Nejhorší obavy 1.

Strach

Seděli jsme v obýváku u televize, nezaujatě sledovali televizi před sebou a každý se zabýval vlastními myšlenkami. Poslední dobou cítím, že se se mnou něco děje. Už to není takové, jako dřív. Nevzrušují mě pohledy na rozvášněný dav. Nevím proč, ale nějak cítím, že jsem neúplný. Něco mi chybí, něco podstatného. Neustále jsem nad tím musel přemýšlet, nedávalo mi to spát.

Nepřítomně jsem zíral před sebe a zkoumal svoje pocity. Kde je ta chyba, ten zakopaný pes. Nedávno jsem se díval na starý fotky. Pozoroval jsem svoji tvář na těch barevných obrázcích a divil se, kam se poděl ten kluk. Ten šťastnej, usměvavej a hlavně spokojenej kluk. Nikdy bych to nahlas nepřiznal, ale občas se vyskytla slabá chvilka, ve které jsme se nepoznával. Díval jsem se na tu osobu v zrcadle a uvažoval nad tím, kam jsem se poděl. Kdo je tenhle… hybrid! Ano, hybrid! Dlouhé natužené vlasy, nalíčený obličej, dívčí rysy. Bál jsem se toho, že budou mít všichni pravdu. Byla to moje nejhorší noční můra! Tolik jsem se tomu vždycky bránil. Vyvracel jsem pomluvy, zapáleně obhajoval svoji heterosexualitu. Jenže ono to asi bude všechno jinak! Ale já nechci, aby to bylo jinak! Nechci!!

Zavřel jsem oči a snažil se zadržet slzy. Je mi sedmnáct a nevím, kdo nebo co jsem. Sklonil jsem hlavu a snažil se zhluboka nadechnout. Nechtěl jsem na sebe upozornit. Vím, že by mi možná pomohl, ale já se zuby nehty bránil téhle možnosti. Protože kdyby ne, kdybych s ním o tom začal mluvit, připustil bych to. Připustil bych, že všichni nakonec měli pravdu. A to nikdy v životě neudělám. Nikdy nebudu gay, nikdy!

Zamrkal jsem a pokradmu se podíval na Toma. Nevnímal svět kolem sebe a šťastně se usmíval. Kdybych tak mohl být jako on. Můj velkej brácha Tom. On má ve všem jasno. Slabě jsem se usmál a zvedl se z pohovky. Zítra opět odjíždíme, takže jsem si radši šel lehnout. Bál jsem se, že kdybych ještě chvilku zůstal, viděl by mě plakat. A ta spousta otázek, které by následovaly? Ne. To radši ne.

„Dobrou, Tome,“ řekl jsem a odcházel do svého pokoje.

„Dobrou, bráško!“ zavolal ještě Tom a já za sebou tiše zavřel dveře. Byl jsem tolik unavený! Osprchoval jsem se a konečně se natáhl na postel. V hlavě mi opět běžely zmatené myšlenky. Otočil jsem se na bok, kolena přitiskl k hrudi a křečovitě zavřel oči. Chci jen spát, nemyslet na nic! Po chvíli jsem se uvolnil a konečně propadal únavě.

****

Další afterparty. Další hordy novinářů a fotografů. Lidí, kteří po mě neustále něco chtějí. Od neustálého usmívání mě bolel celý obličej. Nenápadně jsem se dopracoval do kouta a unaveně se opřel o stěnu. Zavřel jsem oči a vzdychl.

„Unavený?“ prudce jsem otevřel oči a zíral na něj. Vedle mě stál muž, mohlo mu být tak kolem pětadvaceti. Ramenem se opíral o stěnu a propaloval mě svým pohledem. Stoupnul jsem si rovně a rozhlídl se kolem sebe. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem byl nervózní. Střelil jsme po něm pohledem. Lehce se usmíval a sjížděl mě pohledem od hlavy až k patě. V jeho očích bylo něco… něco, co neumím pojmenovat. Ale nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled. Odkašlal jsem si a se zatajeným dechem sledoval, jak se ke mně naklání. Cítil jsem jeho dech na tváři. Rty se téměř dotýkal mého ucha a zašeptal:

„Sleduju tě už pár hodin a musím říct, že je to pěknej pohled!“ špičkou jazyka mi přejel po lalůčku a odtáhl se. Zalapal jsem po dechu a zíral na něj. Rychle jsem od něj odstoupil a poplašeně se díval kolem sebe, jestli si toho někdo nevšiml. Muž naproti mně se začal smát. Zpříma jsem se mu podíval do očí a chystal se ho seřvat. Olízl si rty a prstem mi přejel po tváři. Šokovaně jsem na něj zíral a nebyl schopný slova. Prosmýkl jsem se kolem něj, jenže on mě chytil za paži a přitiskl se ke mně celým tělem. Zalapal jsem po dechu, když jsem na boku cítil jeho vzrušení. Vytrhl jsem mu ruku ze sevření a odešel. V hlavě jsem měl absolutní chaos a v podbřišku mi poletovalo hejno motýlků. Ne! Tohle ne, prosím!

Se zoufalstvím vepsaným ve tváři jsem se posadil na posteli a zprudka oddechoval. Byl to jen sen, jen ošklivý sen. Vzrušující sen! Zhroutil jsem se do pokrývek a dlaň si přitiskl na oči. Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Moje tělo se začínalo otřásat potlačovanými vzlyky. Slzy si razily cestu přes hradbu zavřených víček a já byl tolik zoufalý. Tolik jsem si přál, aby místo toho muže ve snu byla dívka! Nechci být teplý, nemůžu být teplý! Hnusil jsem se sám sobě. Otočil jsem se na bok, stočil se do klubíčka a plakal. Proč já? Proč!

****

Každý den to bylo stejné. Snažil jsem se tvářit bezstarostně. Nedávat najevo tu bouři, která řádí v mém nitru. Nemyslet na ty pocity, které jsem cítil, když se mě dotýkal. Nemyslet na tu touhu ochutnat jeho rty. Muž ze snu. Moje zkáza. A každou noc to bylo ještě horší. Opět jsem se ocital uprostřed večírku a sledoval jeho. Každou noc za mnou přišel, dotýkal se mě. A každou noc to dopadlo stejně. Utekl jsem. Moje touha po tom být normální mi zasahovala i do snů. A já jsem byl rád. Ještě pořád jsem si to nechtěl připustit. Nemohl jsem. Nechtěl jsem. Vždy když jsem uléhal do postele, bál jsem se usnout. Protože pokaždé tady byla ta možnost podlehnutí. A kdybych to udělal, byl bych ztracený! Všechno by se zhroutilo. Moje pracně vybudovaná představa o tom, kdo jsem. Můj relativní klid, moje ego. Kdybych jedinkrát podlehl, všechno tohle by se zhroutilo jako domeček z karet. A na to jsem nebyl připravený. Ještě ne.

Jediná osoba, která tuší, že se se mnou něco děje, je Tom. Všimnul si mých zamyšlených pohledů, občasných záblesků zoufalství v mých očích. Ještě se nezeptal, ale myslím, že to brzy udělá. A toho jsem se bál jako čert kříže. Bál jsem se, že nebudu vědět, co mu odpovědět. Že nebudu schopen se mu svěřit. Nikdy by mě neodsoudil, ale jeho pohled na mě by se změnil. Vím to, protože i já se na sebe dívám jinak. V hloubi duše vím, že to všechno je pravda. Ale zatím nejsem připraven to přiznat. A Tomovi už vůbec ne! Kdo ví, jestli vůbec někdy. Nedovedl jsem si představit tu situaci. Nedovedl jsem si představit ten okamžik, kdy bych mu říkal, že jsem „na kluky“. V tuhle chvíli mi to připadalo tak absurdní! Ta představa byla tak mimo můj svět, že jsem se až rozesmál.

Frustrovaně jsem vydechl a praštil dlaní do zdi. Nenáviděl jsem se za to, jaký jsem slaboch. Že si nedokážu poručit. Děsila mě moje touha po naplnění. Bál jsem se, že už to dlouho nevydržím, že podlehnu. Že budu toužit cítit dlaně muže ze snu na svém těle. Že budu lačnit po jeho rtech, po jeho dotecích! I když jsem nevěděl, o koho se jedná.

Čelem jsem se opíral o chladnou zeď a v duchu se modlil: „Prosím, Bože, nedovol, abych podlehl! Nedovol, aby se to stalo!“

autor: Dania
betaread: Michelle M.