„Proč? Proč?“ šeptá Tom do ticha svého pokoje, ale žádná odpověď mu nepřichází. Nevyzná se v bratrovi a nevyzná se ani v sobě samém. Až ho to děsí. V hlavě mu výří plno myšlenek a nedokáže si je sám urovnat. Nedokáže… jediný člověk, který mu v těchto chvílích pomáhal, byl právě jeho bratr, ale nyní mu nepomůže. Nemůže… Neodváží se zvednout ze své postele a jít za ním.
Tajné šeptání přichází nazmar (naslouchej, naslouchej)
Bill si ve svém pokoji lehl jen v boxerkách, jak bylo zvykem, do postele. Zahleděl se do stropu a oči se mu znovu zalily slzami. Nikdy jsem to neměl dělat! Nikdy mě nevezme zpátky ani jako bratra! S těmito myšlenkami, upadl do neklidného spánku…
Naslouchej (naslouchej) naslouchej (naslouchej)
Sakra! Sakra! Sakra! kleje v duchu Tom a přechází rychle po pokoji sem a tam. Je nevýslovně vyvedený z míry. Co mám dělat? Vždyť…tohle není normální! Jsem jeho bratr a on to ví! Jsme bratři a tohle je zakázaný! Tohle..to…to nejde! Rozhazuje ruce a snaží se najít východisko. Zastavil se u okna a zahleděl se z něj. Znovu si vzpomněl na slova bratra.
„Poslouchej déšť…“ zašeptal neslyšně a okno otevřel dokořán. Do tváře ho hned uhodil nepříjemný chladný vítr a déšť. „Poslouchej…“ zopakoval jako v mrákotách a zavřel oči. Nechal se unášet zvukem dopadajících kapek. Zvukem hromů….Občas mu tvář ozáří blesk, který prořízne temnou oblohu.
Možná se cítíš osamělý
Ale já jsem tu stále s tebou
Prudce otevřel oči, protože uslyšel z bratrova pokoje zoufalé výkřiky jeho jména. Chvíli jen kouká před sebe a netuší, co dělat, jak se zachovat. Zavřel rozhodně okno a jde zkontrolovat svého brášku. Potichu vešel do pokoje a uviděl svého bratra zmítat se na posteli. Je celý zpocený a stékají mu po tvářích slzy.
„Tome!“ opakuje pořád dokolečka. Tom ale není schopen pohybu a jen stojí ve dveřích pokoje a kouká na něj jako na zjevení. „Tome! Neopouštěj mě!“ tahle slova ho dokonale probudila z transu.
„Neopouštěj mě…“ zopakoval a přešel ke svému bratrovi. Sedl si k němu na postel a fascinovaně na něj hledí.
„Prosím….“ zaúpěl jeho bratr ze spaní a pořád sebou zmítá. „Neopouštěj mě….“ Tom mu položil ruku na tvář a hledí mu do tváře. Co se to děje? Co se děje se mnou?! Vždyť je to zakázané! To nejde! Pevně zavřel oči, jakoby se mu to jen zdálo. Když znovu otevřel oči, tak se střetl pohledem se svým bratrem. Tom vyskočil na nohy a utekl co nejrychleji to šlo do svého pokoje. Bill jen sklopil oči. Tak moc ho potěšilo, když uviděl bratra hned jak se probudil z noční múry. Jenže teď je zase sám…
Prosím, neodcházej
Nemůžeme na chvíli zůstat?
Je tolik složité říct, sbohem
Naslouchej dešti
Tom se zavřel u sebe v pokoji. Je zmatený a ani pořádně neví, co dělá. Přechází z jednoho místa na druhé a zmateně se dívá kolem sebe. To jsem se už dočista zbláznil? Dosedl ztěžka na postel. Svlékl se a jen v trenkách ulehl do peřin. Zavřel oči a snaží se usnout. Spánek ale nepřichází, i když si to moc přeje. Pořád mu v uších zní bratrův hlas. Hlas, který se odráží v dešti. Ať to přestane! Tiskne si ruce k uším a snaží se to šumění nevnímat. Leč jako by hlas deště sílil. Nechce být přeslechnut.
Naslouchej naslouchej dešti
Pláč
Bill si svoji peřinu přetáhl i přes hlavu. Neudržel se a znovu už po několikáté v tento den propukl v pláč. Celé tělo se mu otřásá vzlyky. Vzlyky, které neutichají…
Naslouchej (naslouchej) naslouchej (naslouchej)
„Přestaň!“ zašeptal zoufale. Už mu ten déšť leze na nervy. Nemůže ho snést. Sedl si na postel a chvíli jen tak v tichu, které narušuje jen bubnování deště do oken, sedí a dívá se před sebe. Bodlo ho u srdce, když z vedlejšího pokoje uslyšel pláč. Pláč jeho bratra….jeho druhého já…Vstal z postele a přešel ke dveřím. S rukou na klice se však zarazil. To přece nejde! Napomíná se v duchu. Zakroutil hlavou a vrátil se do postele. Přetáhl přes sebe peřinu a zírá do stropu. Po chvíli zabořil hlavu pod polštář, aby neslyšel nářek bratra…
autor: Desperation
betaread: Sajuš
