Poslouchej déšť..proč mi řekl právě tato slova? Vždyť déšť nemluví… Kroutí hlavou a nechápe svého bratra. Své vlastní dvojče. Zvedl se z lavičky, že půjde domů a sáhl po deštníku. To nemá ani cenu… pomyslel si a znovu ho složil. Už jsem stejně mokrý až na kost. Pomalu jde domů. Proč se tak chová? Co jsem mu udělal? Poslední dobou mě pořád pozoruje a když se na něj otočím, či promluvím, co nejrychleji uteče. Mrzí mě to. Chtěl bych, aby bylo vše jako dřív… Kapky deště mu stékají po tvářích, jako by to byly slzy. Co víc ho překvapilo, že se déšť opravdu mísí s jeho slzami. Došel celý promočený domů a zamířil si to rovnou do koupelny. Otevřel dveře a pohled mu padl na bratra, který stojí před zrcadlem jen s ručníkem okolo pasu.
„Promiň..“ hlesl Tom skoro neslyšně. Bill až když promluvil zjistil, že zde vůbec je. Vyjeveně na něj pohlédl a hned kolem něj chtěl utéct do svého pokoje. „Počkej!“ chytil ho Tom za ruku a zatáhl zpět do koupelny. Zamkl dveře a klíček si dal do kapsy. Bill jen těká pohledem z bratra na dveře a zpět na bratra. „Vysvětli mi to…nevyznám se v tobě..“ zakroutil hlavou.
„Nejde to…vysmál by ses mi…“ zesmutněl a sedl si na kraj vany.
„Zkus to!“ pousmál se a sedl si vedle něj. Bill znervózněl a zapomněl, co to je řeč. „No tak…“ pobídl ho. Bill se mu zadíval do tváře a začal se k němu přibližovat. Zlehka se bratra dotkl rty. Tom jen vytřeštil oči.
„Co to děláš?!“ vyskočil polekaně na nohy a utekl. Zavřel se ve svém pokoji. Co to mělo být? Snad to nebylo to, co to bylo?! Byl to jen sen…jen sen! Snaží se o tom tak přesvědčit, že čím dál víc si uvědomuje, že to tak není.
Bill zůstal v koupelně přesně tak, jak ho tam Tom nechal. Věděl jsem to…neměl jsem to dělat! Teď jsem ztratil bratra! Nadává si za to, co udělal. Začal rychle mrkat, aby zahnal slzy, ale není to nic platné. Slzy neštěstí se prodraly skrz pevně zavřená víčka a mapují si cestičku po jeho tvářích. Otevřel oči s tužbou, že se bratr vrátil, ale koupelna zela prázdnotou. Přešel k zrcadlu a pohlédl do něj. Troska… Nenašel jiný výraz pro to, co zahlédl. Nenašel jiný výraz pro sebe samotného.
Stojím sám v bouři (naslouchej naslouchej)
Najednou mě pohltí sladká slova
(naslouchej naslouchej)
Rychle ti je řeknu, nemám mnoho času
Otevři oči a spatříš lásku kolem tebe
Možná se cítíš osamělý
Ale já jsem tu stále s tebou
Můžeš udělat to, o čem sníš
Jen si vzpomeň na naslouchání deště
V Tomovi výří jedna myšlenka za druhou. Neví co si má myslet, jak se zachovat vůči bratrovi. Neví…Chce jít za ním a vyříkat si to s ním a zároveň se bojí jít. Přešel jen k oknu a zahleděl se z něj. Venku začala bouřka a šumění deště je intenzivnější než bylo.
Naslouchej každé kapce deště (naslouchej, naslouchej)
Už nemohl déle vydržet pohled na svůj odraz v zrcadle. Napřáhl se a pěstí ho rozbil. Střepy zrcadla se rozletěly po celé koupelně a zabodaly se mu hluboko do kůže. Jen sykl bolestí. Pohlédl na poraněnou ruku, jak z ran vytékají pramínky rudé krve.
„Stalo se něco?“ přiběhl do koupelny jeho vyděšený bratr. Přivolal ho zvuk tříštícího se skla. Bill se na něj odmítal podívat a ruku si držel tak, aby na ni bratr neviděl. „Ty jsi zraněný!“ vykřikl při pohledu na krev na podlaze. Otočil si bratra čelem k sobě a pohled mu padl na jeho ruku. Posadil ho na vanu a začal hledat lékárničku. „Teď to bude bolet…“ oznámil mu a vytáhl mu střepy z rukou. Rány vyčistil a ruku mu obvázal. Neuniklo mu, že ho Bill celou dobu pozoroval jako zhypnotizovaný. Jakmile bratra ošetřil, urychleně tu malou místnost opustil a vrátil se do svého pokoje. Byl jsem hlupák… S touto myšlenkou odešel do svého pokoje…
autor: Desperation
betaread: Sajuš
