Gone with the sin 11.

*** Tom ***

Opatrným pohybem dlaně, který prořízl tichou letní noc, jsem se snažil zachytit poslední zbytky paprsků, které mohly alespoň na moment zahřát mé, strachem zledovatělé, ruce. Koutkem oka jsem pozoroval špičky tenkých černým balerín, které nejistě vykračovaly kousek ode mne, cítil jsem to napětí.

„Tak Ty jsi to taky věděla?“ Možná ta otázka zazněla na okamžik mírně odevzdaně, ale místo rezignace, jsem odhodlaně vystrčil bradu dopředu. Nikdy neuměla lhát, byla příliš lidská, to ty zoufale křičící oči ji prozradily. Tamara se lehce shýbla pro drobný bílý kamínek, který němě odpočíval u jejich nohou. Prsty se jí trochu třásly, když mi ho s otazníkem v očích vtiskla do dlaně a já si nechápavě prohlížel zrnko kamene, které mě řezalo do otlačené kůže.

„Možná Ti přinese štěstí Tome, Tobě bych ho ze srdce přála.“ …

„Nechtěla bych Michaela zklamat, je to tak dlouho, co jsem mu slíbila, že budu mlčet. Byl jsi tenkrát malé nevzhledné děcko, které mělo potíž s písmenem „R“, ale pro něj to bylo nejkrásnější „R“ na světě. Prožívali jsme to od prvního okamžiku společně a přece každý po svém. Já obdivovala Tvého bratra a on svého nejlepšího přítele a spolužáka.“

Musel jsem sevřít ruku v pěst, tak moc se mi třásla, měl jsem strach, aby mi kamínek nevypadl, protože najednou jsem měl nepřekonatelný pocit, že ho ještě budu potřebovat … štěstí je tak málo.

Přehnaně rychle jsem studenými klouby několikrát zaklepal na dveře a v zápětí ustrašeně ucukl nazad, přál jsem si, aby to nikdo nezaregistroval a já mohl odejít, alespoň pro dnešek, se zdánlivě čistým svědomím, vždyť jsem udělal, co bylo v mých silách, ale … dnes večer mi zřejmě přáno nebude. Trochu jsem si oddychl, když mi přišel otevřít Michaelův otec a já zase na pár minut mohl volně dýchat. Polohlasem jsem odpověděl na pozdrav a pozoroval drobného mužíka v teplácích, který si pohrával se špičkami červených papučí. Pamatoval jsem si ho jinak, ale přišly starosti a vrásky si nevybírají … zestárl. Přímo před očima. Jedno nudné konverzační téma ze slušnosti vystřídalo druhé a já pomalu s hlavou plnou nepřetříděných myšlenek, míjel schod za schodem a v hlavě si přehrával všechny možné situace a odpovědi.

Věděl jsem, že ač mám představivost opravdu barvitou … skutečnost ji předčí. Klepat jsem nemusel, dveře byly otevřené a z pokoje se linula Michaelova oblíbená písnička, trochu ponurá na sobotní večer … ale to byl celý on.

The kiss sweetest,
and touch so warm.
The smile kindest,
in this world so cold and strong.

So close to the flame,
burning brightly.
It won’t fade away,
and leave us lonely.

„Jak je to dlouho, co jsme spolu tuhle písničku poslouchali naposled?“ Snažil jsem se o klidný tón hlasu a nezaujatý postoj, snažil, ale vyděšený výraz v obličeji, se mi zakrýt nepodařilo … Něco ve mně vzplálo … a bez ptaní, divné přitom krásné … a světe div se, ono to nebolí …

Michael se s tichým vydechnutím otočil mým směrem a v odlesku obrazovky počítače jsem uviděl, mnou dávno zapomenutou, fotku. Bill se tehdy fotit nechtěl, bylo to na naše dvanácté narozeniny .. jak jsem se tehdy cítil dospělý! Pevně jsem ho smýkl za ruku a vtiskl mu lehký polibek na čelo. Nevěděl jsem, že to tehdy Michaelův otec stihl vyfotit, zapomněl jsem ten odevzdaný výraz v bratrově obličeji. A já mám najednou pocit, že to Tvé zatracené znamínko krásy … je pro nás dva „rozdělovací“.

Michael přešel na postel a kývnutím hlavy mě vybídl, abych se posadil vedle něj. Třásla se mi trochu kolena, neposlouchala a klátila se jako šílená, tam a zase zpátky a já se bezděky sesunul po jeho boku, hlavu plnou myšlenek na mého bratra … Sobče! Vidíš se vůbec? Snažil jsem se vzpomenout na začátek připraveného dialogu, ale nevyloudil jsem jediné slovíčko … přece nechci ztratit kamaráda …

„Tome, vím jak Ti musí být nepříjemné, být semnou teď tady a dokážu si představit, jak moc ses přemáhal k tomu, abys přišel, já… nedivím se Ti … ale prosím, zůstaňme přáteli. … nic mi Tě nedokáže nahradit. Ani on.“ … „Zkus zapomenout na to, že Tě miluji.“

autor: Gia
betaread: Janule