Gone with the sin 15.

*** Tom ***

Ležel jsem nehnutě na posteli, s nohama nataženýma ke stropu a lehce jsem jimi pokyvoval tam a zase zpátky. Pozoroval jsem malinkaté čmouhy, které jsme na meruňkovém stropě pozapomněli při posledním malování a když jsem zadržel dech, slyšel jsem, jak mi potichounku popraskávají unavené kotníky. V rozbolavělé hlavě se mi honilo stovky malých otazníků za jedinou otázkou „Je tenhle dárek pro Billa vůbec vhodný?“ … Utápěl jsem se v tom dobrou půlhodinu a kdykoliv jsem začal horlivě pracovat na něčem zcela odlišeném, zjistil jsem, že se v myšlenkách stejně zase dopracuji k tomuhle, nic neříkajícímu, bodu. Jen pár hodin do zítřejšího rána a oslavíme narozeniny tak, jako každým rokem … a přesto se nesnesitelně těším … chtěl bych být Tvým narozeninovým přáním … tím vyplněným, víš?

Líně jsem si špičkou jazyka z nezvyku olízl koutek úst, stále to mírně poštipovalo, ale dalo se to snést. Všechna bolest dospívání se dala snést za cenu toho, že se Ti budu líbit, … třeba že jen ze soucitu. Usměješ se? Pomalu jsem se vyšvihl do sedu a zamračil se na svůj rozčepýřený odraz v zrcadle, které si můj parádivý bratr opřel do středu pokoje … podivný zlozvyk, rozčiluje mě! Ze soucitu to ano, ale opravdově Tě mít rád neumí … jen se podívej. S nasupeným vydechnutím a pochybovačně nadzvednutým obočím, jsem si uhladil pár neposedných vlasů, které se mi přilepily na čelo. Olízl jsem si palec a úpěnlivě se snažil uhladit nemožné obočí, nakonec jsem to s nešťastně pokřiveným obličejíkem vzdal.

Neslyšel jsem … snažil jsem se dělat, že neslyším. Dokonce jsem si dětinsky zacpal uši ukazováčky a počítal do deseti, … ale Michaela jsem znal až příliš dobře, byl vytrvalý. Zakryl jsem poskakující mobil třesoucí se dlaní a přál si, aby už konečně ztichl, možná i nadobro. Nazelenalé světýlko displeje bliklo naposledy a vzápětí se s neuvěřitelnou rychlostí objevil symbol příchozí zprávy. S nezájmem jsem ji přelétl přivřenýma očima, snad skoro zavřenýma.

Neměl jsem chuť vést „němou“ válku přes neosobní smsky a popaměti jsem sáhl po klávese, pod kterou jsem měl uloženo Michaelovo číslo … hned z té sousední jsem mohl zavolat bratra … ale to je vedlejší. Nerad jsem telefonoval, ať už se známými či neznámými, neuměl jsem to a vždycky jsem nadělal více škody, než užitku … vždyť slova v neosobním spojení zní tak nějak pokřiveně. V krku jsem cítil zadrhnutý knedlík …

Nikdy bych nevěřil, že se dá cesta přes půl města stihnout za deset minut … zamyšleně jsem si prohlížel, teď už tichý, mobilní telefon. Neumím říkat „ano“ a nejsem schopen říkat „ne“ …

Možná jsem si přál otupit, už tak utlumené, smysly, dunící muzika na celý dům mi k tomu s pokulháváním dopomáhala. Nemohl jsem slyšet mámino starostlivé poťukávání do dveří, ale všiml jsem si ztrápeného výrazu, když si sedala na kraj mé postele. Mluvila tiše … a ani zdaleka nepřehlušila mou oblíbenou …. Pozoroval jsem její němě se pohybující rty a bylo mi jasné co mi chce říct.

(Gone with the sin – H.I.M. – úryvky)

Mám sto chutí smazat to zpropadená „a“ … , zhřešil jsi … hřešíš … Přepsat tyhle slova nejkrásněji, jak jen to dokážu a v dárkovém balení Ti je věnovat … věnovat z lásky.

autor: Gia
betaread: Janule