Maliny 10.

Chvilku to ještě vypadá, že by se snad nejradši vykroutil, ale pak konečně povolí a všecko mi oplácí!\>=o) Jeho ruka konečně klouže přes hrudník… břicho… až k pásku, kterej rychle rozepne a pokračuje dál. Z posledních sil ho dotáhnu k posteli a stáhnu na sebe.

„Musíš být ale potichu,“ lehce mi položí ruku přes pusu. Přikývnu hlavou, jako že jo a tak pokračuje dál. Jeho ruka konečně doputuje k cíli a on mi silněji přitlačí ruku k puse, protože vidí, co to se mnou dělá. A zrovna, když se konečně začínají dít dost dobrý věci, rozletí se dveře a Andreasovi spadne čelist. Aaah nee! Nejradši bych se propadl sto stop pod zem! Červenější jsem snad nikdy v životě nebyl a Tom, kterej není schopen pohybu, nejspíš taky. Jen třeštíme oči na Andyho, Tom svírající mýho… ehm…

„Já se omlouvám… “ pozpátku zase vypochoduje ven a zavře dveře.

„Já ti to říkal!“ sykne na mě Tom, ale nevypadá to, že by se nějak moc zlobil… Po několika minutách vylezeme z pokoje, protože Andreasův náhlej vpád nás docela solidně rozhodil, i když je to můj a Tomův nejlepší kámoš! Přesto, načapat nás zrovna v tom nejlepším… To jsme si neplánovali. Ale za to můžou ty maliny! Nebýt jich a toho, že jsem po nich absolutně nezastavitelnej, nemusel jsem si teď před Andym trhnout trapas a mohli jsme být v klidu doma s Tomem a nerušeně si užívat jeden druhýho. xD Ale co, no. Stalo se. Andreas sedí dole v hale na gauči a čte si časák. V téhle hale se přece minule konal ten večírek. Ta nejskvělejší párty mýho života, protože tady to všechno mezi mnou a Tomem začalo. Až na to, že sem si musel hlavu odbarvit na blond a o zeleně nalakovanejch nehtech, a tak ani nemluvě. Přesto ničeho nelituju. VŮBEC ničeho. Mám přece Toma a ten mi za to stál ! Majetnicky ho obejmu kolem pasu a společně se posadíme vedle Andrease na černou sedačku. S trochu trapným pocitem k němu zvednu oči a nevinně se usměju. Tom se radši „dívá“ z okna a dělá že tam jako vůbec není. Přitom mě každou chvíli pohladí po stehně nebo mi položí ruku na koleno. Nenápadnej. xD Andy položí časák na stůl a sjede nás pohledem. OMG trapná chvíle ticha. Vůbec nevím co mám teď říct, když nás Andreas viděl… Z hloubavýho přemýšlení mě vytrhne Andreasův náhlej výtlem. Střídavě kouká na mě a na Toma a tlemí se. Samo, že se s Tomem začneme smát taky, protože mezi náma se tyhle trapasy většinou takhle řeší. Společně se tomu zasmějeme a tím to hasne. (Naštěstí x) )

„Tak my už půjdeme…“ vymáčknu ze sebe po nekonečným tlemení a společně se s Tomem zvedneme k odchodu.

„Tak… se zas někdy stavte,“ tlemí se za náma Andreas a stoupne si mezi domovní dveře, když si s Tomem obouváme boty. „Jooo, málem bych zapomněl… “ plácne se do čela a zmizí na chvíli v kuchyni. Za pár minut se vrací s igelitovým pytlíkem a škodolibým úsměvem na tváři. „Na, Bille,“ podává mi sáček a já se nedočkavě kouknu dovnitř.

„Co?? Maliny??“ vykulím na něj oči, ale to už se Tom válí v křečích smíchu. „No, tak dikec…“ vyprsknu a strčím si jednu malinu do pusy.

„Bille, ale víš co to s tebou dělá!“ drcne do mě se smíchem Tom a společně vyrazíme domů.

„Nedáš si taky?“ usměju se na svýho sladkýho brášku a strkám mu pod nos pytlík s malinama. Sám mám nacpanou pusu že sotva mluvím a to nejsme ještě ani v půlce cesty.

„Neee, nedávej mi to, vždyť víš, že maliny nesnáším!“ zaksichtí se Tom a odstrčí mojí ruku s igeliťákem.

„No tááák, nedáš si ani jednu?“ hodím na něj andělskej kukuč a Tom se pousměje.

„Ne, ne ani jednu,“ zavrtí hlavou a přitáhne si mě kole pasu k sobě blíž. Jsem šťastnej. Tak šťastnej, že to snad ani sám nedokážu všechno vstřebat. Dva roky skoro bezesnejch nocí, dva roky bez Toma… Teď ho mám a prožívám s nim to, co sem si celou tu dobu jenom vysníval, když jsem v noci nemohl spát. Připadá mi to všechno tak dokonalý. PODEZŘELE dokonalý. Ale co… řídím se snad mottem Leb die Sekunde, ne? x) Zbytek cesty se pořád lepím na Toma a jen co se ocitneme v nějakým zapadlým koutku, okamžitě a bez váhání se na něj vrhnu. To ty maliny!!

„Bille, Bille to už stačí, už jsme skoro doma!“ směje se mi Tom, když procházíme naší ‚tajnou‘ zkratkou zezadu kolem baráků našich sousedů a já se horečně snažím všelijak se mu dostat rukama pod tričko. „Oni nejsou doma?“ vykulí oči Tom, když před našim barákem nestojí ani jedno z aut. Gordon je v práci, ale že by byla pryč i máma?? No co, tím líp pro mě. Dychtivě zatáhnu Toma do dveří a rychle za náma zabouchnu. Shodím ho na sedačku v obýváku a hned se mu nacucnu na krk. Panebože, on je tak dokonalej! O tomhle jsem snil tak nekonečně dlouhou dobu a teď si to chci co nejvíc užít. Dokud to jde a dokud mám Toma, mýho Toma! Asi s tím oblejzánim musím být už dost otravnej, ale přesto na sobě brácha nenechá nic znát a dovolí mi dělat s ním, co se mi zachce.

„Bille… počkej! Někdo přijel!“ vyjekne Tom a odstrčí mě zrovna ve chvíli kdy se dobývám do jeho džínů.

„Tome… .to se ti jenom zdááá,“ tlemím se a cupitám poslušně za nim.

„Tak už toho sakra nech, to je Gordon! Copak sis nevšiml, že už něco tuší?! “ vyjede na mě Tom a naštvaně mě od sebe odstrčí. Zůstanu na něj civět jak husa do flašky a jenom sleduju jak rychle vyběhne schody nahoru. Ach jo, já jsem fakt příšernej… Kdybych nebyl po těch malinách tak – jen si to přiznej, Kaulitzi! – no prostě a jednoduše, kdybych nebyl po těch malinách tak nadrženej, nemusel jsem se teď pohádat s Tomem… Já vím, přehnal jsem to. A mrzí mě to. Pořád stojím na jednom místě a ani si nevšimnu, že Gordon vtrhnul do dveří. „Ahoj, Bille!“ strčí do mě a já se proberu z transu.

„Ahoj… “ odpovím mu trochu sklesle a zamířím si to radši do pokoje, protože nehodlám poslouchat debatu o tom, jak bylo v práci. Nee do pokoje vlastně ne. Tam je Tom. Zatočím si to ke dveřím na půdu a zamknu za sebou. Taková nesmyslná hádka. Ale proč mě to tak vzalo? Cítím se fakt příšerně. Je to sotva pár minut, co jsem bez Toma a… a je mi smutno… ?? Jo je mi smutno a hlavně je mi to děsně líto… Hrábnu do krabice s popsanejma blokama. Jeden je ještě se starejma textama… Dokonce tam někde najdu i tužku a dám se do psaní. „Du bist alles, was ich bin und alles was durch meine Adern fließt,“ napíšu další sloku a musím uznat, že je to poprvé, co píšu song o nás. Otevřeně jen o nás dvou… Nikdy jsem NIKOMU neřekl, o čem texty doopravdy jsou. Věděl jsem to jenom já sám. Jenom já sem celé ty dva roky věděl, že ty texty jsou jen a jen o Tomovi. Teda aspoň většina z nich… „ich will da nicht allein sein, lass uns gemeinsam, in die Nacht… “ dopíšu poslední řádek a smutně opřu hlavu o zeď. V hlavě mi dozní melodie songu In die Nacht. Toho, kterej jsem právě teď napsal. Pro něj a o nás.

A vím to zase jenom já… Složím papír a strčím ho do kapsy u džínů. Zrovna když za sebou na půdě zavírám dveře, uvidím Toma běžet dolů za Gordonem, kterej ho nepřetržitě volá. To se mi zrovna hodí. Počkám, až Tom zmizí v kuchyni a potichu se vkradu do pokoje. Položím na jeho půlku postele papír a zase rychle vylezu ven. Dole seberu narychlo bundu a boty a bez rozloučení zmizím za dveřma… .

Brrrr… mě mohlo napadnout, že večer bude zima. Courám se jen tak ulicema a sleduju lidi zachumlaný v zimních bundách. Jen já se tu procházím jak tele v tenký bundičce sotva do pasu. Začíná pěkně foukat. Ledovej vítr mi zalejzá pod triko a po celým těle mi naskakuje husí kůže. Aby taky ne, když se tu flákám přes dvě hodiny… Napadne mě, co asi dělá Tom. Jestli už si to přečet, jestli je na mě ještě naštvanej… Pořád mi v hlavě zněj jeho slova, který na mě v začínající hádce vychrlil. Kvůli takový blbosti jsem se naštval? Ne, ne já se nenaštval. Já se kvůli takový blbosti sesypal. Jsem nějakej přecitlivělej. Rozrazím dveře v baráku a zmateně se rozhlížím kolem. Dole je zhasnuto, nahoře to taky nevypadá živě.

„Tomééééé,“ zaječím a rozsvítím světlo. Celá místnost se zalije zlatavou září a mě se v tu chvíli zatmí před očima. Ten přechod světla a tmy… fuj. Nikdo mi dlouho neodpovídá a tak bez přemýšlení vyběhnu schody nahoru. Zastavím se až před našim pokojem. Je tam nebo ne? To by mi snad odpověděl… nebo že by se naštval a nemluvil se mnou? Rázně chytím za kliku a otevřu. Je tu zhasnuto. Super, Tom není doma. Pro jistou ještě přijdu všechny místnosti, ale nikde nikdo. Těšil jsem se, jak budeme mít dneska barák pro sebe, když je máma s Gordonem pryč, jak se s Tomem usmířím a bude zase všechno ok, ale… on tu není. ON TU PROSTĚ NENÍ !! Svlíknu ze sebe všechno oblečení a jen v boxerkách se zahrabu do peřin. Spát se mi nechce, je ještě moc brzo. Budu tu jen tak ležet, vyčítat si, co jsem dneska udělal a utápět se v depkách. No super! Rozhlížím se po pokoji, zkoumám každej detail Tomovýho trika válejícího se u něj na posteli. Počkat, nepokládal jsem na tu postel náhodou ten papír? No jasně že jo!! Když jsem odcházel, tak ležel přesně tady! A teď je fuč! Takže si ho Tom musel přečíst… Už ztrácím chuť i sílu o něčem přemýšlet. Zavírám víčka a padám někam hluboko, hluboko do říše snů…

„Bille… “ někdo mi zašeptá do ucha. Rozespale otevřu oči a dezorientovaně se rozhlížím v černočerný tmě. Nahmatám zapínání od lampičky a rychle rozsvítím.Jenže… zůstanu překvapeně civět na Tomovu usmívající se tvář.

„Co… co tady… “ chci se ho zeptat co tady dělá, ale nezmůžu se na nic jinýho, než na pár trhanejch slov. Položí mi prst na rty a usměje se.

„Ten song je nádhernej… “ mrkne na mě a nakloní se těsně k mým rtům. Rozbuší se mi srdce, až mám, pocit jako by mělo každou chvíli vystřelit z hrudníku.

„To… To… Tome? Tys to četl?“ upřu na něj nechápavej pohled a čekám co mi k tomu ještě řekne.

„Četl jsem to asi tak milionkrát za sebou, lásko.“ Cože?? Hey, slyším dobře? On mi řekl LÁSKO!!! Pomóóóc, asi se začínám vznášet někde vysoko v červáncích. On mi fakt řek LÁSKO?? Slyšeli jste to??

„Bille? Jsi v pohodě?“ lehoučce mě poplácá po tváři, protože jsem se asi propadl do transu. „Co? Kdo… já jo… sem v pohodě… “ zakroutím hlavou a šťastně se mu vrhnu kolem krku. „Promineš mi to, viď?“ zašeptám mu do ucha a líbnu ho jemně na krk.

„Tobě prominu všechno, Bille… “ pohladí mě po zádech a lehne si ke mně na postel.

Člověk by neřekl, co s váma dokáže udělat láska. Taková obyčejná věc, spojující lidi už odjakživa. Dokonce i lidi, mezi kterejma je zakázaná. Ale láska si prostě nevybírá. Mě přinesla Toma. Toho nejúžasnějšího člověka pod sluncem. Ať už je to můj brácha, ať už je naše láska zakázaná, jsem šťastnej. Tak jako nikdy v mým životě.

„Celou dobu jsem Tě hledal… Byl jsem u Andrease, v parku… všude, ale tys nikde nebyl…“ vysouká ze sebe mezi polibkama a já se zarazím.

„Tys mě hledal?“ vykulím na něj oči a pootevřu údivem rty.

„Jo, hledal… Chtěl jsem se Ti omluvit,“ sklopí oči a sundá si z hlavy kšiltku.

„Tome, ty se mi nemáš za co omlouvat. To já bych měl… “ špitnu a obejmu ho pevně kolem krku.

„Tak do smrti dobrý, ok?“ mrkne na mě moje dvojče a usměje se. Tak, jak to umí jen on. Tím sladkým šťastným úsměvem.

autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule