůže to být pravda. Já … jsem ten, komu je určen ten ohlušující potlesk všude kolem … slyšíte jej?

Chvíli jsem se naprázdno přehraboval v zadních kapsách ošoupaných džínů, než jsem konečně našel klíč od domu. Snažil jsem se tlumit rachocení stařičkého zámku, který by si už opravdu zasloužil vyměnit za novější model nebo alespoň namazat dobrým olejem, aby tolik nevrzal. Ale znáte to, stokrát si řeknete, že tuhle věc prostě bezpodmínečně hned příští den uděláte, děj se co děj … a nakonec zapomenete. Bílé tenisky s mírně zabahněnými špičkami jsem uložil hned vedle bratrových, vzorně vyleštěných kecek do botníku a unaveně jsem se snažil bez hlasitého funění vyjít těch pár schůdků do poschodí. Opatrně jsem otevřel dveře pokoje, ale Tom ještě nespal. Schoulený pod peřinou s rozsvícenou miniaturní lampičkou, tak, aby nikoho nerušil, mžoural na zažloutlé stránky jakési své „hrůzostrašné“ knihy. Aby jste mi rozuměli. V životě jsem přečetl jen jedinou knihu a to, včelku Máju. Za to však s velikým nadšením hned několikrát. Ale bratr mi doporučil, ať se s tím příliš nechlubím … S nepatrným úsměvem vzhlédl od jistě zajímavého čtení a jeho rozcuchané pravé obočí, které by si zasloužilo pár kosmetických úprav, neposedně poskočilo nahoru. „Tak jak jste se s Michaelem dnes měli?“ Řečnická otázka, kterou pokládal vlastně automaticky, kdykoliv jsem se vrátil z denních toulek … jen dnes se odpověď po tak dlouhé době … KONEČNĚ mění. „Myslím, že tahle kolej nikam nevedla. Je konec … pravda je taková, že se do Tebe Michael zamiloval … a neptej se mne proč … sám to nedokážu pochopit … a věř, že jsem se o to snažil.“

autor: Gia
betaread: Janule