Gone with the sin 14.

*** Tom ***

S ublíženým podtónem v hlase, jsem se vší možnou silou snažil posunout na téměř miniaturním prostoru, už dávno ne pohodlného, křesla, které se pod mou vahou mírně prohýbalo, Bůh ví, jak dlouho tady vlastně stojí. V hlavě se mi rozblikalo výstražné světélko, upozorňovalo na skutečnost, že je poslední možnost na to, abych couvnul a utekl … tělo sice cukalo a uhýbalo před hbitými prsty postaršího chlapíka, který si nad mými rty doslova libostně pomlaskával, ale hlava dávno věděla své … vydrž ještě chvíli!

Ustrašeně jsem k sobě tiskl tiše vrzající zuby a měl pocit, že se mi každou chvilku určitě musí rozdrtit na milióny drobounkých kousků bílé skloviny. Snažil jsem se nevnímat tenkou jehlu, která mi neskutečně pomalu pronikala rtem a vyvolávala ve mně pocity na zvracení a panické hrůzy. Měl jsem utkvělou představu, že mi ret natéká do obřích rozměrů, jen tichý Michaelův hlas mě neustále konejšil a přesvědčoval o tom, že je vše v tom nejlepším pořádku a že nemá obavu o to, že to bude vypadat výborně. Po celou tu, pro mě nekonečnou, dobu ve studiu, jsem ani na jediný okamžik neotevřel pevně sevřená víčka skoro uslzených očí. Věděl jsem, že jakmile pohledem zavadím o hrot jehly, jsem schopen utéct někam hodně daleko … jen ať si Bill vládne světovým žebříčkům hitparád beze mne, jistě to zvládne!

„Hotovo!“ Houkl na mě zvesela Michael a už, už mě s občasným chichotáním táhl za ruku k obřímu zrcadlu. Z mírnou námahou jsem otevřel slepené, trochu bolavé oči a snažil se zorientovat v neznámém prostředí. Chvíli jsem ostře klenutou bradu natáčel do všech, i těch skoro nemožných, úhlů a prohlížel si kovovou ozdůbku, jejíž citlivé okraje mírně červenaly a natékaly. Až na tuhle zanedbatelnou drobnost jsem musel dát tichým šepotem v podvědomí Nataše zapravdu … vypadalo to smyslně, neokoukaně, výstředně … přesně takovým jsem si nikdy nepřál být … ironie, nemyslíte? Máminými penězi jsem zaplatil mírně přemrštěnou cenu za nechtěný dárek k mým narozeninám a s pokřiveným úsměvem na půl úst „poděkoval“ za medvědí službu.

Opatrně, snad, abych nové ozdobě nějak neublížil, jsem se líně natáhl na rozehřátou lavičku, do které se s plnou vervou opřelo ostré odpolední slunce, vymalovalo na Michaelově tváři ještě jemnější kontury. Beze studu jsem pozoroval, jak pomalu okusuje kraje zmrzlinového kornoutku a skoro nahlas zalitoval, že jsem si tenhle kalorický nášup v dnešním nezvyklém vedru taky nedopřál. Štíhlé, světlé prsty ,se ke mně opatrně přiblížily se sladce vonícími kopečky jahodové zmrzliny. Hladově jsem se do ní zakousl a čekal na ten blažený pocit, kdy se suché pálení v krku rozpustí spolu s příjemnou příchutí. Místo toho jsem se bolestivě zkroutil a snažil se utišit nepříjemnou bolest ve rtu. Koutkem oka jsem, jako ve zpomaleném filmu, zahlédl, jak zbytky zmrzliny padají k mojí tenisce, špička se lehce začervenala.

Michael okamžitě vyskočil na nohy a snažil se mi pomoci, přeháněl … jak už to zamilovaní dělávají. Bolest po chvilce přešla a já si před ním připadal hloupě, chtěl jsem mu oplatit tu nepředstíranou něhu … Špičku levé boty jsem zlehounka zapřel o betonový chodník a kopl do jednoho lesknoucího se kamínku.

„Co kdybychom si společně zase jednou něco přečetli? … jako jsme to dělávali předtím, pamatuješ?“ Možná trochu hloupě, ale přece jsem se styděl za své vlastní pocity. Za to, že neumím odpovědět na ty radostné ohníčky v jeho očích, chvějící se prsty … za to, že bych se, ač nepochopen, nejradši rozběhl po známých zkratkách přímo domů, zamkl se ve svém pokoji a „potají“, jako tolikrát, pozoroval bratra, jak sedí zády ke mně a tiše vyťukává písmenka do klávesnice … a jen tak prohodí těmi neskutečnými vlasy …Klidně mi povídej o hloupostech … o bílé kaňce na Tvém oblíbeném tričku (jak si k ní přišel) … jen prosím mluv!

S pohledem, který přecházel od jednoho ohnutého stébla trávy k dalšímu, jsem nevnímal, kolik času uplynulo, jestli už jsem doma … jestli už se něco mění. Řekl bych … nový začátek? Kdybych uměl formulovat hezká slovíčka, vypsal bych se z toho, nejspíš nějakou lacinou sbírkou básní … neumím to … Ale tak snad … proč nezačít neoptimistickým prologem … „Nedávám snad své srdce tomu nepravému?“

autor: Gia
betaread: Janule