Gone with the sin 17.

*** Bill ***

Cítil jsem se zvláštně. Mísily se ve mně všelijaké pocity, mohl bych je vyčítat dlouze, možná i donekonečna … bylo mi všelijak, jen ne dobře. Po tak dlouhé době je vidět tak blízko vedle sebe, jako tomu bylo předtím každý den, pořád a pořád. Sžíralo Tě to tak moc, proč jsi mu to neřekl? … že bys chtěl být alespoň na okamžik … bratrem. Rád by sis k němu sedl, třeba jen na chvíli a zeptal se, co bylo dnes ve škole … ale nějak jsme se míjeli, celé ty roky, celou věčnost … a teď už je najednou pozdě něco slepovat. V hloubi duše jsem si uvědomoval, že má žárlivost nepatří Michaelovi, není proč … už ne. Dokonce jsem se přistihl, že se mi začal až nepřístojně hnusit, jeho vzhled, hlas, gestikulace … nestojím o něj, jako o člověka. Mrzelo mě, že ty malinkaté krůčky, kterými se ke mně bratr, byť byly milimetrové, přiblížil, jsou už zase v nenávratnu. Rád bych Ti to někdy řekl … tak, abys i Ty mohl uvěřit, že zítřek bude o něco lepší … neumím to … neumím.

*** Tom ***

Párkrát jsem hlavou vzrušeně zakmital sem a zase zpátky a měl jsem co dělat, abych nevypískl radostí nad tím, že je zase u mě. „Jen pojď klidně dál, zrovna si povídáme o zítřejší oslavě, jak to vypadá dole, nemá s tím máma příliš starostí?“ Hlas se mi trochu třásl, ale chtěl jsem, aby viděl, že ho od sebe neodháním, naopak. Zachytil jsem Michaelův trochu zklamaný pohled, vím, že mu křivdím, asi pro něj není jednoduché mluvit o běžných věcech jakoby nic, právě s mým bratrem … ale nemohl jsem ho poslat pryč, ne vpředvečer jeho vlastních narozenin. Pozoroval jsem ho, jak si neohrabaně nohou přisunul židli na kolečkách a obkročmo se na ni posadil, špičku brady opřenou o opěrku. Jsi trochu nervózní, viď Bille? Všiml jsem si, jak si podupáváš špičkou nohy, vždycky to děláváš, když se necítíš dobře, no tak … proč právě teď, když jsme tu spolu, proč?

„No, myslím, že se mámě dort docela povedl, znáš ji, bude možná trochu pokřivenej a nehezkej, ale to, že si pochutnáme, máme jako každý rok zaručené. Jen nevím, nějak letos nemám na to všechno náladu, jsem myšlenkami vlastně úplně jinde … snad to přežijeme ve zdraví.“ Chtěl jsem navázat na rozhovor, ale před Michaelem se mi svazovalo hrdlo, nevěděl jsem, co říct, abych se ho nějak nedotkl, aby neviděl mou přílišnou snahu … sympatie. A tak se mezi námi znovu rozprostřelo neutichající mlčení. „No nic, už je venku docela tma, měl bych se zvednout k odchodu. Zítra se určitě zastavím, oslavenci, tak připravte talířek na dort a lžičku navíc, ne, aby jste na mě snad zapomněli!“ Nečekal jsem, že Michael bude ten, kdo vzdá podivnou válku beze slov a vyklidí pole. Pokoušel se o lehký tón a nicneříkající úsměv, ale muselo mu to být líto. Měl to být náš večer, pokus o to, vrátit všechno na začátek.

„Odešel kvůli mně, co?“ Houkl Bill do ticha a svalil se vedle mě na postel. Zápěstí mi lehce pošimraly jeho rozcuchané vlasy a já se tetelil blahem. „Myslím, že ano … asi se s vaším rozchodem nevyrovnal tak snadno, jako Ty. On je citlivější, než se na první pohled zdá, nepřizná to.“ Bratr se na mě díval zvláštním, propalujícím pohledem, všiml jsem si, že jeho makeup není zdaleka tak dokonalý, jako tomu bylo ráno. Chyběl mu kousek linky … kdybych mu to řekl, jistě bych ho poškádlil, ale já chci jediné … aby ještě chvíli zůstal … zůstal u mě. „A co já? Nejsem citlivý? Co myslíš?“

Musel jsem vypadal dost komicky, byl jsem si téměř jistý, že jsem na bratra neslušně vytřeštil oči a možná i otevřel udivená ústa. Tohle je snad prvně, co se mě ptá na můj vlastní názor. Poprvé, co chce vědět, jakýma očima ho vidím … neumím být upřímný, už pár týdnů zírám přes sklíčka těch nejrůžovějších brýlí. Jenže v téhle otázce lhát nedovedu. Sám víš, jaký jsi, no jen se zamysli. „V jiných věcech možná, ale proč mám pocit, že sis s ním jen zahrával? Nikdy jsem neviděl jediné zamilované gesto z Tvé strany … to jen on Tě jimi zahrnoval, citlivý možná jsi, ale jen pokud jde o Tebe samého.“ Začínal jsem se bát, jen co jsem to dořekl. Znělo to tak cize … a stroze. Na místo odpovědi, se bratr líně protáhl a zívl, aniž si rukou zakryl pusu. „Ty víš, že tohle nesnáším Bille!“ Okřikl jsem ho ze zvyku a mateřsky ho plácl, přes pravou „provinilou“ ruku. Usmál se a jeho levé obočí se mírně prohnulo nahoru. „Právě proto to dělám, alespoň něčím se snažím zviklat ten Tvůj věčný klid. Copak se ničeho nebojíš?“ Ve snaze uklidnit všechny ty splašené myšlenky, které se mu honí v hlavě, jsem mu ruku pro změnu lehce stiskl, jako bych mu dodával odvahy. „Vím na co v posledních dnech myslíš, ale já vím, že nezklameš, máš na to, být superstar, máš na víc.“

*** Bill ***

Pozoroval jsem tu známou mírnou tvář, jako bych se díval na své odvrácené … to lepší druhé já. Chtěl bych poděkovat, ale víš, že to nezvládnu. Máš pravdu v každém písmenu, mám smilování jen pro sebe samotného … ani pro Tebe, Tome, ho nenajdu, … klep klep … Kdo tam? Tady prázdno … Dej mi jen trochu času, možná není tak pozdě … jen ne dnes …

autor: Gia
betaread: Janule