Tohle bych možná nazvala zázrakem xD Moje drahá Týnuška zvládla nadlidský úkol – dopsat poslední díl Malin. Takže jí za něj hrozně moc děkuju, protože já bych to nejspíš nedokázala a doufám, že spolu brzo začneme psát zase něco dalšího (uveřejňovat to ale budeme až po dopsání poslední kapitoly, abysme se vyhnuly tomuhle xD). Tímto se s Váma (a především s touhle ffkou) loučíme. Děkujeme za všechny commenty, díky moc všem, kteří četli a neztráceli trpělivost i když přidávání jednotlivých dílů bylo mizerný. Příště se polepšíme;)
Týnka a Nicky
Týnka a Nicky
„Ehm, neměli jsme to náhodou jít na dřevo?“ odkašle si významně bráška, když se ocitnem v blízkosti naší chaty bez jakéhokoli náznaku, že jsme pilně sbírali klacky na ten jejich oblíbený „táboráček“.
„To jsme teda asi měli…“ vykulím vyděšeně oči a honem si zastrčím ruce do kapes. Tom se shýbne a začne sbírat pár klacků. Nejdřív tupě zírám, ale poněvadž to nám asi zrovna dvakrát nepomůže, pomůžu ve sběru i já. Sice nám to chvíli trvá, než po zemi najdeme pár dřev, co by odpovídaly množství, které jsme měli z našeho lesního „výletu“ přinést, ale nakonec se nám to podaří a obtěžkáni až po brady lesními větvičkami, docupitáme k chatě.
„No konečně! Kde jste byli tak dlouho??“ osopí se na Toma máma, zatímco já se snažím jí nepozorovaně proklouznout pod rukama a zmizet i s hromadou klacků kdesi za chatou.
„To se ti jen tak nepovede, Bille!“ chytí mě za ucho a začne se mnou prudce cloumat na všechny strany. „Jste pryč přes dvě a půl hodiny, nepřišli jste na oběd, ani jeden z vás si sebou nevzal telefon a my vůbec nevěděli kde jste!! Co mi k tomu hodláte říct, pánové??!“ Konečně mě pustí a já dezorientovaně upadnu na zem a přistanu přímo na zadku, načež ta kupa roští, co jsem si tak pracně naskládal do náruče, se mi sesype do klína.
„My jsme trochu zabloudili, víš mami? A navíc tu stejně ani na centimetru místa není signál,“ odpoví jí s ledovým klidem Tom a pokládá svoje dřevo pečlivě na hromádku. Máma nasupeně zafuní a s hlasitým dupotem zmizí v chatě.
„To nám trochu nevyšlo, co?“ zvednu obočí a provinile na brášku civím.
„V klidu, Bille. Už abysme byli doma…“
Celý odpoledne zaraženě sedím u okna a pokouším se nevnímat Gordonův podezřívavej pohled. Venku se mezitím spustil obrovskej liják, takže ta kupa dříví, co jsme s Tomem přinesli, nám byla stejně k ničemu. (Na druhou stranu, ten výlet do lesa bych si klidně znova zopakoval 🙂 Zrovna počítám, kolikátá kapka spadla z okapu do kaluže a blížím se někam k číslu tisícstodvacettři, když mě vyruší mámin hlas.
„Přece nebudeme celý den jen tak sedět, když je venku ošklivo. Vzala jsem sebou člověče nezlob se!“ vypískne s nadšením a já se hroutím na zem. Skoro v osmnácti letech mám hrát člověče nezlob se, který navíc odmalička nenávidím? Zapomenu kolik kapek jsem napočítal, což mě samosebou docela naštve, těšil jsem se, jak se dostanu přes milion, a vyhrabu se ze svýho koutku u okna.
„Mami, já to s váma hrát nebudu,“ řeknu tvrdě. Tom, rozvalující se na posteli, se mi škodolibě směje, zatímco Gordon nechápavě kroutí hlavou.
„Bille, já vím, že tu nechceš být, ani Tom, nejradši byste jeli domů, ale vezmi si, jak často se vídáme? Vždyť my jsme rádi, že vás máme jednou za čas doma!“ znova se nadechne, aby mohla spustit přednášku o rodičovský lásce a takový ty kecy, tudíž přestávám vnímat každý druhý slovo a jen unuděně civím na krabici s obrázkem nějakýho panáčka (nejspíš to má představovat kuželky v tý pitomý hře).
„…takže bych byla strašně moc ráda, kdybyste tu s námi vydrželi, když už nic víc,“ dokončí svůj asi pětiminutovej proslov a já se odevzdaně posadím ke stolu.
„Tak mi dejte aspoň černý figurky…“ vyžbleptnu ze sebe naprosto otráveným hlasem. Gordon je naskládá na desku přímo přede mě a zavolá na Toma. Za chvíli bráška postupně přicupitá a posadí se v nebezpečný blízkosti ode mě.
Po nekonečně se vlekoucích, asi čtyřiceti minutách, Gordon s hlasitým: „Hurááá, vyhrál jsem!“ zajede svou figurkou do ‚domečku‘ a já si oddechnu od největšího utrpení mýho života.
„Tak co, dáme ještě jedno kolo, ne?“ mrká na mě a přitom se vítězoslavně dívá na mě i na brášku. Můj bože, to snad ne… Už už se nadechuju, abych se mohl pod záminkou, že jsem unavenej vytratit, ale než stačím cokoli říct, stojí přede mnou opět vyrovnaný 4 černý ‚panáčci‘ a herní kostka.
„Začínej, Bille…“ pobídne mě Tom a já si nemůžu nevšimnout toho kradmýho pohledu, jímž právě obdařil můj klín. xD
S hlasitým povzdechem (aby jako všem bylo jasný, že mě to absolutně nebaví) hodím kostkou a ani jednou mi nepadne šestka. Probodnu tu dřevěnou hranatou věc tím nejnenávistnějším pohledem jakej umím a složím si ruce do klína. Gordon zaujatě kouká do figurek, sleduje jak máma hází kostkou a vesele jí pobízí. Zrovna když začnu propadat panice, že tahle situace je beznadějná, tudíž nemám ani pramalou šanci se z hraní „člobrda“ jakkoli vykroutit, ucítím Tomovu ruku, jak pod stolem stiskne mojí dlaň. Ač se všelijak snažím nerozesmát se štěstím, moc se mi to nedaří a tak se vymlouvám, že mám radost jak Gordon statečně vyhrává. Tom přesune svou ruku na mý stehno a pomalu přejíždí odshora skoro ke kolenu (kam až dosáhne aby nemusel lízt pod stůl :D). Blahem se vznáším metry vysoko a vůbec nepřemýšlím nad tím, že ani jednomu z rodičů není divný, že já i Tom hrajem každej jen jednou rukou, přičemž tu druhou záhadně schováváme pod stolem…
***
Dychtivě házím věci do svojí mega tašky a radostí div neječím. Útrpnej tejden na chatě končí a my se KONEČNĚ vracíme do tak vysněný civilizace. Přišoupnu na vrch poslední věci, lak na vlasy, bílej pásek a Tommyho plyšáka, kterýho jsem od něho jako malej dostal, když jsem si rozbil koleno a strašně jsem brečel.
„Já se tak neuvěřitelně těšim…“ špitnu si sám pro sebe do tichýho pokoje a rychlostí blesku zapnu zip mýho cestovního báglu. Tom se po schodech pomalu dobelhá do pokoje a flákne sebou na mojí postel. Chvilku mě tak nečinně pozoruje a pak se natáhne po mojí ruce, která se snaží dopnout poslední centimetr zipu u nadupaný tašky. Chytne mojí dlaň a pousměje se. Nervózně se rozhlídnu po domě, jestli není dole máma s Gordonem.
„Kde jsou naši?“ vyhrknu potichu a posadím se vedle Toma. Proplete prsty s těma mýma a smutně se na mě podívá.
„Šli se rozloučit se sousedama….“
Nemůžu si pomoct, ale najednou mi připadá, že jsem tu z nás všech jedinej, kdo se tak zoufale těší domů. Toma jako by snad mrzelo, že odjíždíme a mě je před ním v týhle situaci docela trapně. Potřebuju mezi normální lidi! Tom sklopí oči a stiskne pevněji mojí ruku. Přitom tou druhou zašmátrá ve svojí mega kapse a vytáhne pytlík s růžovým obsahem. Podá mi ho.
„…Natrhal sem Ti maliny…“ uculí se tak sladce, že mám chuť ty maliny vyhodit z vokna a vrhnout se na něho.
„Děkuju…“ vysoukám ze sebe a přišoupnu se k němu ještě blíž. Tom mě obejme kolem ramen a já začnu ujídat maliny jednu po druhý. Nedá mi to. Na tváři se mi rozběhne šťastnej úsměv. Venku se pomalu začínaj stahovat mraky a sluneční paprsky ochabují na svojí intenzitě. Zachumlám se do Tommyho mikiny a strčim si do pusy další malinu. Cítím na sobě jeho pohled, na každým mým pohybu pociťuju jeho zrak.
„Jsi nádhernej, bráško…“ prolomí to ticho mezi náma a pohladí mě jemně po tváři. Za tu dobu co jsme spolu, se strašně změnil. Nepoznával jsem ho, je tak moc… jinej. Veškerý jeho vlastnosti „sukničkáře“ se úplně vytratily, buď se mi to jen zdá, že je chce kvůli mě držet na uzdě, a nebo se doopravdy změnil.
Skloní se ke mě, třesu se na ten okamžik, kdy ucítím jeho rty… „Wake me up when september ends….“ Mám chuť zabíjet. Proč se mi to vždycky musí v tu nejnevhodnější chvíli stát?? Otráveně vstanu z postele a s naštvaným výrazem si to přidupu k rozječenýmu telefonu. Přijmu hovor.
„No, mami?“ protočím oči a dychtivě sleduju, jak si Tom přendává přes hlavu svojí mega mikinu.
„Venku se strašně rozpršelo, přijdeme později, v tom lijáku nikam nepůjdem. Vyřiď Tomovi, že domů pojedem až navečer a zatím dobalte zbytek věcí a pokliďte,“ oznámí na druhým konci mámin přísnej hlas. Jenom něco zabrblám na souhlas a típnu hovor. Tom se na mě nechápavě koukne.
„Přijdou dýl, venku je prej slejvák…“ kývnu směrem k oknu, po kterým zběsile stékají dešťové kapky. Vítr lomcuje se skleněnými tabulemi a ode dveří profoukne ledovej závan.
„Skočím zavřít dveře…“ mrknu na Toma a hodím do sebe poslední hrstku malin. Seběhnu schody, zabouchnu dveře. Zase se ve mě začíná vařit krev už jen při představě, jak budu moct Toma nerušeně líbat, užívat si, že jsme konečně sami, byť posledních pár hodin na chatě.
Vydupu schody nahoru a nedočkavě se vrhnu na Tommyho, kterej se rozvaluje po posteli.
„Máme čas jenom pro sebe…“ pošeptám bráškovi do ucha a dráždivě přejedu jazykem po jeho rtech. Tom se ale nečekaně posadí na posteli a měří si mě zvláštním pohledem. Začnou ve mě hryzat obavy. Co když nechce. Co když po posledním ‚lesním zážitku‘ se mnou už nebude chtít nic mít? Ale proč mi teda nosil ty maliny? On sám ví nejlíp, že po malinách se dostávám těžce do varu.
„Bille, chtěl bych Ti něco říct,“ pronese vážně a mě ztuhne krev v žilách. Mám strach, jako by mělo přijít něco hroznýho. Nedokážu ze sebe vypětím vydat ani hlásku. Tichem pokoje se rozléhá jenom slabé bubnování deště do oken chaty.
Pokývnu nervózně hlavou. Tom se posadí přímo naproti mě a ponoří se svýma očima do těch mých. Mám nutkání uhnout pohledem, ale nemůžu. Nejsem zbabělej. Ať už má přijít cokoliv.
„Víš, je mi zvláštně, když o tom mám mluvit, já nikdy nic podobnýho v hlavě neměl. Nikdy jsem nic podobnýho nezažil, abych o tom přemýšlel každou vteřinu a nedokázal se soustředit na ostatní věci…“
Při jeho slovech se mi rozbuší srdce takovou rychlostí, že mám pocit, jako by mi mělo vyskočit z hrudníku. Nechápavě a hltavě ho sleduju. Každý pohyb jeho rtů…
„Chtěl jsem ti to říct po tom, co se stalo tam, v lese… Ale teď vím, že si jsem už stoprocentně jistej,“ chytí mě za ruce a hraje si s mými prsty. Znova ke mě zvedne pohled.
„Miluju Tě,“ zašeptá a já mám pocit, že mi dojetím vytrysknou slzy. Něco tak krásnýho sem snad od Toma ještě neslyšel.
„..Tomi, já Tebe taky… Jsem za celou tu dobu nejšťastnější…“ obejmu ho a lehce se dotknu svými rty těch jeho. Položím se na postel a Tom se nakloní ke mě. Dýchá mi na krk a utápí se v mým pohledu. Nevydržím to. Maliny dělaj prostě svý a já se hladově vrhnu po jeho rtech….
***
„Kluciiii!! Jedeme!!!“ ozve se zezdola mámin hlas a já otevřu oči. Tom se probudí o pár vteřin dýl, s rukou přehozenou majetnicky přes moje tělo. Panebože… Teď sem tak přijde Gordon a je z toho průšvih. Okamžitě vystřelím z postele a začnu se hrabat po boxerkách a ostatním oblečení. Tom se jakbysmet taky hned vypakuje z peřin a začne se oblíkat. Když si zrovna přetahuju přes hlavu triko a bráška zapíná poklopec, přištráduje si to k nám Gordon. Rázem v xichtě neuvěřitelně zrudnu a mám chuť se propadnout až někam do kůlny.
„No… já… sem nechtěl rušit, ale…“ spočine pohledem na Tomovi, kterej akorát dopne zip svejch džínů, „… ale…vyjíždíme….“ odkašle si a rázem se otočí a zmizí zase dole. Slyšíme jenom jak vynášej tašky do auta a s mámou řeší něco ohledně nový ledničky.
„Trapas…“ špitnu a Tom se jen pobaveně ušklíbne. Oblíknu si bundu, zapnu pásek a zanedlouho se svým báglem přes rameno stanu před naším autem. Rodiče už na nás čekaj. Naházíme věci do kufru a nasednem dozadu. Tom se napakuje do těsný blízkosti ke mě. Auto se rozjede, máma opakovaně po pár kilometrech usne. Totálně jsem nechtěl na chatu. Čekal jsem neuvěřitelnou nudu, neříkám že nebyla, ale nebýt toho, nikdy bych si s Tomem nebyl tak blízko a nikdy bysme neprožili ten nejhezčí víkend. Promítám si momenty, kdy mě v lese krmil malinama, obkresloval s nima moje tetování… Při pohledu na zlomenej malíček se mi vybaví ten strom v lese… prostě všechno.
Miluju ho. A nedokážu si představit, že by to mělo být jinak. Pevně stisknu Tomovu dlaň a jsou mi naprosto ukradený Gordonovy pohledy ve zpětným zrcátku a nenápadný odkašlávání.
Mám Toma. A jsem šťastnej, jako nikdy jindy v životě….
konec
autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule
Tak tuhle povídku sem četla nesčetněkrát,a přečtu si ji klidně po stý :D:D:D Mooc hezká prácička =o*
ty montážky jsou stráááááááášně roztomilý, mňam 2x :)))
AKO IM MOžE NIEKTO TAK NECHUTNE ROBIť ZLE!!!!!AKO MôžE NIEKTO NIEčO TAKé NAPíSAť!!!!!!!:::::::((((((((((JE TO HROZNE SMUTNé A ODKAZUJEM OSTATNýM KTORí MALI A MAJú S TAKýMTO NIEčíM SPOLOčNE STE NECHUTNýýýýýý!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!KED ICH AJ NEMATE RADI MUSíTE TO DAVAť TAKTO NAJOVO!!!!!!!!??????????!!!!!PROSTE TAKýMTO ľUDOM ODKAZUJEM HAMBITE SA!!!!!!!TISICE BáB ICH ZBOžNUJE A čUDUJú SA PREčO NEPRíDU NA SLOVENSKO ALEBO DO čESKA A JE JASNé žE ONI O TOM VEDIA!!!!!!!!!TAK AJ TýMTO ODKAZUJEME AKO FANS ,,VáM DOBRíM ľUDOM ,,DAKUJEME…..PS:to že o tom vedia som čítala a je to overené!!!!!!
mary: když se ti to nelíbí,nemuselas sem líst….a máme je rádi,právě že až moc…ale to takový,jako jsi ty,nepochopěj takže….
mary: navíc pokud sis nevšimla, tak jim to vůbec ale vůbec nevadí 😀 naopak… Je někdy pozoruj xD
upe sa tlemim xD člobrdo xD xD xD xD pomoc xDDDDDDDDDDDDD super x) úúúžasna ffka x) 🙂
Nad touto povídkou jsem strávila několik hodin.. Celé odpoledne a musím říct, že to stálo za to..!!! Jedna z nejlepších povídek.. Lol, že bych vyzkoušela maliny..?
To bylo krásný…a ty maliny *mňam*..x))
To bylo krásný…a ty maliny *mňam*..x))
úžasná povídka….je to jedna z mála vícedílek u kterých jsem se parádně nasmála XD opravdu se vám povedla…:)
Táto poviedka je presne taká aké mám rada. Budem sa k nej určite vracať, pretože je plná nehy a lásky. A je krásne vtipná 🙂 milujem keď sa milujú a neubližujú si 🙂
Taky tu povídku čtu po druhe je moc pěkna.