Gone with the sin 12.

Neumím si spočítat, kolik času uplynulo a já tu seděl s křečovitě sklopenou hlavou a vdechoval suchý, nepříjemný vzduch, který mi drásal hrdlo a ač jsem se zhluboka nadechoval, ubývalo mi kyslíku a mozek vypovídal službu. Bál jsem se pohnout očima, vím, že by vycítil mou nejistotu, páchl jsem jí doslova na sto honů. Všiml jsem si, jak prsty levé ruky nepřítomně vyťukává trochu smutnou melodii … ťuky, ťuky, ťuk. Natáhl jsem pokrčené koleno, ve kterém mi už notnou chvíli bolestivě brnělo a omylem zavadil o jeho odevzdaně čekající ruku. Okamžitě jsem uhnul na stranu, ale ten dotek jsem cítil … a cítil ho i on.

„Hloupý nesmysl! … Sám dobře víš, jaký vztah jsme k sobě po celou tu dobu měli … jaký mezi námi stále je, vždyť Ty jediný … ach ano, jediný jsi četl můj deník, … víš o mně mnohem víc, než já sám. A máš pravdu! Třesu se jako malý kluk, obavami, hanbou a vztekem. Tak málo mi důvěřuješ? Vždyť já Tě taky miloval … jako přítele, … toho nejlepšího.“ Unaveně jsem vydechl a s rozhořčeným vydechnutím jsem přešel k malému oknu s tmavě modrými záclonkami, které byly posety drobnými vločkami. Otevřel jsem ho na doraz a hladově hltal ledový noční vzduch. Věděl jsem, že stojí za mnou, ale neopovažoval jsem se jakkoliv pohnout, … nechci, aby se mi třásly ruce … tolik a pro něj.

Bez ptaní mě chytil za samou špičku brady a agresivně jí smýkl svým směrem. „Je to prý Bůh, kdo svévolně rozhazuje nám lidem lásku, to jen já … hlupák jsem navždycky nadbytečný, copak to nevidíš? Víš kolik bylo těch smutně probdělých rán? Pro Tebe, pro nic, pro nás … pro můj sen. Bál jsem se, že už bych Tě nikdy nemohl bezelstně obejmout a cítit Tvou lehkou vůni, prosím snaž se mě pochopit … nikdy jsem Ti nechtěl lhát. Lžu jen sám sobě.“

Utekl jsem zbaběle, s narudlým obličejem a změklými koleny. Ale věděl jsem, že zítra ho uvidím znovu, že to bude on, kdo mě bude držet za ruku v piercingovém studiu, potřebuji ho, nikdo jiný o mou ruku nestojí … nikdo jiný nestojí o mne. Na obličej a krk jsem si chrstl trochu studené vody z kuchyně a opřený o dřez rozčíleně vydýchával všechny ty zatracené emoce. Pohledem jsem zabloudil k ušpiněné sklenici od kakaa a znovu zapomněl na všechno kolem. Opatrně jsem prsty přitiskl na umouněné otisky … byly téměř totožné. Lehce jsem se zachvěl při představě zakázaných myšlenek, které se mi prohnaly hlavou … Tak blízko hříchu. Nadosah.

S nepatrným zavrzáním jsem vešel do pokoje, ale Bill nespal. V tureckém sedu, zády ke mně, odpočíval na své posteli, myšlenkami daleko ode mě a ještě dál od nás. Svlékl jsem si kalhoty a mikinu a sedl si na okraj své postele. Bratr se kolíbal do rytmu písničky, která mu burcovala do uší a němě otevíral rty, jako ryba, když na suchu lapá po troše vzduchu. Vycítil můj lačný pohled a opětoval mi ho … až příliš vroucně a já nechápal. Sluchátka mu s řinkotem sjela na krk a on s výmluvným posunkem zaklepal vzorně nalakovaným nehtem o desky mé rozečtené knihy.

„Koukám, co čteš.“ Musel jsem vypadal dost vyděšeně, možná až bláznivě, ale jak by bylo vám, kdyby vám někdo po tak dlouhé době projevil zájem … ! V hlavě se mi točilo tucty barevných hvězdiček a já mu chtěl tolik vyprávět. O knížce, kterou zrovna drží, o mých oblíbených básních, o sobě, o muzice, o lásce … o nás.

Předběhl mě a já v sobě s chrčením dusil miliony natěšených písmenek a interpunkčních znamének.

„Hrozně se mi líbí tohle … zaujalo mě to …“

Dnes měl jsem v bytě Zlého Ducha,

jenž snažil se mne ráno zmást

a řekl mi do pravého ucha:

„Tak rád bych věděl, která část

té krásy, jíž se necháváš vléci,

těch jejich křehkých půvabů,

těch růžových a černých věcí,

jež tvoří její postavu,

je nejsladší.“ – Má moudrá duše,

tys řekla, mluvíc s Přízrakem:

„Je těžko čítat její růže,

vždyť vše je na ní zázrak.

(Charles Baudelaire – úryvek)

Vím, že až to řeknu … skončím na mrtvém bodě s puškou a jedním nábojem. „Ty hluboce prohnuté řasy, něžné hnědé oči … to je to, co nejvíc miluji.“

autor: Gia
betaread: Janule