Maliny 13.

„Ahoj mami !! Čau Gordone!“ slyším zezdola Tomův hlas jak je oba zdraví a pak jenom šustění igelitek a skleniček.

„Kde je Bill?“ zeptá se máma.

„On, on… ještě spí… “ Tom začne šeptat, abych se ‚nevzbudil‘ a za chvíli si to něčí kroky namíří přímo ke mně.

„Bille… vstávej… “ někdo se mnou zacloumá. Rozespale otevřu oči a…

„MAMI?!“ čekal jsem Toma… To mě mohlo napadnout, že to bude ona.

„Vstávej, potřebuju pomoct s obědem. Gordon a Tom jdou do lesa pro dřevo, budeme večer grilovat,“ svatě se na mě usmívá, zatímco já se můžu potrhat ‚štěstím‘, že budu určo zas krájet cibulli a večer sedět u táboráku. Fuj, to mi zas načichne tím čoudem všechno oblečení! A jak znám mámu, ta mi to nebude chtít zas vyprat. Už to slyšim… „Dyť to ještě zas tak nesmrdí!“ no jo, oni jsou s Gordonem na tyhle křovácký akce zvyklí, ale já?? Budu se klepat aby se mi tam náhodu nezlomil nehet nebo nezašpinily džíny.

„Tak vstáváš?“ zacloumá se mnou máma už podruhý a já se proberu ze snění. S kyselým výrazem ve tváři se vyhrabu z postele a oblíknu se do TEPLÁKŮ!!! Nesnáším tepláky! Nesnáším!!! Upe se mi hnusí, když si je musím oblíknout… Jenže nechci poslouchat máti kecy, ať si to jdu okamžitě převlíct. Seběhnu schody a nastoupím do kuchyně.

„Tady nakrájej cibuli,“ vrazí mi do ruky nůž a prkýnko. No neříkal jsem to?? Neříkal jsem, že zas budu krájet cibuli?? S odporem se do toho pustím. Pořád si utírám slzící oči, ta cibule strašně štípe! Ještě že jsem se dneska nemaloval, protože to bych měl zas líčení po celým ksichtě.

„Tome, bacha!!“ uslyším z venku hlasitej Gordonův výkřik a hned na to nějakou ránu. Hodím s kudlou o stůl a vylítnu se strachem v očích před chatu.

„Co je? Tome?? Jsi v pohodě??“ válí se na zemi a drží se za kotník. Přiběhnu k němu a začnu ho konejšivě objímat.

„Ehm… Bille, pust mě k němu,“ odstrčí mě. Gordon mě odstrkuje od vlastního dvojčete!! No, i když to asi vypadalo trochu, ehm… divně. Myslím to moje zběsilý objímání Toma. „Ukaž mi to,“ nakáže Gordon a Tom k němu natáhne pravou nohu.

„Au, to bolí,“ sykne moje dvojče, když se Gordon pokusí mu tu nohu stisknout.

„To bude nejspíš vyvrtnutej kotník,“ zakroutí hlavou. Mezitím tam přiběhne i máma a ustrašeně to všechno pozoruje.

„Tome, ukaž!“ dupnu a jdu k němu. Chudinka moje! Nemůže se skoro postavit… Trhá mě to na kousky, když vidím, že ho to tak bolí… x( Společně Tomovi pomůžeme dovnitř do chaty a máma mu to zaváže nějakým obinadlem.

„Tak se vrať k té cibuli, Bille, ono to Toma nezabije!“ peskuje mě, když se od Toma nechci odtrhnout a pořád kolem něj poskakuju.

„Ach jo… “ zaksichtím se. „Tomi, fak nic nechceš?“ položím mu ruku na rameno a on na mě hodí kouzelnej úsměv.

„Chci… T*E*B*E !“ zašeptá strašně potichu, aby to nikdo neslyšel, a chytí mě za ruku.

„No tak, Bille! Okamžitě pojď sem!!!!“ zaječí zas máma z kuchyně a já se mučednicky vrátim k ní a krájení otravný cibule. Tom na mě celou tu dobu háže zamilovaný lítostivý pohledy a já se u toho krájení sotva držim na nohou. „No tak Bille, co furt děláš?! Nemůžeš dávat chvilku pozor?!“ zaječí na mě naše milovaná maminka, když v nepozornosti (teda spíš se zvýšenou pozorností k Tomovi) převrhnu sklenici s olejem, ta se během pár vteřin zřítí na zem a roztříští se na kousíčky. Nemusím snad říkat, jaká byla navíc mámina reakce na tu olejovou kaluž, do který jsem samozřejmě nezapomněl šlápnout, sklouznout se a přistát v tom mastným blivajzu přímo na zadek. Matinka mě navíc sjela, že bude furt jen prát moje oblečení. No, super. A to tu mám jako vydržet celej tejden?! Neochotně začnu utírat ten hnusnej flekanec na podlaze. Kleknu si k tomu a nahnu se i s hadrem. Ucítím Tomův pohled, jak sjíždí z mých zad přímo na zadek. Nedá mi to a s úsměvem se na něj otočím. Hodí na mě naprosto svatouškovskej pohled a pokrčí rameny. Chvilku tak na sebe koukáme, všelijak se snažíme tomu druhýmu naznačit, jaký je to utrpení, být od sebe tak daleko – skoro přes celou kuchyň!! „No, tak Bille!! Ty dneska vůbec nevnímáš!!“ drcne do mě mamka, jakmile zpozoruje můj opět nepřítomnej pohled, nenápadně směřující kamsi k Tomovi.

„Co se tady děje? Co ta kaluž?“ Gordon strčí hlavu do dveří a s úsměvem si to namíří přímo k hnusnejm zrezivělejm kamnům, který mimochodem oba naši milovaný rodičové považují za klenot chaty, a začne k nim pomalu skládat nějaký špalky co venku nasekal.

Tohleto žití alias křováci prostě nechápu!! Už jen ta okolní příroda ve mě vzbouzí obrovskou vlnu odporu a chuti odsud co nejrychleji vypadnout, nebo když už by to muselo být – aspoň to tu všechno nějakým účinným způsobem zlikvidovat. Já prostě nejsem ten typ ‚domorodce‘ jako jsou naši.

„Ehm, Bille, prosím tě donesl bys mi pití?“ ozve se zezadu Tom a pohledem se snaží mi něco naznačit. Škoda, že vůbec netuším co to má být.

„Jojo,“ zakývu hlavou a snažím se nedat najevo touhu skočit na Toma jak jen kolem něj projdu.

„Víš co, Bille?! Běž od toho, já si to udělám radši sama, s tím tvým tempem tu skejsnem minimálně do večera a oběda se tu nikdo nedočká!“ máma začne znova nepříčetně hysterčit a když se už tak natěšeně rozbíhám i se skleničkou džusu k Tomovi, stačí mě ještě vzít hadrem po hlavě, což mě samozřejmě namíchne – s těma vlasama jsem se ráno dělal přes hodinu!!

S úsměvem na rtech se posadím vedle brášky a smutně pozoruju jeho nohu, kterou má nataženou přes zbytek pohovky. (Ovšem, jestli se té minimálně stopadesátileté věci, ještě po babičce, dá vůbec říkat POHOVKA!)

„Díky, bráško,“ mrkne na mě Tom a nahodí na mě ten jeho svůdnej úsměv, pod kterým se začnu pokaždý roztejkat jak nanuk na slunci. Bože, mám fakt co dělat, abych se udržel a to pozor, dneska sem si nedal ani jednu malinkatou malinu!! Gordon začne utírat ten olejovej flek, máma se naplno věnuje umejvání nádobí a krájení cibule, tudíž si aspoň na pár vteřin připadám nepozorvanej tou hlídačskou dvojicí. Tom nejspíš zaregistruje to samý a tak během pár sekund ucítím jeho ruku na mým stehně. Aaaah, tak zanedbatelnej dotek a co to se mnou dělá!! Boxerky mám přes rozkrok totálně natlakovaný, kdyby to aspoň trochu šlo, hned bych se na Toma vrhnul aaa..a….

„Bille?! Tome?!“ Gordonův hlas nás oba vytrhne z transu a my se polekaně podíváme jeden na druhýho. Máma vůbec nepostřehla, že by se něco dělo, je totiž tak zaneprázdněná svou prací a tak ‚dokonalým‘ prozpěvováním si, že fakt nestihla ve všem tom hluku zaregistrovat Gordonovo napomenutí nás.

Oba cítíme jak nás propaluje pohledem až do morku kostí a přísahám, že v tuhle chvíli by se ve mě krve nedořezal. Gordon na nás pořád přísně kouká, kývne hlavou k mýmu klínu a vykulí oči ještě víc.

Téhle prekérní situaci navíc kraluje Tomova opožděná reakce, protože až když si všimne Gordonova pohledu kdesi v oblasti mýho rozkroku, teprv tou rukou rychle ucukne. Tohle už jen tak nezakecáme…

Máma se na nás tři s úsměvem otočí a pohodí cibulí co drží v ruce. Je vidět, že netuší o co tady běží >=o.

„Ehm, Bille, můžeš na moment ven?!“ procedí Gordon mezi zuby a pořád ještě vykuleně vstane od rovnání dřeva. Jen letmo kývnu hlavou a nasucho polknu. Aaach ne! Proč se tohle muselo stát! Proč se to muselo stát zrovna před ním! Vyčítám si, že jsem se nekrotil, že jsem Toma nechal dělat věci, který si jinak tak ostražitě hlídáme a já mu dovolil (resp. jsem dovolil jeho ruce) bloudit kdesi po mým klínu a co z toho mám? Nooo, kromě solidního stanu v rozkroku, taky mega průšvih s Gordonem a možná že i… ne, ne. Na to nesmím ani v nejhorším myslet. Ne!! Ač se snažím, pořád se mi dere do hlavy myšlenka, kdybychom náš vztah museli ukončit… Bože, to by přece nešlo! S Tomem k sobě přeci patříme! Co všechno jsem musel podstoupit a obětovat, abych mohl tohle mít? Nebylo to už dost? Dva roky utápění se v depkách, dva roky bezesnejch nocí a beznaděje… nedoufal jsem, že by tohle mohlo někdy vyjít… ale stalo se to! Jsem tak šťastnej… jsem nejšťastnější za celej svůj život, tak proč?? Gordon se nervózně posadí na lavičku u ohniště před chatou. Dřepnu si přímo naproti němu a nervózně zkoumám špičky svejch bílejch adidasek. No to snad ne! Pravá je trochu od bláta!>=o/

Prstama tu zaschlou věc ze svejch tak drahejch botiček smetu a pořád hloubavě koukám kamsi k zemi. Nemám odvahu se teď na Gordona podívat, protože vím, že na tohle jsou výmluvy zbytečný.

On to moc dobře viděl, došlo mu to a teď je tady, aby nás s Tomem rozdělil. Aaah bože! „Bille…“ ztěžka oddychne a já upe cejtim, jak mě hypnotizuje pohledem. Nervózně odlepím oči od země a letmo sjedu pohledem na Gordona. Výraz v jeho obličeji je tak ustaranej, vůbec v něm nedokážu číst, tak jako v tváři svýho brášky, tam bych poznal všechno, rozeznal bych každičkej pocit jako v obrázkový knížce. Zarytě mlčím a poslouchám co mi řekne. Nejradši bych byl, kdyby to prostě jen tak přešel, kdyby dělal jako by nic neviděl… Kdy už konečně přestanu být naivní? Vždyť já to celou dobu tušil, mohl jsem z těch pohledů už dávno zachytit náznaky podezření, pokaždý, jakmile jsem byl v Gordonově blízkosti v nebezpečný vzdálenosti od Toma. Ale já si toho nevšímal, dělal jakoby nic, tupě jsem si myslel, že Gordon je jeden z těch, který tohle řešit nebudou. A slepě jsem se mýlil…

„Bille, je to už nějaký ten pátek, co jsem si všiml, že Ty a Tom… no…“ podrbe se nervózně ve vlasech. „… že jste si blíž, než dřív…“ Pokrčím rameny a znova se zadívám na svoje boty. Bože, jak je mi před ním trapně! „Nejdřív jsem byl rád, že si skvěle rozumíte, ale pak… něco mi tu nehrálo. Měl jsem takový tušení, ale přišlo mi to naprosto absurdní, zvlášť u vás. Jenže, dnešek moje obavy potvrdil,“ dokončí větu a pořád mě propaluje pohledem. Otočím hlavu někam ve směru chaty, kde by se oknem kuchyně měl nacházet Tom. „Bille, nemám vám to za zlý. Ani Tobě, ani Tomovi. Takovýhle věci se prostě můžou občas stát. Ale co bych tě tu utěšoval, ty to určitě už rozebraný máš až do posledního detailu. Prostě jen chci, aby tenhle ‚zkrat‘ nenarušil okolí, jasné?“ Vyvalím oči jako by kolem mě zrovna prošel duch. Nevěřím svým uším! Takže za prvý, on vůbec není naštavnej, což mě na prvních pár vteřin dost vyvedlo z míry a dá se říct, že i svým způsobem uklidnilo. Ale za druhý, on to považuje za ZKRAT??

„Tohle není žádnej zkrat. Já ho miluju… ať už je to brácha, nebo ne…“ špitnu tak tiše, že jsem to mohl slyšet snad jenom já. Ale Gordon mě poplácá klidně po zádech.

„To ti neberu. A ani ti to brát nechci. Jen si přeju, aby se tohle už neopakovalo. Chci říct – v přítomnosti mě nebo mámy. Sám dobře víš, že by to nepřekousla.“ Zakývu hlavou na souhlas a rudej až za ušima chci vyletět co nejdál odtud. Než to stačim udělat, Gordon mě ještě obejme kolem ramen. „Kdyby sis potřeboval promluvit, můžeš přijít.“ S těmihle slovy se zvedne a odejde pryč. Zůstanu tam sedět, nevěřícně civím před sebe s hubou div ne na zemi a pokouším se vstřebat posledních pár minut.

autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule