Gone with the sin 13.

*** Tom ***

„Byl bych opravdu rád, kdybych Tě do toho studia dnes směl doprovodit, … vím jak moc se bojíš jehel, … rozmysli se.“ I přes pevně semknutá víčka a závoj chvějících se řas, jsem cítil ten nesmělý úsměv s otazníkem, tu ruku křečovitě položenou v bok. Dveře pokoje se s tichým přibouchnutím nadobro zavřely a já zůstal sám, s doposud nejtěžším rozhodnutím v životě. Osud se mnou rozehrál až přespříliš krutou partii. Mýlil jsem se. Náboj nebyl jediný, z hlavně se na mě posměvačně šklebily hned dva, řehtaly se nad mým nešťastným výrazem, nad mou nerozhodností. Buď pohřbím celoživotní přátelství a nebo ztratím už tak téměř neviditelnou naději na lásku … Pomalu jsem se vyhrabal z pomuchlané peřiny a roztřesenými prsty si pedantsky poupravil oblíbené tričko na spaní.

Nemusel jsem chodit příliš blízko, už na dálku z ušpiněného zrcadla svítil nepatrný nápis bratrovy černé tužky na oči. „… Půjčil jsem si Tvou knížku, doufám, že se nebudeš zlobit …“ Snažil jsem se prsty natáhnout po oblých písmenech, které mě příjemně zahřívaly, ale místo toho jsem nemotorně škobrtl a čelem se, spolu se zvonivým zařinčením, uhodil o šmouhaté sklo. Přes jednotlivé záhyby písmen jsem viděl svůj utrápený obličej, který se křivil do nepřirozené grimasy … Mám si snad hodit korunou?

Sedl jsem si k snídani a hladově polkl první porci oříškového müsli s nakrájeným ovocem, trocha jogurtu mi pomalu stékala na špičku brady. Musel jsem zvednout ruce do výšky, máma kolem mě zlehounka cupitala sem, tam .. zase zpátky a natahovala na stůl nový, sváteční ubrus. S nesouhlasným zavrtěním hlavy mi setřela kapky jogurtu dlouhým, ostrým nehtem, smála se mé „nevychovanosti“.

„Doufej, že Tě takhle nevyfotí, až začneme s natáčením prvních singlů, to by fanynky asi příliš nerozpálilo.“ Necítil jsem v tom ironii a tušil jsem, že se bratr spolu s mámou směje, ale neodvážil jsem se zvednout pohled od jeho ruky, která si vzorně rovnala dezertní lžičku na ozdobný ubrousek. Máma si za mě starostlivě stoupla a probírala se mi ve volně spuštěných dredech. Miloval jsem to …. lechtání, popotahování, hlazení. Měl jsem co dělat, abych nezačal příst jako vděčné kotě, ale i tak jsem si to tiše užíval.

„Neměla bych tam jít přece jen s Tebou? Mám strach, aby se Ti snad neudělalo špatně, nebo nenastaly nějaké komplikace, můj souhlas máš, ale přesto … nejsem tím zase tak nadšená.“ Uchichtl jsem se při představě pohledu, jakým asi švihla po mém bratrovi. Ten se okamžitě zavrtal o pár čísel hlouběji do dřevěné židle.

„Na kolik hodin jste se s Michaelem domluvili? Ještě včera mi tu slíbil, že na Tebe dohlédne, vím, že je na něj spolehnutí, jinak bych vás samotné nepouštěla.“ Úsměv se změnil v nevzhledný škleb a já zavadil o bratrův strnulý obličej. Promiň mi to … Neodpovídal, jen němě zíral někam daleko za mne. Mám pocit, že jsme zase na začátku, viď, že to hezké nechceš vymazat? … nechceš?! Pohledem jsem spočinul na našem rozdělovacím znaménku, které dnes zakrývalo nepřiměřené množství pudru … jaká škoda.

*** Bill ***

Po dvaceti minutách loudavé chůze jsem došel k rybníku. Vyhoupl jsem se na opěradlo oprýskané lavičky a nohy nechal spuštěné, lehce jsem jimi zakmital sem, tam a zase nazpátek. Z batohu, kterému chybělo pár poutek a zdobilo ho několik ošklivých fleků od jídla, jsem popaměti vyštrachal, bratrem vzorně obalenou, knihu, jediný růžek nebyl ohnutý, stránky byly tak nějak příjemně ohmatané od častého čtení. Zamyšleně jsem si prohlížel klidnou vodní hladinu, na které se jen občas líně pohnulo čerstvě spadané listí. Jen pár dní … a oslavím své patnácté narozeniny. Přál bych si mít křišťálovou kouli a vědět, že ten tak obyčejně neobyčejný den, strávím vedle něj, i kdyby to mělo být naposledy … tak jako každý rok. Štiplavá přítomnost … kéž bych mohl vrátit čas. Sám žasnu nad tím, jak rozdílné je mé vnitřní vnímaní … jak krutě se liší od vět, které bratrovi říkávám nahlas. A sám nevím, které jsou ty opravdové … a upřímné. Listoval jsem malinkou knížkou na mých kolenech a můj pohled zavadil o konec jedné stránky, kde si bratr cosi poznačil oblými písmenky, tenounce …. obyčejnou tužkou.

„Kam s nedůvěrou, když moje bytí/nebytí ve Tvých křehkých rukách je. Kam s nedůvěrou, když toužím po zítřku jen kvůli Tobě? …“

Hlava mě trochu zabolela a ano … zraněné srdce to volalo ze všech stran, chtěl jsem ho umlčet … Nesvěřil se … důvěra vymizela. Můj malý bráška se mi zamiloval … proč mi o tom neřekl?

autor: Gia
betaread: Janule