Maliny 2.

„Něco ti teď řeknu – to proč jsem poslední dobou takovej jakej jsem. Trvá to hrozně moc dlouho, ale poslední dobou mě to skoro dohání k šílenství a teď se mi zdál hroznej sen… “ normálně nejsem tak otevřenej, ale mám pocit, že aby to líp pochopil, je potřeba, abych mu to takhle vysvětlil. Už je úplně vzbuzenej a kouká na mě.

„Co se ti zdálo?“ zeptá se.

„No… že umírám, já vím, byl to jen sen, nic to neznamená, ale prostě ti to chci říct, kdyby náhodou něco… chci, abys to věděl! Možná by bylo lepší, kdyby ses to nikdy nedozvěděl, hlavně pro tebe, ale nezlob se na mě, já ti to prostě musím říct!“ mluvím naléhavě a rychle.

„No tak povídej.“ na čele se mu objeví pár zamyšlenejch vrásek.

„Mě… já… trvá to asi dva roky… “ vydechnu a přemýšlím, jak pokračovat. Má trpělivost a tak jen sedí a kouká na mě. Ok… abych ho ještě chvilku ušetřil šoku, tak pokračuju jinak, než jsem měl v plánu předtím. „My oba známe jednu osobu… a já se do tý osoby… asi… určitě… zamiloval… je pro mě vším. Udělal bych pro tu osobu všecko na světě. Ta osoba je dokonalá… možná jen v mých očích, ale je to tak! Ale nejhorší je, že ta osoba, o který mluvím… bude možná hrozně naštvaná, že se to dozví, já to nechtěl říkat, ale musím! Hrozně moc mě přitahuje… ve všech směrech… “ schovám si obličej do dlaní zčásti studem, zčásti, protože se mi hrnou slzy do očí…

„A kdo to je? Do koho ses zamiloval?“ nechápe Tom… on fakt ještě neví, o čem mluvím! Ještě pořád jde couvnout… zahrát to do neznáma… ještě pořád se to nemusí dozvědět! Ještě pořád… „Tak kdo to je?“ zeptá se ještě jednou a přeruší mi tak proud myšlenek. Zakoukám se mu do očí… tak… a od téhle chvíle už se na mě bude koukat jinak… už nic nebude jako dřív… třeba mě bude nenávidět… rozhodně to ale nezůstane při starým!

„Ty… “ špitnu a děkuju za tmu, protože jsem celej červenej a klepou se mi ruce.

„Jáá?!“ řekne vykulí oči.

„Jo,“ řeknu skoro šeptem, zvednu se z postele, vezmu si deku a jdu spát na gauč do obýváku… myslím, že radši nechci slyšet to, co by mi teď třeba mohl říct a ležet tam v tom děsným tichu. Ještě přibližně tři hodiny koukám do jednoho místa na zdi… on určitě nespí… stejně jako já… určitě nad tím přemýšlí. A určitě mě nechce vidět… už asi nikdy! Ale aspoň už mě to netíží… jo, je to ze mě venku.

Děsím se otevřít oči… nechci je otevřít. Radši bych spal navěky. Mno nic, to nepůjde… v baráku je úplný ticho… půl devátý. Jdu si ohřát polívku včera od oběda, mám na ni chuť a pustím si tv v kuchyni.

„Čau,“ objeví se Tom v kuchyni ve dveřích. Ah to ne. Nejradši bych hlavu zabořil do polívky. „Čau“ řeknu taky, ale můj hlas se… vytratil.

„Můžu si taky vzít polívku?“ zeptá se a kouká do hrnce.

„No jasně, že jo,“ řeknu, už jsem našel hlas, a nechápu, proč se ptá… Nalije si a sedne si naproti mě. Moje miska je polívky ještě plná, takže je mi trapně, jen si představím, že tu budu ještě pár minut sedět.

„Bille, já-“ začne, ale skočím mu do řeči.

„Nemusíš o tom mluvit, já ti řek, co jsem potřeboval, nemusíš se k tomu vracet, nemusíš to řešit, to je v pohodě jo? Fakt!“ řeknu jedním dechem.

„Ne! Koukej… taky k tomu chci něco říct jo?“

„Jo, tak jo,“ naberu si pořádnou lžíci a soustředím se na jednotlivý nudle v polívce.

„Jsem docela dost v šoku, tohle mě fakt nenapadlo. Ale jsem rád, žes mi to řek. Víš, já možná chápu, jak ti je a že ti je určitě mnohem líp, když jsi to ze sebe dostal. Že jo?“ Kývnu hlavou… woow tahle nudle je mnohem delší než ty ostatní! =o. „No… a seš fakt dobrej, žes našel odvahu to říct, já bych to asi nedokázal. A právě proto všecko je mi hrozně líto Bille… že já nic takovýho necítím. Moc, moc promiň!“ nechám nudli nudlí a zvednu k němu hlavu… jo, v očích se mu fakt zračí lítost. Taky mi to je líto, moc líto, ale to… říkat nebudu…

„Jo, to je dobrý, já vím,“ zakejvu hlavou a usměju se, jakože je všecko v pohodě. Honem do sebe naházím zbytek polívky, abych mohl odejít. Když ale procházím kolem Tomovy židle, abych mohl vyjít z kuchyně, najednou se zvedne a obejme mě.

„Fakt mě to moc mrzí! Nechci, aby ses trápil! “ šeptá.

„To je jedno, já jsem věděl, že to nemá šanci vyjít, víš? Kašli na to,“ chci se vymanit a jít pryč, protože se mi chce brečet. Povolí sevření, ale chytne mě za paže.

„Kdyby se cokoli dělo, nebo bys o tom nebo o něčem potřeboval mluvit, přijď za mnou rozumíš?“

„Ok, díky. Moc si toho vážím,“ konečně jdu pryč. Na chodbě potkávám mámu. Nechci, aby si zase myslela, že mi něco je, tak se jen ‚bezstarostně‘ usměju a pokračuju dál… do pokoje, kde se zhroutím na postel a tiše brečím. Všecko mi ubližuje. Je na mě hrozně hodnej, chápe mě, dokonce se mu nehnusím, mluví se mnou… ale… co si stěžuju, všecko je přece mnohem lepší než mohlo být. Mohlo to dopadnou mnohem, mnohem hůř! V hlavě mi ale hlodá, že to taky mohlo dopadnout mnohem líp… utřu slzy a zabořím hlavu do polštáře… „Miluju tě, miluju tě, miluju tě, tak moc!“ Zvednu se a jdu si udělat make-up.

Dny ubíhají jeden za druhým. Venku se ochladilo, začíná podzim. S kapelou všecko vychází moc dobře. Máme úspěch a i pár cen jsme vyhráli. Fanoušků pořád přibývá a už nejsou jen mezi náctiletejma slečnama, ale i u starší generace a i u kluků, za což jsem fakt vděčnej. Doufám, že už nás nebudou škatulkovat jako nějakej boyband, slavnej na přechodnou dobu. Vyděláváme čím dál tím víc peněz. Můžu si koupit v podstatě na co si vzpomenu. Rodinný vztahy jsou především s mámou a Gordonem skvělý, protože se nevidíme tak často a tak si jsme vzácní. Zdálo by se, že je všecko perfektní… není. Mezí vším tím hektickým životem, spaním po hotelích a všema akcema, se stejně pořád najde místo, kdy mám až nebezpečně moc času přemýšlet o Tomovi. Od té doby, kdy jsem mu to řekl, jako by ke mně byl hodnější… jako kdybych měl fakt nějakou nemoc nebo něco. Dokonce když si někoho najde, snaží se mi vyhýbat, abych o ní nevěděl, ale nejsem hloupej. A i když to nejsou známosti vůbec dlouhý, bolí to.

Jsem na hotelu. Jsou tu okna od podlahy až ke stropu. Ležím na břiše na malým polštářku na zemi a koukám z okna. Ze sluchátek mi do uší proniká Piece by Piece. Tu písničku miluju, jakoby vyjadřovala moje pocity i když znám text jen částečně. Jsem hrozně vyčerpanej. Je po koncertu. Bolí mě snad každej sval v těle. Nejradši bych usnul, ale nejde to… a tak koukám na lidi, kteří chodí rychle v dešti venku. Ničí mě to… myslel jsem, že to začne časem přecházet, že mi bude dobře, že se mi na něj třeba podaří částečně zapomenout, ale bohužel. Na polštáři se rozpije slza zčernalá od řasenky… zavřu oči a zaposlouchám se do písničky… ‚… kiling me now, it’s so hard to breath… ‚… najednou cítím, jak mě někdo chytá za rameno… ať už to je kdo chce, nechci, aby ten někdo věděl, že tu brečím a tak dělám, že spím. Ani nepohnu očima, jen nehnutě ležím dál. Vyndá mi sluchátko z ucha.

„Bille,“ řekne tlumeným hlasem Tom. Zpod zavřených víček vyklouzne další slza. „Já vím, že nespíš, proč brečíš?“ mluví dál.

„Proč myslíš?“ zeptám se šeptem s očima pořád zavřenýma.

„Kvůli mě?“ zeptá se. Přikývnu.

„Bille… “ odhrne mi vlasy z obličeje. Otevřu oči.

„Proč se ti nehnusím? Proč na mě nekřičíš? Proč seš tak hrozně hodnej? Víš jak je to pro mě těžký?“ sednu si a už kašlu na svý rozmazaný oči.

„Proč bych na tebe měl křičet?“ nechápe.

„Protože pak by se mi to aspoň líp snášelo, já… už nevím, co mám dělat,“ přiznám. Obejme mě. „Tome, nedělej to. Já tě miluju jako nikdy nikoho. Nech mě. Proč s tebou musím být? Proč tě musím denně vidět? Proč?“ mám naprosto zoufalej pocit, položím hlavu na jeho rameno. Nejradši bych ho nikdy nepustil. Teplo, který z něj cítím je tak uklidňující. Začnu mu přejíždět prstama po zádech, já vím, že bych neměl, ale asi tuší, jak zle mi je a tak se ani nehne. Pomalu… nahoru a dolů… až ke krku, kde mu naskočí husí kůže. Bože jak je dokonalej… dodám si odvahy a na bocích mu zajedu pod triko, i tam mu v okamžiku naskočí husí kůže, ale pořád se ani nehne. Zvednu hlavu z jeho ramene a jemně se dotknu špičkou nosu jeho krku. Pořád nic… sedí jak z kamene a tak se ho dotknu rty… trochu sebou cukne, což mě postaví na zem. Rychle vyndám ruce z pod jeho trika a pustím ho.

„Promiň,“ zvednu se a rychle jdu pozpátku… narazím do dveří koupelny, který okamžitě otevřu a zmizím uvnitř. Zavřu dveře, opřu se o ně a pomalu sjedu dolů s obličejem v dlaních. Co jsem to udělal? Ještě cítím přinejmenším hejno motýlů v břiše, když si vzpomenu na jeho teplem sálající krk na mých rtech. Kouknu na svý dlaně, ještě se klepou… já se ho fakt dotýkal… nádhernej pocit! Ale… asi jsem neměl… jako kdybych tím otevřel Pandořinu skříňku… ale žádnej trest se zatím nekoná. Jen už vím, jaký to je – být mu tak blízko. Ale ne, tohle nejde. Musím se začít ovládat! Nehledě na to, že už se v takovýhle Tomový bezprostřední blízkosti asi po tomhle zážitku nikdy neocitnu… pochybuju, že mě po tomhle ještě někdy třeba dobrovolně obejme. Budu rád, jestli mě vůbec pozdraví. Slyším, jak klaply dveře – odešel. Možná je přesně teď ta pravá chvíle na výčitky svědomí nebo upadnutí do deprese, ale mám kupodivu dobrou náladu… on je ještě dokonalejší než jsem si myslel… a to není dobře! Posbírám se ze země a vyjdu z koupelny… u okna leží iPod s ještě mokrým polštářkem. To mi připomíná, že musím vypadat vážně hrozně… vrátím se do koupelny a dám se tak nějak do kupy a pak vyrážím k Tomovi. Rozhodl jsem se, že se mu omluvím. Omluvím svoje chování, protože to se nemělo stát… i když z toho mám dobrej pocit, nemělo se to stát.

„Můžu?“ zaklepu na jeho dveře. Otevře…

„No jasně… “ ustoupí, abych mohl dovnitř. Stojí a čeká, co řeknu… rozhodně mi to neulehčuje tím propalujícím pohledem.

„Já se omlouvám! Já… neměl sem to dělat, já vím! Mám z toho blbej pocit. Je mi to fakt blbý, promiň!“ sklopím hlavu… s tím blbým pocitem – to není pravda, mám krásnej pocit a kdybych se tu právě nesnažil o co nejvěrohodnější omluvu, usmíval bych se od ucha k uchu! Mlčí… zvednu teda hlavu a kouknu na něj.

„Ok… to je, v pohodě. Netrap se tím,“ řekne se zamyšleným výrazem. Chtěl bych číst myšlenky…

„Půjdeš na večeři?“ zeptám se po půlminutě ticha.

„Jo, jdeme,“ ‚probere‘ se a jde se.

autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule